Přeskočit na obsah

Knínice (Libouchec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Knínice
Čtyři smírčí kříže
Čtyři smírčí kříže
Lokalita
Charakterčást obce
ObecLibouchec
OkresÚstí nad Labem
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice50°44′7″ s. š., 14°0′3″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel56 (2021)[1]
Katastrální územíKnínice u Libouchce (6,03 km²)
Nadmořská výška490 m n. m.
PSČ403 34
Počet domů18 (2011)[2]
Knínice
Knínice
Další údaje
Kód části obce195154
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Knínice (německy Kninitz) je malá vesnice, část obce Libouchec v okrese Ústí nad Labem v Ústeckém kraji. Nachází se asi čtyři kilometry jihozápadně od Libouchce. Knínice leží v katastrálním území Knínice u Libouchce o rozloze 6,04 km².[3] V katastrálním území Knínice u Libouchce leží i Žďárek.

Název

[editovat | editovat zdroj]

Název Knínice pochází ze staročeského slova knieni, což znamená kněžna, tedy „ves patřící manželce knížete“, „ves lidí kněžniních“. Od roku 1228 zde existovala celnice a místní obyvatelé vybírali clo pro manželku pražského knížete.[4]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka pochází z roku 1169 (podle jiného zdroje však až z roku 1376[5]), kdy je vesnice zmíněna jako majetek johanitů.[4] Sloužila též jako celní místo na staré Solní stezce. Od roku 1376 spadaly Knínice z třetiny pod panství Střekov a ze dvou třetin pod panství Krupka. V letech 1580 až 1848 byla součástí Všebořic. Od roku 1637 zde byly vedeny soudní knihy. Vesnice byla několikrát zničena v různých válečných konfliktech v průběhu 17.–19. století. Během třicetileté války (1618–1648) došlo k jejímu vypálení hned třikrát, a těžce poničena byla jak za sedmileté války (1756–1763), tak za napoleonských válek (1803–1815).[4] Požár zdevastoval Knínice i v roce 1836, kdy jej přečkalo pouze pět domů. Po několik století si místní vydělávali poskytováním koňské přípřeže do strmého kopce v průsmyku.[4] V roce 1869 až 1930 byly samostatnou obcí.[6]

V důsledku Mnichovské dohody se Knínice a celé Sudety staly počátkem října 1938 součástí nacistického Německa a od dubna 1939 byly v jeho rámci součástí říšské župy Sudety. Po skončení druhé světové války došlo k vysídlení místního, do té doby většinového, německého obyvatelstva. Noví osídlenci byli především reemigranti z Francie, a v obci se tak po určitou dobu hovořilo převážně francouzsky.[7] V roce 1950 se Knínice staly osadou obce Žďár a následně v letech 1961 až 1976 byly částí této obce. Od roku 1976 jde o část obce Libouchec.[6]

Přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]

Knínice jsou částí obce Libouchec, nacházející se v okrese Ústí nad Labem v Ústeckém kraji. Jejich základní sídelní jednotkou jsou Knínice.[8]

Katastrální území Knínic u Libouchce se rozkládá na ploše 6,03 km².[9] Od severu (po směru hodinových ručiček) sousedí s katastrálními územími Nakléřov, Libouchec, Malé Chvojno, Ždár u Velkého Chvojna, Strážky u Habrovic, Dělouš, Varvažov u Telnice a Telnice.

Reliéf

[editovat | editovat zdroj]

Z geomorfologického hlediska jsou Knínice součástí Krušnohorské subprovincie, kde se nachází na pomezí celků Krušné hory a Mostecká pánev, podcelků Loučenská hornatina, respektive Chomutovsko-teplická pánev, v jejichž rámci spadají pod geomorfologické okrsky Nakléřovská hornatina, respektive Libouchecká brázda.[10] Reliéf území je značně členitý a strmý. Nejvyšším bodem je se 676 metry svah pod Nakléřovskou výšinou, zatímco nejnižším je se 380 metry jižní hranice při železniční trati č. 132.

Zdejší půda na úpatí hor je podzolová, díky čemuž je méně vhodná pro obdělávání. Z toho důvodu byly postupně knínické svahy spíše využívány jako pastviny a louky.[7]

Podnebí

[editovat | editovat zdroj]

Území Knínic se dle Quittovy klimatické klasifikace řadí do tří různých oblastí. Jihozápadní část je součástí mírně teplé oblasti MT4, severovýchodní charakterizuje mírně teplá oblast MT2 a úzký pruh směrem na Nakléřovský průsmyk náleží do chladné oblasti CH7.[11] Pro oblast MT4 jsou typická krátká mírně suchá léta, mírná jara a podzimy a normálně dlouhá mírně teplá a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast MT2 je charakteristická krátkými, mírnými a mírně vlhkými léty, mírnými jary a podzimy a normálně dlouhými mírnými a suchými zimami s krátkým trváním sněhové pokrývky. Pro poslední zmíněnou oblast CH7 jsou typická krátká, mírně chladná a vlhká léta. Jara a podzimy jsou dlouhé s velkým podílem srážek, a dlouhé jsou i zimy, během nichž je po značnou část zem pokryta sněhovou pokrývkou.[12]

Flora a fauna

[editovat | editovat zdroj]

Dle biogeografického členění ČR náleží Knínice do hercynské podprovincie, v níž se nachází na pomezí Krušnohorského, Mosteckého a Verneřického bioregionu. Z botanického hlediska leží území na pomezí fytogeografických oblastí mezofytikum a termofytikum. Většina Knínic spadá v rámci mezofytika do okrsků Krušnohorské podhůři vlastní (25a) a Libochovická plošina (25b). Zbývající část je v rámci termofytika součástí okrsku Podkrušnohorské pánve (3).

Ochrana životního prostředí

[editovat | editovat zdroj]

Krátký úsek jižní hranice katastrálního území Knínic vede podél hranice chráněné krajinné oblasti České středohoří. Ta byla vyhlášena 19. března 1976 výnosem ministerstva kultury ČSR na ploše 1063 km2 k „ochraně typického pohoří, tvořeného třetihorními vyvřelinami s řadou významných ekosystémů a velkou druhovou rozmanitostí.“[13] Většina území, s výjimkou vlastních Knínic a okolí dálnice D8, je součástí evropsky významné lokality Východní Krušnohoří.[14] Severozápadně od centra vesnice roste památný strom lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), chráněný od roku 1996.[15]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 ve vsi žilo 200 obyvatel (z toho 91 mužů), z nichž bylo devět Čechoslováků, 189 Němců a dva cizinci. Kromě dvou evangelíků byli římskými katolíky.[16] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 228 obyvatel: dva Čechoslováky, 224 Němců a dva cizince. Až na jednoho evangelíka se hlásili k římskokatolické církvi.[17]

Podle sčítání lidu z roku 2011 v Knínicích žilo 48 obyvatel, z toho 28 mužů a 20 žen. Věková skupiny mladších 14 let byla zastoupena 3 obyvateli a skupinu starších 65 let tvořilo 6 obyvatel.[18] Podle stejného censu bylo 21 obyvatel ekonomicky aktivních a 9 z nich vyjíždělo za prací mimo Libouchec. Podle odvětví ekonomické činnosti pracovalo 0 obyvatel v priméru (zemědělství, lesnictví, rybolov), 4 v sekundéru (průmysl a stavebnictví) a 17 v terciéru (služby).[18]

Vývoj počtu obyvatel a domů (podle sčítání lidu)[19][20]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021
Počet obyvatel 255 266 230 204 199 200 228 59 71 62 24 19 29 48 56
Počet domů 45 47 47 47 47 47 47 45 24 14 10 12 12 18 18

Infrastruktura

[editovat | editovat zdroj]

Knínice jsou vybaveny veřejným osvětlením, vodovodem, kanalizací a jsou plynofikovány.[21]

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Územím Knínic prochází několik významných silničních komunikací. Jde o dálnici D8, která vesnici míjí z jihu. Částečně je vedena po estakádě a tunelem. V jižní části území je exit č. 80, kde se dálnice napojuje na silnici první třídy I/13 z Habartic do Karlových Varů, vedoucí katastrálním územím od jihozápadu na severovýchod. Na východní hranici se na komunikaci napojuje silnice druhé třídy II/258. K Nakléřovskému průsmyku dále stoupá silnice druhé třídy II/248 z Telnice do Petrovic.

Sport

[editovat | editovat zdroj]

Podél severní hranice katastrálního území vede modrá turistická značka ze Zadní Telnice do Malého Chvojna. Dále tudy vede cyklistická trasa č. 3066 z Nakléřova do Ploskovic.[22]

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]

V Knínicích se nachází dvě kulturní památky. Jsou jimi kaple, stojící u silnice na Telnici a Petrovice,[23] a čtyři smírčí kříže u pomníku padlých.[24]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
  2. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. ↑ Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu. 
  4. ↑ a b c d BORSKÁ, Helena. Poznámky k historii města Ústí nad Labem a okolí. Ústí nad Labem: Spolek pro chemickou a hutní výrobu, 2005. 174 s. ISBN 80-902991-2-1. S. 133–134. 
  5. ↑ RŮŽKOVÁ, Jiřina; ŠKRABAL, Josef a kolektiv. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (I. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. Kapitola Okres Ústí nad Labem, s. 416–417.  Archivováno 15. 12. 2021 na Wayback Machine.
  6. ↑ a b RŮŽKOVÁ, Jiřina; ŠKRABAL, Josef a kolektiv. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (II. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 624 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-01. ISBN 80-250-1311-1. S. 231.  Archivováno 1. 2. 2014 na Wayback Machine.
  7. ↑ a b PINC, F.; KOLÁŘ, A. Vlastivědné výlety z Ústí n. L.. Ústí nad Labem: Nakladatelství Krajského národního výboru, 1957. 246 s. Kapitola Chvojno, Žďár, Knínice, Telnice, s. 113. 
  8. ↑ Databáze iRSO, Knínice – ZSJ díl [online]. Český statistický úřad [cit. 2014-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02. 
  9. ↑ Katastrální území Brná nad Labem: podrobné informace [online]. Územně identifikační registr ČR [cit. 2014-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-23. 
  10. ↑ DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. S. 71. 
  11. ↑ ORŠULÁK, Tomáš; ANDĚL, Jiří; BALEJ, Martin a kolektiv. Komplexní geografický výzkum krajiny III. na mapách a fotografiích severozápadních Čech. Ústí nad Labem: Kartografie Praha, 2009. 136 s. ISBN 978-80-7393-064-6. S. 68. 
  12. ↑ QUITT, Evžen. Klimatické oblasti Československa. Brno: Geografický ústav ČSAV, 1977. 73 s. 
  13. ↑ ANDĚL, Jiří, kolektiv. Geografie města Ústí nad Labem: příroda, obyvatelstvo, hospodářství a kultura. Ústí nad Labem: Acta Universitatis Purkynianae, 1999. ISBN 80-7044-256-5. S. 34–37. 
  14. ↑ EVL Východní Krušnohoří [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2012-12-24]. Dostupné online. 
  15. ↑ Lípa v Knínicích [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2014-01-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 185. 
  17. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 386. 
  18. ↑ a b Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 320.  Archivováno 17. 4. 2021 na Wayback Machine.
  19. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Praha: Český statistický úřad, rev. 2015-12-21 [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  20. ↑ Výsledky sčítání 2021 – otevřená data [online]. [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  21. ↑ Vybavenost obci – kanalizace, plynofikace [online]. Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-01-18]. Dostupné online. 
  22. ↑ Cyklotrasa č. 3066 Nakléřov - Ploskovice [online]. Cyklotrasy.cz [cit. 2014-01-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-27]. Identifikátor záznamu 155757 : Kaple. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  24. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-27]. Identifikátor záznamu 155525 : Smírčí kříž – čtyři. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Části obce Libouchec
Části obce
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Knínice_(Libouchec)&oldid=24364556“