Holubinka hlínožlutá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxHolubinka hlínožlutá
alternativní popis obrázku chybí
Holubinka hlínožlutá
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třídastopkovýtrusé (basidiomycetes)
Podtřídahouby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řádholubinkotvaré (Russulales)
Čeleďholubinkovité (Russulaceae)
Rodholubinka (Russula)
Binomické jméno
Russula ochroleuca
(Pers.) Fr. 1838
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Holubinka hlínožlutá (Russula ochroleuca (Pers.) Fr.) je jedlá houba z čeledi holubinkovitých

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Agaricus ochroleucus Pers. 1801
  • Russula citrina Gillet 1874
  • Russula granulosa Cooke 1888
  • Russula ochroleuca var. granulosa (Cooke) Rea 1922

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Klobouk v mládí polokulovitý, v dospělosti plochý až vmáčklý, 4 až 12 cm široký. Pokožka žlutá, okrová nebo žlutozelená, za sucha lesklá, za vlhka slizká, do dvou třetin slupitelná. Lupeny husté, vysoké, ke kraji třeně přirostlé, lámavé, bílé, ve stáří šedožluté, při poškození slabě hnědnoucí.

Třeň 4 až 8 cm vysoký, 1 až 2,5 cm tlustý, válcovitý, dole někdy kyjovitě rozšířený, plný, bílý, ve stáří našedlý.

Dužnina bílá, ve stáří našedlá, při poranění barvu nemění. Chuť mírná nebo častěji mírně palčivá, vůně nenápadná.

Výtrusy bezbarvé, téměř kulovité, ostnité a síťované, o rozměrech 8-10,5 × 6,5-8 µm. Výtrusný prach bělavý.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Holubinka hlínožlutá roste především v jehličnatých lesích. Nalézt ji můžeme od července do listopadu; rozšířena je po celé Evropě.

Využití[editovat | editovat zdroj]

V literatuře se zpravidla označuje za jedlou houbu horší kvality, použitelnou do směsi s jinými druhy. Někdy je pro palčivou chuť označována za nejedlou.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SVRČEK, Mirko; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Holubinky. Praha: Academia, 1984. S. 101. 
  • KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVI, Josef a Marie. Poznáváme houby. Brno: Svépomoc, 1985. S. 118. 
  • SVRČEK, Mirko; VANČURA, Bohumil. Houby. Praha: ARTIA, 1987. S. 71. 
  • HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Velký atlas hub. Praha: Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2006. ISBN 978-80-7360-334-2. S. 330. 
  • SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef; ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas : 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub : 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. ISBN 80-85249-28-6. S. 47. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]