Holubinka křehká

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxHolubinka křehká
alternativní popis obrázku chybí
Holubinka křehká
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída stopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřída houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád holubinkotvaré (Russulales)
Čeleď holubinkovité (Russulaceae)
Rod holubinka (Russula)
Binomické jméno
Russula fragilis
(Pers.) Fr.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Holubinka křehká (Russula fragilis) je nejedlou houbou z čeledi holubinkovitých. Jedná se o běžný druh holubinky vyskytující se ve středoevropských klimatických podmínkách.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Makroznaky[editovat | editovat zdroj]

Klobouk o průměru 2-7 cm je zprvu sklenutý, později zploštělý se zamáčklým středem, který může být až široce vyhloubený. Bývá tence až středně masitý, v mládí pevnější, poté až křehký. Ztenčený okraj klobouku je tupý a hladký, v dospělosti krátce rýhovaný. Hrubá a tenká pokožka, jež se dá dalece sloupnout, je za sucha matná (voskovitá na dotek), za vlhka lesklá a kluzká. Barevná různorodost (fialovo-červený, růžově až tmavě červený, střed tmavší až načernalý, někdy olivový).

Lupeny jsou spíše řidší, volné či krátce přirostlé ke třeni s nerovným ostřím. Barva lupenů je bílá až lehce nažloutlá.

Třeň je válcovitý s lehce rozšířenou bází a jemným vrásněním, uvnitř vatovitý, barva bílá a ve stáří žloutne. Třeň dosahuje délky 2-7 cm a šířky 0,8-2 cm.

Dužnina může být cítit po amylacetátu, kokosové moučce či ovoci. Je bílé barvy a silně palčivé chuti.

Výtrusný prach bělavý.

Mikroznaky[editovat | editovat zdroj]

Vejčité až kulovité a 'síťnaté' výtrusy (výrůstky, např. bradavky či ostny, jsou zcela propojené a tvoří síť ). Velikost výtrusů je 7,2-10 x 6,5-8,5  μm[1].

Bazidie se čtyřmi výtrusy, cystidy vyčnívají a na konci mají výrůstky.[1]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se od srpna do listopadu v jehličnatých, listnatých ale i smíšených lesích či alejích, především pod buky, duby a smrky, na vlhkých a stinných místech. V ČR velmi častý druh holubinky.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o nejedlou houbu silně palčivé chuti. V některých atlasech je označována za jedovatou. Holubinka křehká se řadí mezi houby vyvolávající gastrointestinální otravy, tj. podráždění až zánět sliznic trávicího ústrojí.[2]

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Agaricus fallax Schaeff., Fung. bavar. palat. nasc. (Ratisbonae) 4: tab. 16 (1774)
  • Agaricus linnaei var. fragilis (Pers.) Fr., Observ. mycol. (Havniae) 1: 68 (1815)
  • Agaricus niveus Pers., Syn. meth. fung. (Göttingen) 2: 438 (1801)
  • Russula autumnalis f. fumosa (Gillet) Reumaux, in Reumaux, Bidaud & Moënne-Loccoz, Russules Rares ou Méconnues (Marlioz): 281 (1996)
  • Russula bataillei Bidaud & Reumaux, in Reumaux, Bidaud & Moënne-Loccoz, Russules Rares ou Méconnues (Marlioz): 281 (1996)
  • Russula emetica f. knauthii Singer, Hedwigia 66: 216 (1926)
  • Russula emetica subsp. fragilis (Pers.) Singer, Beih. bot. Zbl., Abt. 2 49: 307 (1932)
  • Russula emetica var. fragilis (Pers.) Quél., Fl. mycol. France (Paris): 343 (1888)
  • Russula fallax (Schaeff.) Fr., Hymenomyc. eur. (Upsaliae): 449 (1874)
  • Russula fallax (Schaeff.) Fr., Hymenomyc. eur. (Upsaliae): 449 (1874) var. fallax
  • Russula fragilis f. fennica P. Karst., Bidr. Känn. Finl. Nat. Folk 48: 462 (1889)
  • Russula fragilis Fr., Epicr. syst. mycol. (Upsaliae): 359 (1838) [1836-1838] f. fragilis
  • Russula fragilis f. fumosa Lucet
  • Russula fragilis f. griseoviolacea Britzelm., Botan. Centralbl. 68(5): 138 (1896)
  • Russula fragilis f. pseudoraoultii García Mon., Belarra (Bilbao) 12: 73 (1995)
  • Russula fragilis f. violascens (Secr. ex Gillet) Sacc., Syll. fung. (Abellini) 5: 473 (1887)
  • Russula fragilis f. viridilutea Bon, Bull. trimest. Féd. Mycol. Dauphiné-Savoie 27(no. 108): 12 (1988)
  • Russula fragilis var. chionea Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 245 (1876) [1878]
  • Russula fragilis var. fallax (Schaeff.) Massee, Brit. Fung.-Fl. (London) 3: 76 (1893)
  • Russula fragilis Fr., Epicr. syst. mycol. (Upsaliae): 359 (1838) [1836-1838] var. fragilis
  • Russula fragilis var. fumosa Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 245 (1876) [1878]
  • Russula fragilis var. gilva Krauch & U. Krauch, Z. Mykol. 63(1): 76 (1997)
  • Russula fragilis var. gilva Einhell., Hoppea 43: 56 (1985)
  • Russula fragilis var. knauthii (Singer) Kuyper & Vuure, Persoonia 12(4): 451 (1985)
  • Russula fragilis var. mitis Krombh., Naturgetr. Abbild. Beschr. Schwämme (Prague) 9: 8, tab. 64:12-18 (1845)
  • Russula fragilis var. nivea (Pers.) Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 245 (1876) [1878]
  • Russula fragilis var. rufa P. Karst., Bidr. Känn. Finl. Nat. Folk 48: 463 (1889)
  • Russula fragilis var. salicina Melzer, (1944)
  • Russula fragilis var. violascens Secr. ex Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 245 (1876) [1878]
  • Russula knauthii (Singer) Hora, Trans. Br. mycol. Soc. 43(2): 457 (1960)
  • Russula nivea Pers., (1801) [3]

Možná záměna[editovat | editovat zdroj]

  • Holubinka černonachová – jedlá, většího vzrůstu a pevnější konzistence, oproti h. křehké pozitivně reaguje na guajak, laločnatě zprohýbaný klobouk[4]
  • Holubinka tmavočervená (Russula atrorubens Quél.) – narůžovělý třeň, nepilovité lupeny, reaguje na guajak, jiné mikroznaky[4]
  • Holubinka pelargóniová (Russula pelargonia Niolle) – intenzivní vůně připomínající listy pelargonie, jiné mikroznaky[4]
  • Holubinka fialová (Russula violacea) – kruhovité skvrny způsobují blednutí klobouku, bez pilovitých lupenů [2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SOCHA, Radomír; HÁLEK, Václav; BAIER, Jiří, a kol. Holubinky. první. vyd. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1993-6.  
  2. a b ŠKUBLA, Pavol. Velký atlas hub. Bratislava : Príroda, 2007. ISBN 978-80-07-01501-2.  
  3. synonyma na Index fungorum
  4. a b c SOCHA, Radomír; BAIER, Jiří; HÁLEK, Václav. Sbíráme holubinky. Praha : Aventinum, 2007. ISBN 80-86858-29-4.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SOCHA, Radomír; HÁLEK, Václav; BAIER, Jiří, a kol. Holubinky. první. vyd. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1993-6.  
  • BAIER, Jiří. Přírodou za Houbami. první. vyd. Praha : Brio, 2001. ISBN 80-86113-43-4.  
  • ŠKUBLA, Pavol. Velký atlas hub. první. vyd. Bratislava : Príroda, 2007. ISBN 978-80-07-01501.  
  • SOCHA, Radomír; BAIER, Jiří; HÁLEK, Václav. Sbíráme holubinky aneb Jak nasbírat houby, když nerostou hřiby. první. vyd. Praha : Aventinum, 2007. ISBN 80-86858-29-4.  
  • GMINDER, Andreas; BÖHMINGOVÁ, Tanja. Houby. první. vyd. Praha : Euromedie Group, 2009. 320 s. ISBN 978-80-242-2330-8.  
  • GERRIT; KEIZER. Encyklopedie hub. Praha : Rebo Productions, 1998. 288 s. ISBN 80-85815-95-8.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]