Přeskočit na obsah

Barbora Celjská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Barbora Celjská
Římskoněmecká císařovna, česká a uherská královna
Barbora na koncilu v Kostnici: mistr kroniky kostnického koncilu.
Barbora na koncilu v Kostnici: mistr kroniky kostnického koncilu.
Korunovaceuherskou královnou:
6. prosince 1405, Stoličný Bělehrad
římskou královnou:
8. listopadu 1414, Cáchy
českou královnou:
11. února 1437, Praha
Narození1392
Celje
Úmrtí11. července 1451 (ve věku 58–59 let)
Mělník
PohřbenaKatedrála sv. Víta
Předchůdce(jako česká královna)
Žofie Bavorská
NástupceAlžběta Lucemburská
ManželZikmund Lucemburský
Manželkou panovníka1405–1437
PotomciAlžběta Lucemburská
RodCeljští
OtecHeřman II. Celjský
MatkaAnna ze Schaunbergu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Barbora Celjská (slovinsky Barbara Celjska, maďarsky Cillei Borbála; 1390–95?, Celje – 11. července 1451, Mělník) byla druhá manželka Zikmunda Lucemburského, a takto římská císařovna a uherská a česká královna. Skrze jejich dceru Alžbětu její krev dodnes koluje v žilách většiny evropských šlechtických dynastií.[pozn. 1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako dcera hraběte Heřmana II. Celjského a Anny ze Schaunbergu. Její otec byl straníkem Zikmunda Lucemburského, jeho otci Karlovi IV. vděčili Celjští za potvrzení povýšení mezi hrabata. Díky svým vztahům s předchozím uherským králem Ludvíkem byli příbuzensky spřízněni s uherským dvorem.[pozn. 2]

Sňatek

[editovat | editovat zdroj]

Zikmund Lucemburský ovdověl roku 1395 a k novému sňatku se nijak neměl. Svatba s Barborou byla dílem uherských magnátů, kteří jej roku 1401 zajali. Zazlívali mu obsazování zemských úřadů cizinci a nemravný život. Heřman Celjský mu pomohl ze zajetí zásnubami s Barborou a druhou dceru Annu provdal za Mikuláše Gorjanského.[1] Samotný obřad se konal zřejmě v listopadu 1405. Barbaře bylo patnáct a Zikmundovi čtyřicet let. Přes věkový rozdíl tvořili jeden z nejkrásnějších párů tehdejší Evropy. Barbora vynikala neobyčejnou krásou, bílou pletí a štíhlým vzrůstem. Zrzavý a velmi mužný Zikmund byl jejím důstojným protějškem. Za měsíc po svatbě 6. prosince téhož roku byla Barbora ve Stoličném Bělehradě korunována.

Manželství

[editovat | editovat zdroj]

Zikmund přiznal Barboře rozsáhlé věnné statky, s jejichž správou jí zpočátku pomáhal otec.[2] 12. prosince 1408 založili manželé Dračí řád[pozn. 3] jehož členové v zakládací listině přislíbili, že budou věrní a poslušní nejen Zikmundovi, ale i Barboře a případnému potomstvu. Krom obrany práv Zikmundovy rodiny byl řád namířen proti pohanům systematicky útočícím na uherské království.

Roku 1409 se narodila dcera Alžběta. Tehdy se ještě nedalo tušit, že Alžběta bude potomkem jediným. Roku 1411 ji Zikmund zasnoubil se čtrnáctiletým Albrechtem Habsburským.

Barbora se v letech následujících stala Zikmundovou oporou, zprostředkovala smír s polským králem[pozn. 4] a byla schopná Zikmunda zastupovat v době jeho nepřítomnosti v království. Na podzim roku 1414 se na Zikmundovo přání vydala na území říše, kde byla v Cáchách 8. listopadu korunována římskou královnou. Po korunovaci následovala účast na Kostnickém koncilu, kam dorazili na Vánoce a v jejich doprovodu byla i Barbořina sestra Alžběta.[4] Barbora setrvala v Kostnici do půlky června 1415, kdy se vrátila do Uher.

Roztržka manželů

[editovat | editovat zdroj]
Barbora jako Venuše v Kyeserově spisu Bellifortis

Zikmund přijel do Uherska až v únoru 1419 a Barbora byla vykázána od královského dvora kvůli pomluvě. Podle kronikáře Eberharda Windeckeho zažívala pak i s dcerou bídu, neměla jídlo ani šatstvo. Manželská roztržka byla zažehnána na Vánoce 1419, kdy Barbora prý vkleče žádala Zikmunda o odpuštění a ten ji vzal na milost až poté, co o ni prosila i dcerka Alžběta. Až kronikáři v letech a stoletích následujících hovoří o nevěře[5] a někteří byli přesvědčení, že za Barbořinou nemilostí byla její neschopnost zastávat post regentky.[6] V každém případě šlo o manželský spor, protože Zikmund nadále zahrnoval přízní Barbořina otce Heřmana Celjského. Po usmíření Barbora společně s ovdovělou Žofii Bavorskou doprovázela manžela při pobytu v Čechách. Jeho pražské korunovace českým králem se nezúčastnila, byla tou dobou v Kutné Hoře.[7]

Na jaře 1421 se manželé odebrali zpět do Uher, kde se jejich vztah urovnal. Roku 1422 provdali Alžbětu za Albrechta Habsburského. Roku 1429 doprovázela Barbora manžela na sněm do Lucku, kde se zúčastnila rokování i přesvědčování polského krále Vladislava, aby odsouhlasil korunovaci Vitolda litevským králem.[8] O rok později Zikmund jmenoval Barboru opět regentkou a odjel do Německa a pak do Itálie za císařskou korunou. Barbora v čase jeho nepřítomnosti musela odolávat nájezdům husitských vojsk a dostala se do sporu s městy kvůli novoročním darům. Zikmund se vrátil do Uher roku 1434.

Česká královna

[editovat | editovat zdroj]
Zikmund Lucemburský

Roku 1436 se oba vydali do Čech, kde Barbora navázala kontakty s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, Alešem Holickým ze Šternberka[9] a spřátelila[10] se také s Oldřichem z Rožmberka. Během pobytu v Praze povýšil Zikmund Barbořiny příbuzné do knížecího stavu, čímž si vysloužil hlasité protesty jejich lenního pána Fridricha Habsburského.[11] 11. února 1437 byla Barbora v katedrále sv. Víta biskupem Filibertem korunována českou královnou a téhož dne dostala od manžela věnné statky českých královen. Následně měli manželé spor o budoucnost hrabství Gorice, šlo o sféru vlivu Celjských. Stárnoucí Zikmund se zřejmě nechal ovlivňovat dvorskou klikou okolo Kašpara Šlika a díky tomu vznikla i vážná manželská roztržka.[12] Po dobytí hradu Sion se zhoršil Zikmundův zdravotní stav natolik, že se rozhodl k návratu do Uher.

Úmrtí Zikmunda

[editovat | editovat zdroj]

Prst na noze zasáhla gangréna, amputovali mu jej a údajně po délce celou nohu rozřízli. V tomto stavu putoval císař do Znojma, kde 8. prosince zemřel. Těsně před svou smrtí nechal Barboru i s jejími dvorními dámami zatknout.[13] Poslední výzkumy písemného materiálu naznačují, že nešlo o Barbořino spiknutí s utrakvisty proti nástupnictví zetě Albrechta, jak se po léta tradovalo. Zdá se, že za jejím zatčením stál samotný Albrecht.[14] Barbora byla uvězněna, donucena podepsat, že se vzdává svého obrovského majetku a nějakou dobu strávila v polském exilu. Paradoxně posléze našla útočiště v Čechách, ve věnných městech českých královen. Po celou dobu se za její věc pral Hynek Ptáček z Pirkštejna.

„Žena, již stařena“, říká Eneáš Silvius, „pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství.“

Tato slova popisují začátek roztržky mezi matkou a dcerou, která nastala po úmrtí Zikmunda. Obě, Barbora i Alžběta, si činily nárok na trůn a svedly o něj boj, který však Barbora prohrála. Odešla pak do svého věnného města Mělníka a až do své smrti se již politice nevěnovala. Poslední léta svého života se Barbora zabývala astrologií a alchymií. Známý český alchymista Jan z Lázu ji navštívil, aby si ověřil pověsti, které o ní kolovaly. To, co viděl, byly pokusy a triky na vysoké úrovni tehdejší alchymie. Další její rys, sexuální náruživost a žádostivost, vedly k pomluvám, že tráví život jako sultánka se svými milenci a pohrdá křesťanskou zdrženlivostí, mravními a náboženskými zákony.

Úmrtí Barbory

[editovat | editovat zdroj]

Barbora Celjská se dožila okolo šedesáti let, což byl na tehdejší dobu vysoký věk; o osm let nakonec přežila i svou dceru Alžbětu. Zemřela v Mělníku během morové epidemie v roce 1451. Na poslední cestě ji doprovázeli i husitští kněží. Její důstojný pohřeb byl poslední poctou královně a křesťance, který částečně vyvracel její údajnou nemravnost a kacířství. Byla pohřbena v Martinické kapli v katedrále sv. Víta, její hrob se však do dnešních dnů nedochoval.

Odraz v literatuře a umění

[editovat | editovat zdroj]
Oltář sv. Barbory z Kalanti

Do dějin vstoupila Barbora s pověstí poživačné bezbožné ženy, za což vděčí především tvrzení Eneáše Silvia Piccolominiho. V jeho šlépějích pokračoval i Jan Długosz, Hartmann Schedel a další. Johannes Cuspinianus přirovnal Barboru k římské Messalině a Johann Jakob Fugger označení královny poupravil na německou Messalinu a pod tímto označením přežila Barbora dodnes.[15]

Z dochovaných zobrazení královny Barbory je nutné zmínit oltář sv. Barbory z finského Kalanti, který je považován za kryptoportrét Barbory i Zikmunda, který je zde se svou charakteristickou kožešinovou čepicí jako Barbořin otec. Oba jsou také na fresce Mistra Václava v Mariánské kapli v italském Riffianu z roku 1415 a Barbora zde má stejný účes jako na oltáři z Kalanti.[16] Zdá se, že je Barbora zobrazena i na centrálním panelu Gentského oltáře v části Klanění se beránkovi jako vedoucí postava mučednic.[17] Barbořina účast na Kostnickém koncilu zanechala stopu v Richentalově kronice a také v perokresbách ze života Richarda Beauchampa, hraběte z Warwicku.[18] Jako půvabná Venuše je zobrazena v díle Bellifortis Konrada Kyesera.


Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jedním z jejích potomků byla i Anna Dánská, manželka anglického a skotského krále Jakuba I., mezi jejichž děti patřili král Karel I. Stuart a anglická princezna Alžběta Stuartovna, česká "zimní královna".
  2. ↑ Barbořin děd Heřman I. Celjský se díky zprostředkování krále Ludvíka oženil s Kateřinou, sestrou Ludvíkovy choti Alžběty Bosenské, takže ti dva byli švagry.
  3. ↑ Zikmund se pravděpodobně inspiroval řádem Rytířů sv. Jiří, který roku 1326 založil Karel I. Robert.[3]
  4. ↑ Jehož manželka Anna byla Barbořinou sestřenicí.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Daniela. Barbora Celjská. Čierna kráľovná. Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej [1392 - 1451]. [s.l.]: Vydavateľstvo Rak, 2014. ISBN 978-80-85501-60-5. 
  2. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 47
  3. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 65
  4. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 92
  5. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 102–103
  6. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 105
  7. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 109
  8. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 135–136
  9. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 175
  10. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 178
  11. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 177
  12. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 186–187
  13. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 194
  14. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 197
  15. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 250–251
  16. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 255
  17. ↑ Barbora Celjská. Čierna kráľovná, str. 256
  18. ↑ Marek Zágora: Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Zikmund Lucemburský na perokresbách ze života Richarda Beauchampa, hraběte z Warwicku

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Uherská královna
Předchůdce:
Marie Uherská 		1408–1437
Barbora Celjská 		Nástupce:
Alžběta Lucemburská
Císařovna Svaté říše římské
Předchůdce:
Eliška Pomořanská 		1433–1437
Barbora Celjská 		Nástupce:
Eleonora Portugalská
Německá královna
Předchůdce:
Anežka Opolská 		1411–1437
Barbora Celjská 		Nástupce:
Alžběta Lucemburská
Česká královna
Předchůdce:
Žofie Bavorská 		1419–1437
Barbora Celjská 		Nástupce:
Alžběta Lucemburská
Královny Itálie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Barbora_Celjská&oldid=23978870“