Káně lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxKáně lesní
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Status iucn3.1 LC cs.svg
málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddravci (Falconiformes)
Čeleďjestřábovití (Accipitridae)
Rodkáně (Buteo)
Binomické jméno
Buteo buteo
(Linnaeus, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
     hnízdiště
     zimoviště
     oblasti s celoročním výskytem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Káně lesní (Buteo buteo), známá také pod starším názvem káně myšilov,[1] je středně velký druh dravcečeledi jestřábovitých (Accipitridae).

Popis

V letu

Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–128 cm[2] a váží 775-975 g.[3] Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou.[2] Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednotně, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena totožně.[4]

Ve střední Evropě hrozí záměna s velmi podobnou, ale vzácnější kání rousnou (Buteo lagopus), která má světlý ocas a izolovanou tmavou skvrnu v ohbí spodiny křídla, a s včelojedem lesním (Pernis apivorus), který má na rozdíl od káně lesní žluté oči a užší křídla.[5]

Hlas

Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (Garrulus glandarius). Mláďata pak o potravu již od prvního dne žebrají protáhlým „piiij piiij“, které se s přibývajícím věkem stává hlubší a hlasitější.[6] (zvuk nahrávka s varovným hlasem).

Rozšíření

Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova,[2] východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu (viz mapka s rozšířením).[3]

V Evropě je káně lesní s téměř 1 milionem hnízdících párů nejhojnějším dravcem vůbec.[2]České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9,5–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců.[7] U jeho populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.[8]

Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny;[2][4] často vysedává také u silnic.[3]

Chování

Během hnízdního období jsou káňata teritoriální, mimo toto období, zejména pak v oblastech s nadbytkem kořisti, však často tvoří menší volné skupiny. Ty lze zaznamenat i během tahu. Je známá díky svým zásnubním letům, při kterých kruhově plachtí, volně padá a opět stoupá.[9]

Potrava

Káně na pozorovatelně (tmavá morfa)

Potrava káně lesní je tvořena převážně malými savci, ve střední Evropě se pak jedná především o hraboše polní (Microtus arvalis). Dále požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly.[6][10]

V letech 1981-84 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby.[11]

Hnízdění

Pohlavně dospívá ve 2. nebo 3. roce života.[12] Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. První vejce samice začínají ve střední Evropě klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle 2–3, někdy i 1 nebo 4 bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 x 45 mm velká vejce vážící asi 60 g.[13] Jsou kladena v intervalu 2 až 3 dnů a na jejich 33–35 denní inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouští po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouští a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. I přesto však byly zaznamenány i případy, kdy se mládě uchýlilo od hnízda ve vzdálenosti celých 200 km.[12]

Mláďata v hnízdě

Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce již jen 29 %.[14]

V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce,[1] vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se pak dožili celých 26 let.[10]

Hrozby

V současné době ji ohrožuje především pronásledování, kolize s vozidly, zranění na drátech elektrického napětí, rušení na hnízdištích a kácení lesů, které mnohdy vede ke ztrátě hnízd.[10]

Klasifikace

Káně lesní je jedním z 28 zástupců rodu Buteo, který je v Eurasii a Africe zastoupen 10 druhy. Jejími nejblíže příbuznými jsou přitom káně bělochvostá (B. rufinus), stepní (B. hemilasius) a horská (B. oreophilus), s kterými tvoří tzv. superdruh.[15]

Poddruhy

Rozeznáváme 11 poddruhů:[15][16]

Odkazy

Šablona:Sisterlinks

Reference

  1. a b POŘÍZ, Jindřich. káně lesní [online]. BioLib [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. 
  2. a b c d e VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. 
  3. a b c KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356. 
  4. a b BEZZEL, Einhard. Ptáci. Dobřejovice: Rebo Productions CZ, 2003. ISBN 9788072342921. 
  5. viz ilustrace letících dravců v Dierschkeovi (citace č. 2) na stranách 144–145
  6. a b U. Glutz von Blotzheim; K. M. Bauer, E. Bezzel: Handbuch der Vögel Mitteleuropas, Band 4 Falconiformes. Akademische Verlagsgesellschaft, Frankfurt am Main 1971 ISBN 3-400-00069-8
  7. DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. 
  8. Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. 
  9. R. G. Bijlsma (1998): Handleiding veldonderzoek Roofvogles. 2. upravené vydání, KNNV, Utrecht. str. 134 (německy)
  10. a b c T. Mebs, D. Schmidt: Die Greifvögel Europas, Nordafrikas und Vorderasiens. Franckh-Kosmos Verlags GmbH & Co. KG, Stuttgart 2006 ISBN 3-440-09585-1 (německy)
  11. Hastädt, V. & Sömmer, P. (1987): Ein Beitrag zur Ernährung nestjunger Mäusebussarde Buteo buteo (L.). Populationsökologie Greifvogel- u. Eulenarten 1, str. 267–277
  12. a b P. E. Davis, J. E. Davis (1992): Dispersal and age of first breeding of Buzzards in Central Wales. British Birds 85, str. 578–587 (anglicky)
  13. S. Cramp, K. E. L. Simmons: The Birds of the Western Palearctic, Vol. 2. Oxford University Press, Oxford 1980 ISBN 0-19-857505-X (anglicky)
  14. T. Mebs (1964): Über Wanderungen und bestandsgestaltende Faktoren beim Mäusebussard (Buteo buteo) nach deutschen Ringfunden. Vogelwarte 22, str. 180–194
  15. a b L. Kruckenhauser, E. Haring, W. Pinsker, M. J. Riesing, H. Winkler, M. Wink, A. Gamauf (2004): Genetic vs. morphological differentiation of Old World buzzards (genus Buteo, Accipitridae). Zoologica Scripta, 33, str. 197–211 (anglicky)
  16. Eurasian Buzzard (Buteo buteo) [online]. The Internet Bird Collection [cit. 2010-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Šablona:Dravci v ČR

Šablona:Link GA