Fotografická kritika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Fotografická kritika je oblast umělecké tvorby na hraně umělecké fotografie a uměnovědy.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Zabývá se výkladem a hodnocením fotografií z hlediska současnosti (včetně palčivých problémů sociálního a duchovního života), identifikuje a schvaluje zásady kreativních fotografických směrů, má aktivní vliv na fotografický proces, stejně jako přímo na povědomí veřejnosti; je založena na teorii a dějinách fotografie, filozofie a estetiky. Má často publicistický, badatelský charakter, propojený s žurnalistikou. Souvisí tak úzce s příbuznými vědami – historií, uměním, filosofií a sémiotikou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Fotografická kritika se koncipovala téměř současně s vynálezem fotografie ve druhé polovině 19. století a do druhé poloviny 20. století prakticky neměla žádný zvláštní status odborného vzdělávání. Hlavním tématem fotografické kritiky bylo pochopení podstaty nového média a jeho místa mezi ostatními oblastmi umění. Mezi osobnosti, které zformovali současný diskurs patří: Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire, Walter Benjamin, Siegfried Kracauer, John Szarkowski, Victor Burgin, Susan Sontagová, Roland Barthes, Rosalind Krauss a další.

Od poloviny 20. století se fotografická kritika formuje jako zvláštní druh umění a stala se z ní nezávislá profese v Americe i v Evropě.

České země[editovat | editovat zdroj]

Žánry fotografické kritiky[editovat | editovat zdroj]

Úkoly fotografické kritiky[editovat | editovat zdroj]

V souladu s klasicistní estetikou je fotografická kritika často vnímána jako "příkladné" povolání, jehož posláním je poskytovat nestranné a na společných náladách nezaložené hodnocení práce, podpora nebo odsouzení autora, upozornění na některé "chyby" a "krásy" snímků a doporučení fotografií dalším divákům.

Současná fotografická kritika řeší problémy periodizace umění fotografie, zabývá se identifikací a studiem různých historických a geografických vzorů a studuje vztahy mezi fotografy s jinými druhy umění, přispívá k rozvoji teorie fotografie.

Z filozofického hlediska lze jako hlavní cíl kritiky rozlišovat systematické pojednání, jehož cílem je pochopení podstaty fotografických médií a fotografické praxe, vzájemné interakce fotografického média s člověkem a společností, atd.

Na konci 20. století se fotografická kritika vykrystalizovala na samostatný druh literatury a činnost fotografa začala zaujímat vlastní vztah k době a společnosti.

Metody fotografické kritiky[editovat | editovat zdroj]

Důležitou metodou fotografické kritiky je strukturní analýza zaměřená na systematické studium způsobu organizace metastruktury obrazu (viz kompozice), označující obecné trendy a povahu linií a ploch v obrazu, systém vizuálních vzorů, chromatických rysů obrazu, stejně jako spojení mezi metastrukturou obrazu a regulérního pole fotografického média.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]