Heinrich Hertz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o německém fyzikovi. O dalších významech pojednává článek Hertz (rozcestník).
Heinrich Rudolf Hertz
HEINRICH HERTZ.JPG
Narození22. února 1857
Hamburk
Úmrtí1. ledna 1894 (ve věku 36 let)
Bonn
Alma materHumboldtova univerzita (od 1878)
Mnichovská univerzita
Technická univerzita Drážďany
Technická univerzita Mnichov
Gelehrtenschule des Johanneums
PracovištěKielská univerzita (od 1883)
Technologický institut v Karlsruhe (od 1885)
Univerzita v Bonnu (od 1889)
Oboryfyzika, elektrotechnika, akustika a elektromagnetické vlny
OceněníBressa Prize (1887)
Matteucciho medaile (1888)
La Caze Prize of the Academy of Sciences (1889)
Rumfordova medaile (1890)
Manžel(ka)Elisabeth Hertz
DětiMathilde Carmen Hertz
Johanna Hertz
RodičeGustav Ferdinand Hertz
PodpisHeinrich Rudolf Hertz – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Heinrich Rudolf Hertz (22. února 1857 Hamburk1. ledna 1894 Bonn) byl německý fyzik, který experimentálně ověřil Maxwellovy a Faradayovy teoretické předpoklady o šíření elektromagnetických vln, a tím odstartoval cestu k vývoji bezdrátového spojení. Je po něm pojmenována jednotka pro frekvenci – Hz.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem advokáta a senátora Gustava Ferdinanda Hertze. Mládí prožil v Hamburku. Po nástupu na místní techniku se rozhodl věnovat fyzice, a proto pokračoval ve studiích v Mnichově a Berlíně. V Berlíně byl žákem profesorů Kirchhoffa a Helmholtze. V roce 1880 získal doktorát (Ph.D.) a na tři roky se stal Helmholtzovým asistentem. Poté nastoupil jako docent fyziky v Kielu a v roce 1885 jako řádný profesor v Karlsruhe. V roce 1889 se stal v Bonnu nástupcem slavného Rudolfa Clausia. Tam také působil po zbytek svého krátkého života.

Jeho nejslavnějším pokusem byl praktický důkaz šíření elektromagnetických vln z roku 1887. Přestože jejich šíření předpověděl Maxwell už v roce 1872, nebylo do té doby experimentálně prokázáno.

Hertzova aparatura se skládala z obřího induktoru s jiskřištěm v jednom rohu místnosti a oscilátoru (dvou kovových koulí vzájemně vzdálených jen pětinu milimetru s připojeným kusem drátu coby anténou) ve druhém rohu. Po spuštění induktoru se objevily jiskry i na druhé aparatuře. Tím byl poprvé dokázán přenos elektromagnetických vln bez použití vodičů. Hertz dále dokázal i možnost nové vlny odrážet a lámat a tím prokázal, že mají stejný charakter jako světlo. Dalšími pokusy objevil fotoelektrický jev a katodové paprsky.

Sám své objevy považoval za akademickou záležitost, ale jeho pokračovatelé je postupně dovedli až do podoby dnešních sdělovacích prostředků. Kromě elektřiny se zabýval i pružností, pevností a fluorescencí látek. Ve třicátých letech 20. století byly jeho spisy v Německu veřejně páleny kvůli jeho židovskému otci.

Heinrich Hertz onemocněl těžkou kostní chorobou. V posledním dopise rodičům napsal: „…netruchlete a buďte hrdí při vědomí, že patřím k těm zvláště vyvoleným, kteří žijí jen krátce, a přece žijí dosti…“[1] Zemřel v Bonnu, ale pohřben je v rodinné hrobce v Hamburku na hřbitově Ohlsdorf; kromě jiných příbuzných je zde pohřben i jeho synovec Gustav Ludwig Hertz.

Heinrich Hertz byl dobrým přítelem Ph.D. Franze Schulzeho-Bergeho (2. ledna 1856 Oberkassel, dnes Düsseldorf – 21. března 1894 Brooklin), který byl také žákem profesora Hermanna von Helmholtze a doktorát získal ve stejném roce jako Heinrich Hertz. Byli spolupracovníky, Franz Schulze-Berge pracoval v Helmholtzově laboratoři. V květnu 1887 přijal Edisonovu nabídku práce v jeho laboratoři na zdokonalení fonografu. Bylo třeba vyvinout takovou hmotu z přírodních vosků, která by mohla konkurovat Tainterově hmotě, a nahradit Edisonovu nevhodnou cínovou fólii. Schulze-Berge odvedl vynikající práci; nastoupil 26. května 1887 a zdokonalený fonograf byl hotov 16. června 1887.[2][3]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Heinrich Hertz. Ueber die Induction in rotirenden Kugeln. Berlin: Schade, 1880. (německy) 
  • Heinrich Hertz. Die Prinzipien der Mechanik in neuem Zusammenhange dargestellt. Leipzig: Johann Ambrosius Barth, 1894. Dostupné online. (německy) 
  • Heinrich Hertz. Schriften vermischten Inhalts. Leipzig: Johann Ambrosius Barth, 1895. Dostupné online. (německy) 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VITOUCHOVÁ, Veronika. Heinrich Rudolf Hertz. Informace [online]. 2013, č. 4 [cit. 2023-01-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/heinrich-rudolf-hertz/
  2. SCHOENHERR, Steven E. Charles Sumner Tainter and the Graphophone. In: Audio Engineering Society [online]. Revised Feb. 10, 2000 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://www.aes-media.org/historical/html/recording.technology.history/graphophone.html
  3. Obituary Franz Schulze-Berge. In: IEEE: Advancing Technology for Humanity [online]. ©2023 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://ieeexplore.ieee.org/search/searchresult.jsp?newsearch=true&queryText=Franz%20Schulze-Berge

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HERNECK, Friedrich. Průkopníci atomového věku. Překlad Jaroslav Šonka. 1. vyd. Praha: Orbis, 1974. 341 s., obr. příl. Stopy – Fakta – Svědectví.
  • KVASNICA, Jozef. Teorie elektromagnetického pole. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 450 s.
  • MAYER, Daniel. Pohledy do minulosti elektrotechniky: objevy, myšlenky, vynálezy, osobnosti. 2., dopl. vyd. České Budějovice: Kopp, 2004. 427 s. ISBN 80-7232-219-2.
  • VITOUCHOVÁ, Veronika. Heinrich Rudolf Hertz. Informace [online]. 2013, č. 4 [cit. 2023-01-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/heinrich-rudolf-hertz/
  • WALD, Robert M. Advanced classical electromagnetism. Princeton: Princeton University Press, ©2022. 229 s. ISBN 978-0-691-22039-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]