Dějiny umění
Dějiny umění je pojem zpravidla používaný pro historický vývoj lidské tvorby v oblasti výtvarného umění, tedy v oborech malířství, sochařství, architektury a uměleckých řemesel.[1] Dalšími uměleckými obory se zabývají například dějiny hudby, dějiny literatury, dějiny divadla nebo dějiny filmu.
To co lidé považují za umění se měnilo a mění v závislosti na času i místě.[2] Tento přehled historického vývoje světového umění se tedy zabývá pouze obory, kterými se zabývá uměleckohistorická věda.
Pravěk[editovat | editovat zdroj]
Prvním archeologickým nálezem, který by mohl být označen za umělecké dílo, jsou čáry vyryté do mušle příslušníkem homo erectus zhruba půl milionu let před naším letopočtem.[3] První umělecká díla člověka současného typu (homo sapiens) pochází z období mladšího paleolitu (zhruba 50 000-10 000 př. n. l.). Patří k nim obrazy jeskynního malířství, různé typy šperku z kamene, zvířecích zubů, mušlí nebo jantaru, dále pak rytiny do kosti a sošky zvířat i lidských postav. U sošek lidských postav se jedná především o sošky žen se zvýrazněnými znaky mateřství, které se označují pojmem venuše. Jeskynní malířství se vyvíjelo od prostých otisků prstů jako v případě tzv. makaronských kreseb, přes lineární kresby až k detailnějším vyobrazením větších kompozic. Příklady této pozdější tvorby jsou malby z jeskyň Lascaux a Altamira z oblasti Pyrenejí.[4]
Nový impuls získává umění v období neolitu v souvislosti s usazováním obyvatelstva a přechodem k zemědělství. Důsledkem je rozvoj keramických nádob, které svými tvary a výzdobou pomáhají vymezovat archeologické kultury. Dochovali se také pozůstatky prvních architektonických děl. Mimo staveb s ryze praktickou funkcí se objevují také stavby kultovní, stavěné z rozměrných bloků kamene, označované jako stavby megalitické.
Starověk[editovat | editovat zdroj]
Vysoké civilizační a spolu s tím i umělecké úrovně dosáhlo lidstvo ve starověku. První velké kultury vznikly v Mezopotámii a Egyptě zhruba kolem roku 3 000 př. n. l. Umění těchto říší bylo spojeno s despotickými vládci, jejich mocenským aparátem a náboženstvím. Projevovalo se monumentálními stavbami náboženskými, palácovými i pohřebními, sochařským zpodobnění vládců, nízkými reliéfy a malbami oslavujícími jejich činy nebo doplňujícími účel zmiňovaných staveb.
Klasický starověk (antika): Jiných kvalit později dosáhlo umění starověkého Řecka, které hledalo harmonii, řád a obracelo pozornost na člověka, individuálního člena společnosti. Architektura, zvláště chrámy, je tvořena v duchu závazných řádů rytmizující stavby sloupy, zatímco sochařství je zaměřeno na zobrazení člověka a idealizované krásy lidského těla. Více na konkrétní postavy a příběhy je zaměřená výzdoba keramiky. Umění starého Říma navazuje a čerpá z umění řeckého, prozrazuje však odlišnost společnosti budující vojenskou silou mocnou říši. Kromě soch vojevůdců a staveb oslavujícím jejich činy však Římané umění obohacují např. o portrétní sochařství či klenbu v architektuře. Antické umění vytyčením univerzálních ideálů a jejich systematickou realizací dosáhlo kvalit, ke kterým se budou opakovaně vracet umělci následujících období.
Ve stejné době dosahují vysoké umělecké úrovně i civilizace v jiných částech světa. Je tomu v oblasti Indie (od protoindické po Guptovu říši), Číně (např. Velká čínská zeď či terakotová armáda), ale také v Americe (klasická mayská civilizace).
Středověk[editovat | editovat zdroj]
Románský sloh[editovat | editovat zdroj]
Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075–1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.
Gotický sloh[editovat | editovat zdroj]
Název gotický sloh pochází od italských renesančních umělců, kteří odsoudili předchozí barbarský sloh. Ve skutečnosti nemá s Góty nic společného. Je to typický sloh vyspělého středověku. Znamenal obnovení městského života. Mocným impulsem byly křížové výpravy do Levanty. Nejdůležitější a nejoriginálnější je gotická architektura, která začíná kolem roku 1120 v Île-de-France, což bylo umožněno investicemi bohatého měšťanstva. Odlehčené oblouky umožnily větší a vyšší budovy než v románském slohu. Nejstarší dochovanou gotickou památkou je klášter Saint-Denis v Paříži, jehož stavba začala v roce 1140. Sochařství sloužilo jako doplněk architektury. Jeho rozvoj začíná až na konci 12. století, kdy se sochy stávají přirozenější, s individualizovanými tvářemi a postavami. Malířství začíná až na počátku 14. století. Filozofie vyvrcholila scholastikou. V pozdní gotice se více stavěly světské stavby. Do roku 1500 gotika zanikla. Začátkem 14. stol se gotická kultura dostala do Čech i díky Karlovi IV., který ji sem přinesl z Francie, kde od dětství pobýval.
Novověk[editovat | editovat zdroj]
Renesance[editovat | editovat zdroj]
Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců – kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem z Assisi, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (1266–1337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesanční svou náplní. Protorenesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci. Dalšími představiteli renesance jsou Leonardo da Vinci, který je mj. autorem obrazu Mona Lisa, dále Michelangelo Buonarroti, který vytvořil např. sochu Davida nebo Raffael Santi - autor Sixtinské madony.
Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveří baptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. prosince 1401–1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (1377 – 15. dubna 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěch svobodné kritiky.
Vypálením Říma v roce 1527 začala renesance upadat. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu (Mannerism). Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné – např. v Benátkách.
Baroko[editovat | editovat zdroj]
Barokní sloh v Itálii započal již na konci 16. století. Slovo barocco či barroco znamenalo v umění nepravidelný, bizarní styl porušující klasické konvence. Pozdější klasikové pro baroko neměli pochopení a označovali jej za úpadkový sloh až do Wölfflinovy studie Renaissance und Barock (1888). Baroko je symbolem protireformace (katolické reformace). Zakladateli baroka jsou Annibale Carracci a Caravaggio, vynálezce šerosvitu. Odlišný charakter má baroko ve Francii, což je způsobeno církevním galikalismem. Francouzské baroko tak má klasicizující charakter. Rovněž v protestantských zemích má baroko odlišnou podobu. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení vysokých paruk přirozených barev.
Rokoko[editovat | editovat zdroj]
Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván zejména ve výtvarném umění. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby. V současné době se však doporučuje používat pro toto období ve střední Evropě termín „pozdní baroko“, protože v našich podmínkách nemá charakter samostatného slohu, jako je tomu ve Francii.
Klasicismus[editovat | editovat zdroj]
Klasicismus neboli neoklasicismus se od ostatních oživení antiky odlišuje tím, že místo Říma je vzorem Řecko. Myšlenkově je kladen důraz na racionalismus a ctnost. Je výsledkem osvícenství.
19. století[editovat | editovat zdroj]
19. století je období přechodu od dlouhých epoch historických slohů k modernímu umění různě se uplatňujících a mísících uměleckých směrů. Umění nacházelo ideál zprvu v přírodní harmonii a lidských citech (romantismus), později zvláště v idealizované minulosti (historismus), o kterou rozvíjelo zájem i probuzené národního cítění. Na umění 19. století měl vedle toho zásadní vliv vývoj techniky, od nových konstrukcí v architektuře přes vynález fotografie na malířství až po průmyslovou výrobu měnící podobu užitého umění.
Romantismus[editovat | editovat zdroj]
Preromantismus je umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství. Je výrazem nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva, jako nastupující společenské třídy, která v něm vyjadřuje zdůrazňováním citových hodnot prostého, nezkaženého člověka svůj protest proti nespravedlnosti a poutům feudalismu a proti chladnému rozumářství klasicismu jako uměleckého směru aristokracie (proto je toto myšlenkové hnutí často nazýváno sentimentalismem). Význačným preromantikem byl ve Francii Jean-Jacques Rousseau. V Británii byli výrazem preromantismu tzv. jezerní básníci, v Německu hnutí Bouře a vzdor (1773–1781, Sturm und Drang) – Goethe a Schiller.
Romantismus se zrodil na konci 18. století. Poprvé nebyl všeobecný, neboť zasáhl jen avantgardu – umělce. Romantici proto pěstovali kult výlučnosti génia. Romantici odmítli řád, klid, harmonii, vyrovnanost, idealizaci a racionalitu klasicismu. Romantismus zdůrazňuje individualitu, subjektivnost,iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu. Romantismus znamenal zrod nacionalismu a folklóru; obdiv ke středověku. Po roce 1840 romantismus přežíval převážně v hudbě.
Historismus[editovat | editovat zdroj]
Historismus je souhrnné označení pro období tzv „neoslohů“. Navazuje na romantismus a je užíván například při výstavbě dobových šlechtických sídel, ale například také při dekorování štukových fasád činžovních domů. Historismus čerpá nejčastěji z gotického, renesančního a barokního slohu. Pozdní fáze historismu začíná synteticky směšovat jednotlivé používané stavební slohy, nazývá se proto také někdy eklektismem.
Realismus[editovat | editovat zdroj]
Realismus byl jako umělecký program přijat v letech 1850 až 1880. Jeho protagonisté odmítli umělost neoklasicismu i romantismu. V centru jejich pozornosti byl život střední a nižší třídy. Filozofickým programem byl pozitivismus. Realismus byl povzbuzen vynálezem fotografie a masovým rozšířením novin. Realistickým malířem byl Gustave Courbet, jehož však mainstream odmítl. K jeho těsným předchůdcům patří Barbizonská škola (1846–1861), která se soustředila na venkovské náměty. Honoré Daumier byl spíše kreslíř.
Naturalismus je realismus do důsledků. Jeho první výraz lze nalézt v roce 1863, poslední 1935. Je aplikací přírodních věd (darwinismu) do umění. Umělecká díla se vyznačují determinismem, lidé jsou hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snaží zdržet komentáře.
Impresionismus a symbolismus[editovat | editovat zdroj]
Impresionismus je prvním stylem moderního umění, byť má blízko k realismu. Existoval v malířství, hudbě a literatuře v letech 1867až 1886, veřejně známým byl od roku 1874. Jeho předchůdci byli Édouard Manet, Eugene Boudin a J. B. Jongkind.
Symbolismus se zrodil ve francouzském básnictví na konci 80. let 19. století jako revolta proti Parnasu, ačkoliv měl již několik předchůdců (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud a Mallarmé – potomní vůdce symbolistů). Básníci se snažili zachytit mystérium hlubšího života. Odpůrci byl symbolismus označován jako dekadence (= úpadek). Jeho znakem byl volný verš. Od roku 1900 hnutí upadalo.
Secese[editovat | editovat zdroj]
Secesní sloh kvetl zejména mezi lety 1890 a 1910. Odklání se od klasických historických slohů a vyznačuje se plošnými ornamenty se stylizovanými přírodními tvary. Bývá považován za poslední univerzální evropský sloh, který prosadil jednotný estetický styl do všech oblastí výtvarného umění i běžného života.
Moderní umění[editovat | editovat zdroj]
- Art Deco
Art Deco (1920–1940) se omezil na užité umění a architekturu.
- Purismus
Purismus vychází z pozdní secese. Mezi jeho významné představitele patří Adolf Loos. Purismus později v podstatě plynule přechází do Funkcionalismu, který je vlastně jeho systematizovanou podobou.
- Dadaismus
Dadaismus vznikl ve Švýcarsku v ovzduší první světové války a projevoval se snahou vyvolat a postihnout absurdno, které poukazuje na nesmyslnost světa. Z Dadaismu se později rodí Surrealismus.
- Konstruktivismus
Konstruktivismus byl pěstován především v Sovětském Rusku, ale konstruktivistické tendence se objevují i jinde, například v Holandsku. Klade důraz na viditelnou, nezdobenou konstrukci.
- Funkcionalismus
Funkcionalismus je sloh, jehož hlavním zakladatelem je architekt Le Corbusier. Klade důraz na funkčnost a účelnost.
- Surrealismus
Surrealismus se zrodil ve Francii. Důraz je kladen na podvědomí, představy, sny, zdánlivou náhodnost a nesmyslnost. Typickým projevem surrealismu je například tzv. automatická poesie.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha: Idea servis, 2008. ISBN 978-80-85970-63-0. S. 7.
- ↑ GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. Překlad Gregorová Miroslava. Praha: Mladá fronta, 1997. ISBN 80-204-0685-9. S. 15.
- ↑ CALLAWAY, Ewen. Homo erectus made world's oldest doodle 500,000 years ago. Nature [online]. 2014-12-03. Dostupné online. DOI 10.1038/nature.2014.16477. (anglicky)
- ↑ ČERNÁ (2008), s. 9-10
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- WÖLFFLIN, Heinrich. Základní pojmy dějin umění. Problém vývoje stylu v novověkém umění. Praha: Academia 2020. ISBN 978-80-200-3080-1
- KUBÍNOVÁ, Kateřina, BENEŠOVSKÁ, Klára (eds.), Imago, imagines: Výtvarné dílo a proměny jeho funkcí v českých zemích od 10. do první třetiny 16. století. Praha: Academia 2020. ISBN 978-80-200-3036-8
- CHÂTELET, Albert, a kol. Světové dějiny umění. Praha: Agentura Cesty, 1996. 784 s. ISBN 80-7181-055-X. Larousse.
- Antonín Matějček. Dějepis umění. Svazek 1-6. Praha: Jan Štenc, 1922-1936. 195+261+220+240+328+195 s.
- PIJOAN, José, et al. Dějiny umění. Praha: Odeon, 1982-1987. 10 svazků.
- PIJOAN, José; BYDŽOVSKÁ, Lenka, et al. Dějiny umění. 4. vyd. Praha: Knižní klub, 1998-2002. 12 svazků. ISBN 80-7176-764-6. 11. svazek v 1. vydání, 12. pův. práce Bydžovská, Lenka et al.
- Umění a lidstvo. Larousse. Příprava vydání René Huyghe a kol.. Svazek 1-4. Praha: Odeon, 1967-1974.
- Edice Umění světa. Svazek 1-10. Praha: Artia, 1970-1973. Pův. Landmarks of the World's art, Londýn: Paul Hamlyn.
