Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Jean-Baptiste Lully

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Jean-Baptist Lully)
Skočit na: Navigace, Hledání
Jean Baptiste de Lully
Jean-Baptiste Lully (portrét od Pierre Mignarda)
Jean-Baptiste Lully (portrét od Pierre Mignarda)
Základní informace
Rodné jméno Giovanni Battista Lulli
Přezdívky Baptiste, Le grand baladin
(velký pouliční umělec)[1]
Narození 28. listopadu 1632
Florencie
Původ Toskánské velkovévodství (dnešní Itálie)
Úmrtí 22. března 1687 (ve věku 54 let)
Paříž
Žánry klasická hudba
Povolání hudební skladatel a houslista
Nástroje housle
Významná díla Bellérophon
Isis
Théseus
Manžel(ka) Madeleine Lambert (od 24. července 1662)
Děti Louis Lully, Jean-Baptiste Lully a Jean-Louis Lully
Podpis Lullyho podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Baptiste de Lully ([ʒã.ba.tist de ly.li] IPA, rodným jménem Giovanni Battista Lulli, 28. listopadu 1632 Florencie22. března 1687 Paříž[2]) byl francouzský hudební skladatel italského původu. Patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům barokního období a je faktickým tvůrcem francouzské národní opery[3][4] a francouzského typu operní ouvertury.[5] Rozvinul také recitativ ve francouzštině.[6]

Byl nejvlivnějším a nejúspěšnějším skladatelem v období vlády krále Ludvíka XIV. ve Francii a ve francouzských dějinách vůbec.[7][8][9] Téměř tři staletí byl znám spíše kvůli okolnostem své smrti. Teprve nový zájem o barokní hudbu v posledních desetiletích 20. století vedl k hlubšímu poznání Lullyho děl.[10]

Mezi Lullyho nejdůležitější díla patří ve spolupráci s Molièrem Měšťák šlechticem a Psyché, ve spolupráci s Quinaultem pak královská opera Atys, opera muzikantů Isis a mistrovské dílo Armida.[11][12][13][14]

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině florentského mlynáře Vavřince di Maldo Lulliho a jeho manželky Kateřiny del Sera.[15] Od dětství projevoval velké hudební nadání, díky kterému nemusel pracovat v otcově mlýně, ale dostalo se mu v tomto směru patřičného vzdělání u františkánů, kteří jej naučili hrát na kytaru, housle a cembalo.[16][17] V roce 1646 si nadaného třináctiletého chlapce povšiml Roger Lotrinský, rytíř de Guise, který navštívil Florencii během místních slavností při své cestě z Malty do Francie. Zde hledal někoho, kdo by mohl konverzovat v italštině s jeho neteří Annou Marií Louisou Orléanskou, dcerou Gastona Orleánského.[p 1] Mladý Giovanni jej zaujal natolik nejspíše proto, že ovládal zpěv, tanec i hru na housle. Rytíř de Guise mu nabídl cestu do Paříže, aby se stal pážetem a učitelem italštiny Anny Marie.[7]

Tuilerieském paláci, kde sídlil dvůr, se mladý Giovanni rychle naučil francouzským zvykům. Kvůli tomu, že princezna Anna Marie neměla vlastní hudebníky či zpěváky, se Giovanni Battista dostal do kontaktu s předními umělci z okruhu královského dvora, se kterými se zapojoval do jejich hudebních produkcí.[17]

Pro svou účast na frondě musel Gaston Orléanský uprchnout a Anna Marie byla vyhoštěna do exiluSaint-Fargeau.[18] Díky tomu, že se Giovanni Battista znal s mnoha významnými hudebníky, dostal v únoru 1653 příležitost tančit ve velkolepém Cambefortově[p 2] baletu Ballet de la Nuit (Balet Noci), ve kterém poprvé na veřejnosti vystupoval král Ludvík XIV. v roli boha Apollóna.[p 3][19][20] Ten si povšiml Lulliho výkonu, který ocenil,[17] a postupně se mladý Giovanni stal jedním z jeho nejoblíbenějších tanečníků.[19] V březnu 1653 byl jmenován královským skladatelem instrumentální hudby (Compositeur de la Musique instrumentale de la chambre), čímž začala jeho kariéra u královského dvora.[p 4][17][15][21][22]

Závratná kariéra[editovat | editovat zdroj]

Dvorní balet a Molière[editovat | editovat zdroj]

Dvorní balet (franc. ballet de cour) byl u francouzského dvora v průběhu Velkého století[p 5] velmi oblíbený; v baletech tančil sám král i dvořané.[p 6] Lulli se dvorních představení účastnil jako tanečník a také jako hudebník.[p 7][17][21][25] V roce 1658 začal hudbu pro dvorní balety sám skládat na texty Isaaca de Benserada, se kterým soustavně spolupracoval až do roku 1669.[p 8][17] V roce 1661 byl jmenován superintendantem královy hudby (Surintendant de la Musique de la Chambre du Roi) a získal francouzské občanství, proto si pofrancouzštil jméno na Jean-Baptiste Lully.[15][27]

Mezi lety 16641671 spolupracoval zejména s Molièrem (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin); společně tvořili comédie-ballety (baletní komedie).[27]

Přátelství s Molièrem bylo pro Lullyho pro určitý čas klíčové; popularita Molièrových děl s Lullyho hudbou byla na velmi vysoké úrovni, čímž oba upevňovali svou pozici u dvora.[2][17] Brzy začali být známí jako Les deux Jean-Baptistes (dva Jean-Baptisté).[28] Svou spolupráci dovedli k dokonalosti v komedii Le Bourgeois gentilhomme (česky Měšťák šlechticem, 1670).[p 9] Hra Psyché, sepsaná ve spolupráci s Philippe Quinaultem a Pierre Corneillem, která měla premiéru 17. ledna 1671, znamenala pro Molièra jeho největší úspěch.[31] Zároveň také znamenala konec přátelského vztahu a spolupráce mezi Lullym a Molièrem, který až do své smrti spolupracoval s Lullyho rivalem Marc-Antoine Charpentierem.[p 10]

Jean-Baptiste v té době viděl potenciál v něčem úplně jiném, než je dvorní balet či baletní komedie. Pierre Perrin, básník a libretista získal privilegium k založení Académie royale de musique (Královská hudební akademie), jejíž produkce začala být po počátečních nejistotách velice úspěšná, což přitáhlo Lullyho pozornost;[p 11][17] zpočátku si totiž myslel, že opera ve francouzštině je nesmysl, ale postupně změnil názor, když viděl zájem krále i publika.[35]

Tragédie en musique a Quinault[editovat | editovat zdroj]

Perrin dostal výhradní právo na uvádění oper; jeho spolupracovníkem se stal hudební skladatel Robert Cambert, se kterým sdílel post ředitele Académie.[p 12] Jejich společná opera Pomone (Pomona), která se objevila na scéně 3. března 1671, a další počin Les peines et plaisirs de l'amour sice zaznamenaly značný úspěch, avšak Lullyho nátlak na krále a bezohledné chování Perrinových dvou dalších partnerů, spekulantů markýze de Sourdéac a sira de Champeron, mělo za následek, že se Perrin ocitl ve vězení pro dlužníky.[17][36] Ve vězení jej navštívil Lully a nabídl mu pomoc (doživotní rentu) výměnou za převedení privilegií.[p 13][35] Dne 13. března 1672 schválil Ludvík XIV. převedení privilegia pro uvádění oper na Lullyho, který převzal Perrinovu a Cambertovu pozici a stal se ředitelem Académie.[39][40][41] Ihned v ní zavedl profesionální a přísný režim, jenž zahrnoval i dohled nad osobním životem členů souboru – ti si nemohli dovolit nemoc, opilství nebo dokonce těhotenství.[42][43] Následující čtyři měsíce se Perrinovi společníci snažili o právní zpochybnění převodu privilegií, avšak neúspěšně.[p 14] Na základě privilegia se Lully stal doslova francouzským operním monarchou;[9][17] bez jeho souhlasu nemohla být ve Francii veřejně uvedena žádná opera, čímž si získal řadu mocných nepřátel; v roce 1674 byl dokonce proveden pokus ho otrávit,[45] avšak díky tomu, že byl důvěrným přítelem krále, měl zajištěnu ochranu.[35][46][47]

Tragédie en musique (neboli pozdějším názvem Tragédie lyrique) je oficiálním označením pro typ opery, který uvedl Lully spolu se svým spolupracovníkem Philippe Quinaultem. Děj je rozčleněn do pěti dějství, kterým předchází prolog (ten je alegorií na aktuální politickou situaci a alegoricky oslavuje největšího z hrdinů – Ludvíka XIV.).[p 15][49]

První tragédií en musique, uvedenou 27. dubna 1673 v Paříži, se stala opera Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia), která je považována za první francouzskou operu. Po provedení u královského dvora sklidili Lully s Quinaultem velký úspěch a jejich spolupráce pokračovala. Od roku 1673 uvedl Lully každoročně jednu operu, kromě roku 1681, kdy nenapsal žádnou, a roku 1686, kdy sepsal opery dvě.[50] V následujícím roce měla premiéru opera Alceste, ou Le triomphe d’Alcide (Alcesta aneb Triumf Alcidy), o rok později (1675) pak Thésée (Théseus). V roce 1676 se odehrála premiéra opery Atys, která se stala známou pod přízviskem královská opera; jednalo se o nejoblíbenější operu krále Ludvíka XIV.[51]

Úspěch, kterého autoři dosáhli s Atysem, chtěli zopakovat i následující rok s novou operou Isis.[52] Náklady na její provedení vystoupaly o polovinu výše než v případě Atyse (suma vyplacená na premiéru Isis činila 151 780 livrů 60 sous).[53] Hudebně se jedná o Lullyho nejlepší operu (získala přízvisko opera muzikantů), avšak u dvora zcela propadla kvůli skandálu, který její uvedení vyvolalo.[54] Libretista Quinault byl v důsledku toho na dva roky vyloučen ode dvora, proto si musel Lully najít jiného spolupracovníka. Následujícího roku uvedl Lully operu Psyché, ke které jako libreto použil přepracovaný text z dřívější hry, kterou uvedl s Molièrem v roce 1671; úpravu textu hry na libreto provedl Thomas Corneille.[55] Zcela nové libreto Lully potřeboval až roku (1679) v případě Bellérophona, které opět sepsal Thomas Corneille, spolu s Bernardem de Fontenelle.

V roce 1680 se již mohl Phillippe Quinault ke dvoru vrátit, poté, co veřejně „se slzami v očích“ požádal krále o odpuštění,[56] a mohl tak opět spolupracovat s Lullym. Jejich nová opera Proserpine se stala vzorovou francouzskou tragédií en musique.[p 16][57] Sbor zde hraje klíčovou roli; ve více než polovině celkové délky opery je přítomen[58] a opera se vyznačuje bohatou orchestrací.[59]

Až o dva roky později (1682) uvedl Lully s Quinaultem své další dílo, operu Persée (Perseus), jehož premiéra se odehrála při příležitosti narození Ludvíka, vévody burgundského, vnuka krále Ludvíka XIV., v divadle Palais-Royal v ulici Saint-Honoré. V témže roce se přesunul královský dvůr do zámku ve Versailles, kde se roku 1683 uskutečnila premiéra opery Phaëton (Faethón). Opera Amadis, jejíž námět vybral sám Ludvík XIV., se vymyká klasickému modelu tragédie en musique; námět se neopírá o římskou mytologii, ale o rytířský román Amadís Waleský; Amadis měl premiéru v lednu 1684. V roce 1685 byl uveden Roland, který podobně jako Amadis není dějově založen na římské mytologii, ale na Ariostově básni Orlando furioso (Zuřivý Roland).

V únoru 1686 měla premiéru Armide (Armida), která bývá označována jako Lullyho mistrovské dílo.[60] Podobně jako v případě oper Amadis a Roland se děj Armidy neopírá o předlohu z klasické mytologie, ale o Tassův epos La Gerusalemme liberata (Osvobozený Jeruzalém). Ludvík XIV. pravděpodobně nikdy Armidu neviděl, protože u něj Lully upadl v nemilost kvůli svým homosexuálním aférám, které se dostaly na veřejnost v zimě roku 1685. Král se, patrně pod vlivem Madame de Maintenon, od svého oblíbeného skladatele distancoval, stejně jako od Pařížské opery.[61]

Lullyho poslední opera Achille et Polyxène (Achilles a Polyxena), kterou začal skládat po velkém úspěchu Armidy, měla na tento úspěch navázat. Libreto sepsal Jean Galbert de Campistron, který pro Lullyho sepsal libreto již předchozí rok k pastorale héroïque Acis et Galatée (Ákis a Galateia). Lully nestihl operu dokončit před svou smrtí, zanechal zkomponovanou přibližně jednu třetinu opery. Zbytek po jeho smrti dokončil jeho pomocný dirigent Pascal Collasse, který pro něj pracoval od roku 1677. Opera neměl přílišný úspěch, proto byla brzy stažena.[62]

Po dobu patnácti let byl Lully prakticky jediným autorem oper ve Francii, sám tedy vytvořil národní styl. Jeho díla se stala inspirací pro mnoho dalších evropských skladatelů; např. pro Rameaua[63] či Purcella.[64][7]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Lullyho erb

Lully se stal francouzským občanem v prosinci 1661.[65][66] Dne 24. července 1662 se v kostele svatého Eustacha oženil s Madeleine Lambert (16431720),[67][68] která byla dcerou Michela Lamberta, významného francouzského pěveckého mistra a theorbisty, působícího na královském dvoře. Svůj souhlas se sňatkem vyjádřil i král Ludvík.[66] Měli spolu šest dětí,[p 17] z nichž tři se staly hudebníky na královském dvoře (Louis, Jean-Baptiste, Jean-Louis).[66]

V roce 1681 byl Lully povýšen do šlechtického stavu; obdržel šlechtické listiny (lettres de noblesse) a byl jmenován sekretářem krále (Sécrétaire du roi), díky čemuž mu náleželo oslovení Monsieur de Lully.[66][71] Od té doby se podepisoval jako Monsieur de Lully, escuyer, conseiller, Secrétaire du Roy, Maison, Couronne de France & de ses Finances, & Sur-Intendant de la Musique de sa Majesté.[71]

Lully se v intimní rovině projevoval jako bisexuál. V roce 1685 vyšel najevo Lullyho největší milenecký vztah s pážetem jménem Brunet, který u něj žil coby student hudby.[72][73]

Jean-Baptiste patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále.[74] Ačkoli měl Lully velké množství sexuálních skandálů, kvůli kterým několikrát upadl v královu nemilost, vždy dokázal nalézt cestu zpět do královy přízně; jejich přátelství trvalo téměř až do Lullyho smrti.[66][75]

Stejně jako drtivá většina obyvatel tehdejší Francie se i Lully hlásil k římskokatolické církvi,[65] nicméně byl označován jako sodomita[76] a muž bludařských sklonů.[77] Lullyho tvorba obsahuje, oproti většině ostatních barokních skladatelů, pouze několik málo děl s duchovní tematikou.[4]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Na počest úspěšné operace análního píštělu Ludvíka XIV. 18. listopadu 1686 a jeho následného uzdravení[78] bylo 8. ledna 1687 znovu uvedeno Lullyho Te Deumkonventu feulantů, v provedení více než 150 zpěváků a instrumentalistů. Při jejich dirigování se Lully prudce udeřil bodcem těžké barokní taktovky do palce pravé nohy, který se zanítil.[2][79] Protože Lully odmítal amputaci probodnutého prstu, postupně se zánět rozšířil, čímž došlo k otravě krve.[80] V únoru 1687 k sobě Lully povolal kněze se žádostí o udělení posledního pomazání; ten souhlasil s udělením pomazání pod podmínkou, že jako pokání spálí rozpracovanou partituru své poslední opery (Achilles a Polyxena). Lully souhlasil a partituru vhodil do ohně. Když byl po odchodu kněze dotázán jedním ze svých přátel, proč to udělal, Lully mu prozradil, že má ještě jednu kopii partitury.[81][82] Na smrtelné posteli, po posledním pomazání, složil Lully své poslední dílo, pětihlasý kánon Il faut mourir, pécheur (Umíráš, hříšníku, umíráš).[17][83]

Nedlouho poté, 22. března 1687, zemřel Jean-Baptiste na následky gangrény.[84] Po pohřbu v kostele svaté Máří Magdalény (dnes nahrazen kostelem novým), na kterém zaznělo jeho Dies irae (Den hněvu), bylo jeho tělo uloženo do tomby v bazilice Panny Marie Vítězné v Paříži.[17][85]

Jean-Baptiste Lully po sobě zanechal čtyři domy[86] a majetek v hodnotě 800 000 livrů, což představoval více než pětisetnásobek ročního platu průměrného dvorního hudebníka.[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení umělecké činnosti[editovat | editovat zdroj]

Lullyho pověst dvorního intrikána neblaze poškodila jeho hudební postavení, ale v poslední čtvrtině 20. století snaha o autentické uvádění staré hudby způsobila znovuzrození několika polozapomenutých jevištních skladeb.[87] Uvedení opery Atys zahájilo novodobý zájem o francouzskou barokní operu.[88] Na rozdíl od Atyse, který se dočkal i scénického provedení, je většina Lullyho oper prováděna pouze v koncertním provedení; například Isis.[11]

Kromě oper patří mezi Lullyho významná duchovní díla; 11 malých a 11 velkých motet. Jejich text vychází ze žalmů (např. Quare fremuerunt, podle žalmu č. 2) či se opírá o křesťanské motivy (Plaude Laetare Gallia, Raduj se a zpívej Francie).[89][90]

Pro Lullyho hudební díla je typická rytmická preciznost, dramatický patos; velké, jednoduché, výrazně melodické linky árií, velké zastoupení sboru a orchestru a bohatá choreografie.[17][91][92]

Seznam děl[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl J. B. Lullyho.

Německý muzikolog Herbert Schneider sestavil seznam Lullyho děl Lully Werke Verzeichnis (LWV), který je utvořen chronologicky (nikoli tematicky = podle druhu skladby, jako např. BWV), podle data prvního uvedení skladby (premiéry).

Odraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

  • Film Král tančí líčí, na základě studie Lully ou le musicien du soleil (česky: Lully, hudebník Slunce) od Philippe Beaussanta, Lullyho vztah ke králi a k Molièrovi a rozebírá Lullyho život ve Versailles.[p 18] Ve filmu je použita pouze Lullyho hudba, na kterou je kladen velký důraz.[94][95]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. zvanou la Grande Mademoiselle, která byla sestřenicí Ludvíka XIV.
  2. Balet Noci byl kolektivním dílem; jako autoři jsou uváděni zejména Jean de Cambefort, Jean-Baptiste Boësset, Michel Lambert, některé zdroje uvádí i J.–B. Lullyho, který tančil v pěti rolích. Na Baletu Noci pravděpodobně spolupracovali i další skladatelé, kteří tou dobou pobývali v Paříži. Veršované libreto sepsal Isaac de Benserade.
  3. Odtud pochází jeho přízvisko Král Slunce.
  4. Na tomto postu vystřídal skladatele Lazarina, který byl původem také Ital.
  5. Velké století (franc. Le Grand Siècle) je označení pro 17. století ve francouzských dějinách.
  6. Král dvořanům nařídil, aby se povinně účastnili dvorních baletů jako tanečníci.[23]
  7. První dvorní balet (Mascarade de la Foire de St-Germain) Lully zkomponoval roku 1652 ve spolupráci s du Moustierem pro Grande Mademoiselle.[24]
  8. Isac de Benserade spolupracoval s Lullym na dvaceti baletech v letech 1653–1669, posléze pak v roce 1681 na Le Triomphe de l'Amour. Le Ballet Royal de Flore, který měl premiéru 16. února 1669, je posledním dvorním baletem.[26]
  9. Hry Molièra a Lullyho jsou až na výjimku (Psyché) komedie. Molière prý Lullymu často říkal: „Lully, fais–nous rire!“ („Lully, pobav nás!“). Měšťák šlechticem vznikl na objednávku krále, který byl nespokojen s návštěvou tureckého vyslance; požadavkem pro autory bylo, aby jej ve hře zesměšnili tureckým baletem (jehož obsahem je zesměšňující „pasování“ na šlechtice).[29][30]
  10. Příčinou roztržky zřejmě byla skutečnost, že Molière uváděl Psyché a jiná díla s Lullyho hudbou mimo královský dvůr se značným úspěchem a ziskem, aniž by z toho skladatel měl jakýkoli příjem. Lully proto po získání operního privilegia na operu usiloval o to, aby ostatním divadlům (především Molièrovu) bylo zakázáno hrát hry s více než dvěma áriemi a s doprovodem více než dvou nástrojů.[32] Molière zemřel o dva roky později. Charpentier později pracoval jako skladatel Ludvíka Francouzského, syna Ludvíka XIV.[33] Díky Lullyho vlivu však tuto pozici ztratil.[34]
  11. Lully s Perrinem spolupracoval již rok před založením Académie; v souvislosti s křtinami dauphina Ludvíka komponoval hudbu na Perrinův text moteta Plaude Laetare Gallia (Raduj se a zpívej Francie).
  12. Perrin s Cambertem byli ředitelé v letech 1669–1672.
  13. Některé zdroje uvádí, že nápad na získání privilegií od Perrina byl původně Molièrův. Molière se měl svěřit Lullymu, který jej předběhl.[37] Tyto úvahy se však opírají o málo důvěryhodné zdroje z doby po smrti obou protagonistů.[38]
  14. Po Lullyho smrti v březnu 1687 získal privilegium Jean Nicolas de Francine (který byl ředitelem v letech 1687–1704 a 1712–1728). Zasloužil se zejména o založení oper v Lyonu, Lille, Bordeaux a Rouenu. Francine nebyl skladatel, uváděl díla Lullyho syna Louise, Collasseho, Élisabeth Jacquet de La Guerre a Charpentiera. Navzdory podpoře krále upadl Francine do dluhů a privilegium musel roku 1704 převést na Pierre Guyeneta.[44]
  15. V opeře Atys začíná prolog árií, kterou zpívá Čas: Čas si stěžuje, že marně zachovával jména slavných hrdinů dějin: jméno současného hrdiny (= Ludvíka XIV.) je všechna zastiňuje. To potvrzuje i dvanáct Hodin (recitativ a sbor En vain j'ai respecté… Ses justes lois).[48]
  16. Slovy dirigenta a specialisty na francouzský barokní repertoár Hervého Niqueta.
  17. Zdroje se různí; některé uvádí, že spolu měli deset dětí. Kromě tří synů je známo jméno také jedné dcery – Madeleine-Catherine de Lully (1663 – 2. ledna 1703), která se vdala za Jeana-Nicolase de Francina.[69][70]
  18. Ve filmu však nevystupují další klíčové osobnosti, např. Philippe Quinault či Filip I. Orléanský.[93]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The Inglourious Death of Jean-Baptiste Lully, Composer [online]. yovisto.blogspot.com (Harald Sack), [cit. 2015-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c Jean-Baptiste Lully - French composer [online]. britannica.com, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. BURROWS, John. Klasická hudba. Praha : Slovart, 2008. 528 s. ISBN 978-80-7391-060-0. S. 88. (čeština) 
  4. a b Jean Baptiste Lully Facts [online]. biography.yourdictionary.com, [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. French overture [online]. MICHAEL KENNEDY and JOYCE BOURNE. "French overture." The Concise Oxford Dictionary of Music. 1996. Encyclopedia.com., [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Meter Fluctuation in Lully’s Recitative [online]. library.yale.edu (Independent Study in Music History), [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c Burrows, s. 88.
  8. a b Jean-Baptiste Lully Biography by Bruce Lundgren [online]. allmusic.com, [cit. 2015-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b Some Dramatic Works of Lully [online]. lib.rochester.edu, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Ecce homo: Jean-Baptiste Lully [online]. rozhlas.cz (autor: Libor Vykoupil), [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (česky) 
  11. a b Lully Isis [online]. operabaroque.fr, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. L'opéra du roi [online]. sitelully.free.fr, [cit. 2015-08-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. Profile of Jean-Baptiste Lully [online]. musiced.about.com, [cit. 2015-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Opera Profile: Lully's Armide [online]. bbc.co.uk, [cit. 2015-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b c Biography of Jean-Baptiste Lully [online]. University of North Texas, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. La Gorce, Lully, str. 21–22; Le Cerf de la Viéville, Comparison de la musique italienne et de la musique françoise, Brussels, 1705, II, s. 183.
  17. a b c d e f g h i j k l m Skladatel měsíce: Jean-Baptiste Lully [online]. casopisharmonie.cz, autor: Lucie Maňourová, [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (česky) 
  18. La Grande Mademoiselle [online]. chateauversailles.fr, [cit. 2015-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. a b Louis XIV and the French Influence [online]. the-ballet.com, [cit. 2015-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Král slunce miloval balet [online]. tanecnimagazin.cz, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  21. a b Jean-Baptiste Lully ou Jean-Baptiste Lulli [online]. larousse.fr, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  22. Lully: Ballet Music for the Sun King [online]. naxos.com, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Dvorský balet v období 1. pol. 17. století a jeho postupný zánik v době vrcholného baroka [online]. amu.cz, [cit. 2015-05-27]. Dostupné online. (česky) 
  24. Les Ballets de Cour [online]. sitelully.free.fr, [cit. 2015-05-28]. Dostupné online. (francouzsky) 
  25. Ballet de cour [online]. tanec.tillwoman.net, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  26. Isaac de Benserade [online]. sitelully.free.fr, [cit. 2015-05-29]. Dostupné online. (francouzsky) 
  27. a b Lully [online]. chateauversailles.fr, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Molière and Jean-Baptiste Lully [online]. holdenhurst.co.uk, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. Les fous divertissants aneb Veselý blázinec [online]. baroknipodvecery.cz, [cit. 2015-05-29]. Dostupné online. (česky) 
  30. Concerto Comique [online]. baroknipodvecery.cz, [cit. 2015-05-29]. Dostupné online. (česky) 
  31. The Corneille-Molière Case-Thesis Statement [online]. corneille-moliere.org, [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. DE LA GORCE, Jérôme. Jean-Baptiste Lully. Paris : Fayard, 2002. 912 s. ISBN 2-213-60708-7. S. 181–182. (francouzsky) 
  33. Marc-Antoine Charpentier [online]. sinfinimusic.com, [cit. 2015-07-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  34. Marc-Antoine Charpentier - French composer [online]. britannica.com, [cit. 2015-07-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  35. a b c Velcí tvůrci barokní hudby: Jean Baptiste Lully [online]. tretivek.cz, autor: JUDr. Irena Novotná, [cit. 2015-07-05]. Dostupné online. (česky) 
  36. DE LA GORCE, Jérôme. Jean-Baptiste Lully. Paris : Fayard, 2002. 912 s. ISBN 2-213-60708-7. S. 177–181. (francouzsky) 
  37. JEAN BAPTISTE LULLY [online]. totem.cz, [cit. 2015-07-05]. Dostupné online. (česky) 
  38. De La Gorce, s. 181–182.
  39. L'Académie Royale de Musique [online]. arsmagnalucis.free.fr, [cit. 2015-07-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  40. GROUT, Donal Jay; WEIGEL WILLIAMS, Hermine. A Short History of Opera. 4. vyd. Washington : Columbia University Press, 2003. 1042 s. ISBN 978-0231119580. S. 134. (angličtina) 
  41. HOLDEN, Amanda; KENYON, Nicholas; WALSH, Stephen. The Viking opera guide. Ann Arbor : Viking Adult, 1993. 1305 s. ISBN 978-0670812929. S. 180. (angličtina) 
  42. Jean-Baptiste Lully [online]. klasika.wz.cz, [cit. 2014-04-03]. Dostupné online. (česky) 
  43. De La Gorce, s. 192.
  44. L'Académie Royale de Musique [online]. arsmagnalucis.free.fr, [cit. 2015-07-05]. Dostupné online. (česky) 
  45. Poisoning Lully [online]. bibliolore.org, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. BLUCHE, François. Za časů Ludvíka XIV.. Praha : Argo, 2006. 294 s. ISBN 80-7203-675-0. S. 12. (čeština) 
  47. Jean-Baptiste Lully Shrewd master of French Baroque theatre, church and ballet music [online]. sinfinimusic.com, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Livret Atys [online]. sitelully.free.fr, [cit. 2015-07-11]. Dostupné online. (česky) 
  49. Tragédie en musique [online]. rateyourmusic.com, [cit. 2015-07-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Music - Jean-Baptiste Lully [online]. louis.xiv.de, [cit. 2015-07-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. William Christie conducts Atys at the Opéra Comique [online]. mezzo.tv, [cit. 2015-07-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. De La Gorce, s. 215.
  53. De La Gorce, s. 210.
  54. De La Gorce, s. 628–629.
  55. Psyché (1678) [online]. Le magazine de l'opéra baroque, [cit. 2015-07-17]. Dostupné online. (francouzsky) 
  56. De La Gorce, s. 638–639.
  57. WIGGINS, Mark. Lully’s Proserpine: a model for the tragédie lyrique [online]. San Lorenzo de el Escorial: Glossa Music / MusiContact, 2008, [cit. 2014-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. De La Gorce, s. 633, 643, 646.
  59. KAMINSKI, Piotr. Mille et un opéras. 1. vyd. Paris : Librairie Arthème Fayard, 2003. 1819 s. ISBN 2-213-60017-1. Kapitola Jean-Baptiste Lully – Proserpine, s. 813-815. (francouzsky) 
  60. Armide Plot Summary [online]. unt.edu, [cit. 2015-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Armide: Lully’s ultimate triumph [online]. naxos.com, [cit. 2015-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. Achille et Polixène [online]. operabaroque.fr, [cit. 2015-08-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  63. Jean-Philippe Rameau French composer [online]. britannica.com, [cit. 2015-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. Henry Purcell [online]. pages.cs.wisc.edu/, [cit. 2015-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. a b Jean-Baptiste Lully (Giovanni Battista Lulli) [online]. nndb.com, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. a b c d e Jean-Baptiste Lully Biography [online]. thefamouspeople.com, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Madeleine Lambert [online]. geni.com, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. Tradition musicale [online]. saint-eustache.org, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  69. J.B. Lully Biography [online]. 8notes.com, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (česky) 
  70. Madeleine Catherine Lully [online]. geni.com, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (česky) 
  71. a b Lully Jean-Baptiste 1632 - 1687 [online]. musicologie.org, [cit. 2015-08-02]. Dostupné online. (francouzsky) 
  72. Lully Jean-Baptiste 1632 - 1687 [online]. edrmartin.com, [cit. 2015-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Jean-Baptiste de Lully [online]. gayinfluence.blogspot.cz, [cit. 2015-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. Bluche, s. 12.
  75. J.B. Lully Biography [online]. 8notes.com, [cit. 2015-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. Bisexuality [online]. rictornorton.co.uk, [cit. 2015-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. Bluche, s. 12.
  78. 18 novembre 1686 : l’opération dela fistule est faite à Louis XIV [online]. france-pittoresque.com, [cit. 2015-08-12]. Dostupné online. (francouzsky) 
  79. Jean-Baptiste Lully [online]. findagrave.com, [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Music Trivia – The Death of Lully [online]. utahsymphony.org, [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. De La Gorce, s. 347.
  82. Jean-Baptiste Lully Timeless Music – Controversial Life [online]. florentintise.com, [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Le blog de l’été (6) – Ce jour-là : 8 janvier 1687 [online]. blogs.qobuz.com/claudesamuel, [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (francouzsky) 
  84. Top 10 Composers Who Died Unnatural or Odd Deaths [online]. listverse.com, [cit. 2015-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Le cénotaphe de Lully [online]. notredamedesvictoires.com, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  86. Jean-Baptiste Lully [online]. newadvent.org, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. GAMMOND, Peter. Velcí skladatelé. Praha : Svojtka & Co., 2002. 208 s. ISBN 80-7237-590-3. S. 101. (čeština) 
  88. Lully Atys [online]. operabaroque.fr, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  89. Learning To Love Lully: 'The Grand Motets' [online]. npr.org, [cit. 2015-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. Les Motets [online]. sitelully.free.fr, [cit. 2015-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. Jean-Baptiste Lully Compositeur français (Florence, 1632 – Paris, 1687) [online]. francemusique.fr, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  92. Opera ve Francii – Jean Baptiste Lully (1632-1687) [online]. dailylife.cz, [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. (česky) 
  93. Le roi danse [online]. imdb.com, [cit. 2015-08-18]. Dostupné online. (česky) 
  94. Král Slunce tančí, divák jen přihlíží [online]. kultura.idnes.cz, [cit. 2015-06-28]. Dostupné online. (česky) 
  95. Ve filmu Král tančí hraje hlavní roli hudba [online]. kultura.idnes.cz, [cit. 2015-06-28]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEAUSSANT, Philippe. Lully ou Le musicien du Soleil. [s.l.] : Theatre des Champs-Elysees, 1992. 893 s. ISBN 978-2070724789. (francouzština) 
  • BLUCHE, François. Za časů Ludvíka XIV.. [s.l.] : Argo, 2006. ISBN 80-7203-675-0.  
  • BURROWS, John. Klasická hudba. [s.l.] : Slovart, 2008. 528 s. ISBN 978-80-7391-060-0.  
  • DE LA GORCE, Jérôme. Jean-Baptiste Lully. [s.l.] : Fayard, 2002. 910 s. ISBN 978-2213607085. (francouzština) 
  • GAMMOND, Peter. Velcí skladatelé. [s.l.] : Svojtka & Co., 2002. 208 s. ISBN 978-80-7237-590-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]