Ján Jamnický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ján Jamnický
Jan jamnicky.jpg
Narození 20. května 1908
Jasenová
Úmrtí 4. srpna 1972 (ve věku 64 let)
Poprad
Ocenění národní umělec (1970)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka (1991)
Manžel(ka) Vilma Jamnická
Některá data mohou pocházet z datové položky.

JUDr. Ján Jamnický, pseudonym Gustáv Marro (20. května 1908, Jasenová, Uhersko4. srpna 1972, Poprad, Československo) byl slovenský herec, režisér, scenárista a pedagog. V 40. letech 20. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem slovenského divadla. Jeho manželkou byla herečka Vilma Jamnická.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Jasenové v rodině evangelického faráře. Jako mladý hoch byl obklopen knihami, které jej později zcela pohltily. Zajímal se hlavně o filozofii a rozličné umělecké směry. Obklopovala ho hudba, zajímalo jej malířství a architektura.

V Bratislavě nejprve začal se studiem medicíny. Na lékařské fakultě, kde začal studovat v roce 1926, se seznámil se svojí ženou Vilmou Březinovou, která jej později přivedla i k divadlu. Studia medicíny po dvou letech zanechal a přihlásil se na Hudební a dramatickou akademii pro Slovensko (HADAPS). Na žádost rodičů současně se studiem herectví se věnoval i studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Komenského. Obě školy úspěšně dokončil v roce 1932.

Herec[editovat | editovat zdroj]

Jako student hostoval od roku 1928 na jevišti Slovenského národního divadla. Jako řádný člen souboru činohry SND debutoval v roce 1932 v rolích Šviháka a Tovaryše s fouskem ve hře Viktora Šulce Najkrajšie topánky na svete od Josefa Kopty. První velkou příležitost dostal ještě tentýž rok jako Peter v hře Pohoršenie v svätofloriánskej doline od slovinského dramatika Cankara v režii Andreje Bagara.

Většinu svých kolegů ve Slovenské národním divadle převyšoval, a to nejen svojí štíhlou vysokou postavou, ale i svým rozhledem a náročností vůči sobě i jiným. Samo o sobě bylo odvážné, že si neholil bradu, což bylo v té době dost neobvyklé. Dalo by se říci, že všeobecně nezapadl do souboru činohry SND, která byla naučena hrát ve stylu tzv. realistického herectví. Jako herec pracoval stylizovaně s náznakem. Kritika mu vyčítala přílišný patos, chlad a monotónnost projevu. Venkovské typy, hlavně z Tajovského her, mu vůbec neseděly, a to ani když ostatní herci bravurně zvládali vytvářet rázovité slovenské postavy. Na jeho nedoceněné herecké kvality poukázala až česká divadelní kritika, při pohostinském představení Palárikovy hry Zmierenie v Praze.

Bravurně ztvárnil Kreonta v Sofoklově Antigone v režii Janka Borodáče. Úloha Kreonta byla jedním z jeho hereckých triumfů. Kritika oslavovala orátora a i jeho pohybovou kulturu. Uplatnil se i v inscenacích her slovenských dramatiků, za všechny vzpomeňme Jonáše Záborského a Jána Palárika. Jako herec se s jevištěm rozloučil v roce 1949 úlohou Čackého v Gribojedovově hře Útrapy z rozumu.

Režisér[editovat | editovat zdroj]

Janko Borodáč si všiml jeho talentu a zaměstnával jej dramaturgickou práci a také jako překladatele divadelních her. Pro něj byl odtud už jen krok k režii, které se začal systematicky věnovat. Na divadelní scéně nakonec připravil celkem 33 inscenací a postupem času se už herectví věnoval už jen sporadicky.

Ve Slovenském národním divadle začínal s pohádkami a lehkými konverzačními hrami. Jeho režijním debutem se stala pohádka Valentína Erbena Stratil sa hlásnik Cibuľa, k jejíž nazkoušení měl jen čtyři dny. Později se pokusil i o náročnější kusy – inscenoval hry Molièra, Shakespeara, Schillera, Ibsena, hry Vojnovićovy a z domácích autorů Petra Zvona a Ivana Stodolu. V době 2. světové války se Jamnický vypracoval na výraznou a svéráznou uměleckou osobnost. Své inscenace aktualizoval narážkami na negativní jevy oné doby. Za Slovenského klerofašistického štátu povzbudivě působil svojí adresnou útočností inscenací jako Molièrův Mizantrop a Zdravý nemocný, Schillerů Villiam Tell a Zvonova hra Tanec nad plačom. Tímto svým přístupem zabezpečoval rovnováhu vůči často vůči státu loajálně orientovaným inscenacím Jána Borodáče.

Ve své režijní práci navazoval na evropskou a sovětskou avantgardu - zejména na ruské režiséry A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, J. B. Vachtangova, s jejichž tvorbou se seznámil při svém pobytu v Moskvě v roce 1936. Nejvíce ho však okouzlily inscenace Nikolaje Pavloviče Ochlopkova a hlavně jeho inscenace Shakespearova Othella. O inscenaci řekl „A nakoniec sme všetci na Othellovi v Moskve plakali – tak hrali. Prvý raz som zažil to, čo požaduje Aristoteles od tragédie: katarzis, očistenie – nie ponurú dusivú beznádejnosť, spoločenských tragédií, ale katarzis na vlastnom tele.“

Byl přívržencem stylizované režie pracující s náznakem. S tímto režijním přístupem dosahoval překvapujících výsledků hlavně ve veršovaných hrách. Na jevišti se mu podařilo vytvořit soulad barev, linií, pohybu. Odkrýval skrytý význam her a svérázně jej interpretoval. Ve svých inscenacích spolupracoval s režisérem a scénografem Karolom L. Zacharem a dalšími osobnostmi slovenské scénografie: Emilom Bellušem, Ladislavom Vécseyem a Jánom Ladvenicem.

Jeho poslední režií v roce 1944 byla Stodolova hra z divadelního prostředí Komédia. vyjádřil v ní svůj postoj k vedení divadla, které v dramaturgii divadla preferovalo operetu, kterou považoval za pokleslý žánr. Nespokojené vedení stáhlo inscenaci z repertoáru po prvních reprízách a naznačilo mu, aby Slovenské národní divadlo opustil. Po skončení druhé světové války, když činohra Slovenského národního divadla znovu začala hrát, se k režijní práci už nikdy nevrátil. Svojí poslední roli jako člen hereckého souboru odehrál na prknech Slovenského národného divadla v roce 1949.

Po odchodu ze Slovenského národního divadla[editovat | editovat zdroj]

V letech 19451949 působil v Československém filmu jako režisér a scenárista. Také hrával v televizních filmech a inscenacích. Působil v rozhlase jako recitátor. Jeho způsob přednesu v mnohém ovlivnil další slovenské interprety poezie. Zdůrazňoval hudební stránku a melodičnost slovenské řeči a vytvořil novou jevištní řeč.

Připravoval reorganizaci slovenské divadelní sítě a také se podílel na přípravě zákona o postátnění Slovenského národního divadla. Jako pedagog působil na Hudební a dramatické akademii (19371944), na Vysoké škole múzických umění (19491952), kde vedl Katedru herectví a režie a na pražské loutkoherecké katedře DAMU. Kvůli zdravotním problémům musel v roce 1953 předčasně odejít do důchodu a pracoval jen velmi nepravidelně. Důchod přerušoval jen účastí na recitačních pásmech slovenské poezie: Čo vatru nietili, Slovenské ľudové balady a O krvi). V nich znovu potvrzoval, že stále patří mezi nejsugestivnější slovenské interprety poetického slova.

Zemřel v popradské nemocnici v roce 1972 po jednom ze svých výstupů na tatranské vrcholy. Jeho smrt zůstává stále opředena tajemstvím, protože ani lékaři nedokázali s jistotou určit, zda smrt podchlazením nastala náhodou, nebo byla skutkem člověka, který se pro ni rozhodl dobrovolně.

V roce 1967 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1969 mu také byla udělena zlatá medaile VŠMU, v roce 1970 titul národní umělec a v roce 1991 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Byla po něm také pojmenována jedna ulice v Bratislavě.

Citáty o Jamnickém[editovat | editovat zdroj]

František Zvarík ve své memoárové knize Pierot s puškou napsal: „Borodáč nás učil po javisku chodiť, Jamnický tancovať.“

Výběr z divadelních rolí[editovat | editovat zdroj]

  • 1932 Nikolaj Nikolajevič Jevreinov: ja+ja+ja=Ja; réžia: Ján Jamnický, absolventské predstavenie, Hudobná a dramatická akadémia pre Slovensko
  • 1932 Ivan Cankar: Pohoršenie v svätofloriánskej doline (Peter); réžia: Andrej Bagar, Činohra SND
  • 1932 Bjørnstjerne Bjørnson: Nad našu silu (pastor Bratt); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1933 Oscar Wilde: Vejár lady Windermeerovej (lord Cecil Graham); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1933 Ján Palárik: Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch (barón Kostrovický); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1933 William Shakespeare: Macbeth (Malcolm); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1934 Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad (Trofimov); réžia: Andrej Bagar, Činohra SND
  • 1934 Antoni Słonimski: Čistá rasa (rodina) (Hans); réžia: Vladimír Sýkora, Činohra SND
  • 1935 Jonáš Záborský: Najdúch (Gejzík); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1936 Ján Palárik: Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch (barón Kostrovický); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1938 Ján Palárik: Inkognito (básnik Jelenský); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1940 Jonáš Záborský: Najdúch (Gejzík); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1940 Ivan Stodola: Čaj u pána senátora (Pyskuliak); réžia: Ferdinand Hoffman, Činohra SND
  • 1940 Sofokles: Antigona (Kreón); réžia: Janko Borodáč, Činohra SND
  • 1940 Georg Büchner: Dantonova smrť (Saint Juste); réžia: Ferdinand Hoffmann, Činohra SND
  • 1949 Alexandr Sergejevič Gribojedov: Útrapy z rozumu (Čacký); réžia: Jozef Budský, Činohra SND

Výběr z divadelních režií[editovat | editovat zdroj]

  • 1935 Henri Bernstein: Nádej; Činohra SND
  • 1936 Július Barč-Ivan: Človek, ktorého zbili; Činohra SND
  • 1936 Marcel Achard: Kokosový orech; Činohra SND
  • 1938 Alexander Nikolajevič Ostrovskij: Nevesta bez vena; Činohra SND
  • 1939 Milan Begović: Boží človek; Činohra SND
  • 1939 Ivo Vojnović: Ekvinokcia; Činohra SND
  • 1940 Henrik Ibsen: Rosmersholm; Činohra SND
  • 1940 Molière: Mizantrop; Činohra SND
  • 1940 Marivaux: Hra lásky a náhody; Činohra SND
  • 1940 Július Barč-Ivan: Diktátor; Činohra SND (nazkoušeno, ale nerealizováno pro zákaz cenzury niekoľko dní pred pripravovanou premiérou)
  • 1941 Ivan Stodola: Keď jubilant plače; Činohra SND
  • 1941 Alexander Vasilievič Suchovo-Kobylin: Smrť Tarelkina/Smrť Tanierika; Činohra SND
  • 1941 Gerhart Hauptmann: Kolega Crampton; Činohra SND
  • 1942 Ján Poničan: Štyria; Činohra SND
  • 1942 William Shakespeare: Sen noci svätojánskej; Činohra SND
  • 1942 Friedrich Schiller: William Tell; Činohra SND
  • 1943 Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán; Činohra SND
  • 1943 Peter Zvon: Tanec nad plačom; Činohra SND
  • 1943 Molière: Zdravý nemocný; Činohra SND
  • 1944 Friedrich Schiller: Messinská nevesta; Činohra SND (ku konci zkušebního období Jamnický onemocněl a inscenáci dále zkoušel Karol L. Zachar, který byl oficiálně uveden jako režisér inscenace.)
  • 1944 Ivan Stodola: Komédia; Činohra SND

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Filmové postavy[editovat | editovat zdroj]

Televizní postavy[editovat | editovat zdroj]

  • 1963 Elisa Triletová: Ruže na úver (Donelle)
  • 1964 Pedro Claderon de la Barca: Zalamejský richtár (Filip II.)
  • 1964 Robert Bolt: Muž pre každé počasie (Henrich VIII.)
  • 1964 William Saroyan: Čas tvojho žitia (Pán zo spoločnosti)
  • 1965 Jean Paul Sartre: Nepochovaní (Canoris)
  • 1966 Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Netočka Nezvanová (knieža)
  • 1966 Ferdinand Bruckner: Alžbeta Anglická
  • 1967 Ján Solovič: Zhasnuté slnko (V. G. Čertkov)
  • 1967 F. W. Crofts: Starwelská tragédia (Hlavný inšpektor Mitchel)
  • 1967 Walter Jens: Červená Róza (sudca - rozprávač)
  • 1969 F. W. Crofts: Morská záhrada (Hlavný inšpektor Mitchel)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Čavojský, L.: Prví a prvoradí: Herci SND, Bratislava, Tália-press, 1993
  • Jamnická, V.: Letá a zimy s Jánom Jamnickým, Bratislava, Slovenský spisovateľ, 1985
  • Sládeček, J., ed.: Ján Jamnický: Spoveď režiséra, Bratislava, Národné divadelné centrum, 1998
  • Sládeček, J., ed.: Ján Jamnický: V ozvenách kritiky, Bratislava, Národné divadelné centrum, 1999
  • Hollý, E., ed. : Ján Jamnický: Princ a mág, Bratislava, Divadelný ústav, 2000
  • Sládeček, J., ed.:Ján Jamnický: V pamäti súčasníkov, Bratislava, Divadelný ústav, 2001
  • Sládeček, J., ed.:Ján Jamnický: O veciach známych i neznámych, Bratislava, Divadelný ústav, 2001

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Jamnický na slovenské Wikipedii.