Operace Spojenecká síla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Operace Spojenecká síla
konflikt: Válka v Kosovu
Novi Sad v plamenech
Novi Sad v plamenech
trvání: 24. březen – 10. červen 1999
místo: Svazová republika Jugoslávie
casus belli: Incident v Račaku, srbský nesouhlas s ultimátem z Rambouillet
výsledek: vítězství NATO a stažení jugoslávské armády z Kosova
změny území: Žádné faktické změny hranic,[1] ale faktické odtržení Kosova od Jugoslávie pod Dočasnou správou OSN
strany
Vlajka NATO NATO Vlajka Jugoslávie Svazová republika Jugoslávie
velitelé
Wesley Clark
Javier Solana 		Slobodan Milošević

síla
cca 300 letadel různých zemí NATO.[2]
ztráty
2 mrtví při nehodě vrtulníku
1 Lockheed F-117 Nighthawk
1 F-16
1 AV-8B Harrier
4 bezpilotní letouny 		552 mrtvých vojáků[3]
6 sestřelených letadel
500 - 2 500 civilistů zemřelo při bombardování[3]

Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) měla za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statusu Kosova na základě dohod z Rambouillet a zastavit opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání mezinárodních mírových sil NATO IFOR a SFOR.[4]

Operace trvala od 24. března[5] do 10. června 1999 a byla součástí Války v Kosovu. Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO v bývalé Jugoslávii. Prvním bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska a Černé Hory od dob druhé světové války.

NATO původně připravovalo různé scénáře pro své zapojení na území Kosova. Letecké bombardování bylo navrženo na poslední chvíli. Severoatlantická aliance nebyla na zásah tohoto typu zcela připravena a na začátku kampaně neměla ani dostatek letadel k provádění vzdušných úderů.[2]

Motivem bombardování SRJ byla snaha přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševićem k ukončení vyhánění, vraždění a provádění dalších násilných akcí vůči albánskému obyvatelstvu Kosova[5], k němuž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou a srbskými paravojenskými oddíly na jedné straně a albánskou Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK) na straně druhé.[6][7] Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální.[8] Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Důvody pro vedení války jsou někdy zpochybňovány, především ze strany Ruska, které ji považuje za válku nelegitimní, či jinak řečeno agresi.[9][zdroj?]

Průběh operace[editovat | editovat zdroj]

Vojáci americké armády poblíž Camp Moneith během operace Spojenecká Síla

24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes nejprve desítky, a poté až stovky letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři. Za soumraku provedla letka F/A-18 Hornet Španělského letectva nálet na Bělehrad, při němž vyřadila systémy protivzdušné obrany. Několik křižujících střel BGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice.[2] Některá letadla byla vysílána na své mise ze základen ve státě Missouri a podnikaly i třicetihodinové lety.

Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí[10], při čtvrtině z nich prováděla bombardování[11]. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.

Spojenecké letectvo nicméně trápil zpočátku nedostatek strojů a špatné počasí. Proto nebylo možné kampaň spustit s takovou razancí, aby bylo možné účinně odstrašit jugoslávské vojenské velení. I po zahájení bombardování probíhaly vojenské operace jugoslávské armády na území Kosova, a to ještě v intenzivnější síle.[2] Právě vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. To mělo za následek sice vyšší ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou kritiku operací NATO, nicméně se úspěšně podařilo zpomalit operace jugoslávské armády na území Kosova.[2]

V rámci této druhé vlny operace byla několikrát bombardována Černá Hora, přestože její prezident Milo Đukanović patřil k antimiloševićovské opozici.[zdroj?] Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnovalo ničení mostů přes Dunaj[12], továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice, vedené ženou Slobodana Miloševiće a Avalskou televizní věž. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 vzdělávacích institucí.[13] Dne 23. května a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody ve Sremské Mitrovici.[14] Tyto akce jsou často vnímány jako porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv.

Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také kazetové bomby.[15]

Dne 12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí[15]. Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí[15].

Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády[10] v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých.[13]

Letecké boje[editovat | editovat zdroj]

Ochuzený uran-238, používaný na území Jugoslávie. Ochuzený uran je totiž méně radioaktivní než přirozený, tudíž má i méně ničivé dopady než uran 235 a nejpoužívanější plutonium

Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačů MiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americký stíhač F 16, jeden AV-8B Harrier a jeden stealth bombardér Lockheed F-117 Nighthawk, který se podařilo Srbům sestřelit v blízkosti vesnice Buđanovci[10] Eliminace "neviditelného" bombardéru byla pro jugoslávskou propagandu klíčovým momentem; bělehradská televize nadšeně informovala o údajných sestřelech dalších letadel. Jiné americké, potažmo spojenecké stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 4 bezpilotní letouny.

Výsledek[editovat | editovat zdroj]

Druhá vlna bombardování, která byla zahájena na konci dubna 1999 znamenala pro Srbsko ohromné ekonomické ztráty. Alianci se podařilo přimět na začátku června 1999 Slobodana Miloševiće k jednání. Dne 9. června byla podepsána vojensko-technická dohoda, na základě níž se jugoslávská armáda stáhla z území Kosova. O den později byla podepsána rezoluce OSN. č. 1244, která posvětila vstup mezinárodního kontingentu na území jihosrbské provincie.[10] Nálety byly ukončeny o den později.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Jugoslávská protiletadlová obrana v noci

Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem ze dne 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize.[2] V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti.[16][17] Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly výšky zhruba okolo čtyř miliard tehdejších amerických dolarů.[18] Celkem bylo zničeno 34 mostů.

Eliminována byla rovněž polovina jugoslávských ropných rezerv (neboť již od začátku kampaně byly opětovně bombardovány srbské ropné rafinérie, např. v Novém Sadu a Pančevu).[2]

Vojenské ztráty Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Trosky jednoho z jugoslávských stíhacích letounů MiG-29, které NATO sestřelilo

Po ukončení operace NATO vyčíslilo jugoslávské škody na 5–10 tisíc vojáků, většinu letounů MiG-29, třetinu letounů MiG-21 a stovky tanků. Jako první tyto údaje zpochybnil britský velitel jednotek v Kosovu Mike Jackson, který potvrzoval, že škody byly menší. V Kosovu bylo objeveno mnoho zničených osobních i nákladních aut a autobusů, ale tanků pouze 14. Oficiální jugoslávské údaje hovořily o 576 zabitých vojácích a 13 zničených tancích, což se více blíží realitě.[zdroj?] Bylo zjištěno, že jugoslávská armáda s úspěchem používala makety tanků, děl a letadel, a také stavěla polyetylénové mosty. Tyto klamné cíle byly opakovaně bombardovány. Generál Clark těmto údajům zprvu nevěřil, proto vyslal komisi, která však předcházející údaje o jugoslávských ztrátách potvrdila.[19]

Jugoslávské civilní ztráty[editovat | editovat zdroj]

ikona
Neutralita této části článku byla zpochybněna.
Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi. Neodstraňujte, prosíme, tuto zprávu, dokud nebudou pochybnosti vyřešeny.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce zdůvodněte vložení šablony.
Bombardováním poničené Ministerstvo obrany v Bělehradě v roce 2005
Bombardování automobilky Zastava

V několika případech byla bombardována civilní infrastruktura jako elektrárny a trafostanice, dále automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačku, rafinérie v Novim Sadu, továrny na umělá hnojiva v Pančevu, továrna na cigarety v Niši a několik dalších továren na zpracování dřeva, tiskáren, továren na výrobu bot a továren na výrobu léků.[12] Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlo vojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i na Suboticu, centrum maďarské menšiny.[19]

Kontroverzním případem byl noční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Podle velení NATO byla televize oprávněným cílem, jelikož šířila propagandu Miloševičova režimu a tím přispívala k prohloubení etnických konfliktů.[20] Naopak organizace Amnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.[21]

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200 až 2500 mrtvých[22] a kolem 5000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie[11], škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí[11]. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů.[zdroj?] Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.

Ztráty NATO[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. března sestřelila jugoslávská protivzdušná obrana americký letoun F 117-A Stealth, což bylo po odvysílání záběrů v televizi americkou stranou přiznáno.[23] 6. dubna byl údajně nad pohořím Fruška gora sestřelen další letoun F-117. 28. dubna večer se na severu Albánie asi 40 kilometrů severovýchodně od Tirany zřítil americký bojový vrtulník Hughes AH-64 Apache. 4. května došlo k obdobné havárii vrtulníku AH-64, při které oba piloti zahynuli. 1. května byl sestřelen americký letoun se svislým vzletem a přistáním AV-8B Harrier. 2. května byl sestřelen americký letoun F-16, údajně ve vzdušném boji s letounem MiG-29. 5. května byl poblíž města Bajina Bašta patrně sestřelen další letoun NATO. Byly také sestřeleny 4 bezpilotní letouny. Další letouny byly poškozeny, některé z nich musely nouzově přistát na letištích v okolních státech.[24]

Postoj vlády ČR[editovat | editovat zdroj]

Operaci odsouhlasila vláda Miloše Zemana[25], tak jako vstup ČR do NATO, kdy Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem jako první země bývalého Východního bloku vstoupila 12. března 1999 do NATO. Ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence v Missouri ratifikační listinu americké ministryni Madeleine Albrightové.[26]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ United Nations Security Council Resolution 1244 [1]
  2. ↑ a b c d e f g FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991–1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 87. (angličtina) 
  3. ↑ a b Článek na portálu Poltika.rs (srbsky)
  4. ↑ http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz
  5. ↑ a b KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 275. (srbština) 
  6. ↑ Operace Spojenecká síla na stránkách Nato [2]
  7. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 287. (srbština) 
  8. ↑ EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 3, s. 16-47. Dostupné online. 
  9. ↑ EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. Roč. 21/53, čís. 4, s. 12-24. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991–1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 88. (angličtina) 
  11. ↑ a b c PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 548. Dále jen Dějiny Srbska. 
  12. ↑ a b HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 220. (angličtina) 
  13. ↑ a b HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 217. (angličtina) 
  14. ↑ HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 221. (angličtina) 
  15. ↑ a b c Dějiny Srbska, s. 547
  16. ↑ http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-01.htm#TopOfPage
  17. ↑ http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-03.htm#TopOfPage
  18. ↑ HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 219. (angličtina) 
  19. ↑ a b Jiří Dienstbier, Daň z krve, Nakladatelství Lidové noviny 2002
  20. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 299. (srbština) 
  21. ↑ http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/index_view.php?id=372877&id_seznam=45[nedostupný zdroj] AI: Nálet letadel NATO na srbskou televizi byl válečný zločin. České noviny, 23.04.2009
  22. ↑ Zpráva na glassrbije.org (srbsky)
  23. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 296. (srbština) 
  24. ↑ http://www.atmonline.cz/analyzy/jugo/jugo.htm
  25. ↑ http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz
  26. ↑ BARTUŠKA, Václav. Jsme členem NATO, aliance má nyní 19 členů. iDNES.cz [online]. 1999-03-14 [cit. 2015-01-26]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. [s.l.]: Lidové noviny, 2002. 360 s. ISBN 80-7106-585-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Operace_Spojenecká_síla&oldid=17067357“