Přeskočit na obsah

Arnošt Kryštof z Kounic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Arnošt Kryštof
hrabě z Kounic-Rietbergu
Portrét hraběte Arnošta Kryštofa z Kounic (Franz Lindner, 1770, zámek Slavkov)
Portrét hraběte Arnošta Kryštofa z Kounic (Franz Lindner, 1770, zámek Slavkov)
2. kníže z Kounic a Rietbergu
Ve funkci:
27. června 1794 – 19. květen 1797
PředchůdceVáclav Antonín z Kounic-Rietbergu
NástupceDominik Ondřej II. z Kounic
Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1789 – 19. květen 1797
PanovníkJosef II., Leopold II., František II.
PředchůdceEvžen Václav Bruntálský z Vrbna
NástupceFrantišek Xaver Khevenhüller-Metsch
Generální dvorský stavební ředitel
PanovníkMarie Terezie ?, Josef II. ?
Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1770 – 1772
PanovníkMarie Terezie
PředchůdceFrantišek Antonín Schrattenbach
NástupceJan Kryštof z Blümegenu
Velvyslanec v Neapoli
Ve funkci:
1763 – 1770
PanovníkMarie Terezie
Říšský dvorní rada
Ve funkci:
1762 – ?
PanovníkFrantišek I. Štěpán
Narození6. června 1737
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí19. května 1797 (ve věku 59 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníHrobka Kouniců v kapli sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna
Choť(1761) Marie Leopoldina z Oettingen-Spielbergu (1741–1795)
RodičeVáclav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794) a
Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749)
DětiMarie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)
Příbuznízeť: Klemens Václav Metternich (1773–1859)
bratr: Dominik Ondřej II. z Kounic (1739–1812)
bratr: František Václav z Kounic-Rietbergu (1742–1825)
bratr: Josef Klement z Kounic (1743–1785)
děd: Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746)
babička: Marie Arnoštka Františka z Rietbergu (1687–1758)
vnuk: František Karel z Metternich-Winneburgu (1803–1829)
vnučka: Marie Leopoldina Metternichová, provdaná Esterházyová (1797–1820)
vnučka: Marie Antonie z Metternich-Winneburgu (1806–1829)
vnučka: Leontýna Adéla z Metternich-Winneburgu (1811–1861)
vnučka: Hermína Gabriela Metternichová (1812–1890)
tchán: Jan Alois I. z Oettingen-Oettingenu a Oettingen-Spielbergu (1707–1780)
tchyně: Tereza Marie Anna Holštýnsko-Sonderburská (1713–1745)
Zaměstnáníúředník, politik, diplomat
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1772 rakouský Řád zlatého rouna (č. 795)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arnošt Kryštof hrabě (od roku 1794 kníže) z Kounic-Rietbergu (německy Ernst Christoph Graf (Fürst) von Kaunitz-Rietberg, 6. června 1737, Vídeň – 19. května 1797 tamtéž) byl moravský šlechtic, rakouský diplomat, politik a dvořan. Díky vlivu svého otce se v mládí uplatnil v diplomacii, později v zemských úřadech (moravský zemský hejtman 1770–1772) a nakonec u dvora (nejvyšší dvorský maršálek 1789–1797).[1] Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1772), po otci zdědil titul knížete a rozsáhlý majetek na Moravě (Slavkov, Uherský Brod). Jeho zetěm byl dlouholetý rakouský státní kancléř kníže Metternich.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Palác Mirelli di Teora, diplomatická rezidence Arnošta Kryštofa z Kounic v Neapoli (1764–1770)

Pocházel ze staré moravské rodiny Kouniců, narodil se ve Vídni jako nejstarší syn státního kancléře Václava Antonína Kounice (1711–1794) a jeho manželky Marie Ernestiny, rozené hraběnky Starhembergové (1717–1749). Po studiích a dosažení zletilosti byl Arnošt Kryštof jmenován císařským komořím a v roce 1763 se stal členem říšské dvorní rady. Po ukončení sedmileté války byl jmenován vyslancem v Neapolském království, kde strávil šest let (1764–1770)[2][3], mezitím byl jmenován také císařským tajným radou. V Neapoli se usadil v paláci Mirello di Teora, který nechal přestavět. I když jako diplomat pobíral apanáž ve výši 36 000 zlatých ročně, tato částka nepokrývala náklady spojené s reprezentací. Arnošt Kryštof byl v Neapoli iniciátorem bohatého společenského života a například při příležitosti sňatku Ferdinanda I. s arcivévodkyní Marií Karolínou v roce 1768 uspořádal ples pro 2 800 hostů. V roce 1769 byl Kounic zároveň mimořádným vyslancem při volbě papeže Klementa XIV.[4] Během působení v Itálii měla důležitou pozici i jeho manželka Marie Leopoldina, která o dění v Neapoli informovala císařovnu Marii Terezii častěji a podrobněji než Arnošt Kryštof.

Erb rodu Kounic-Rietberg

V dubnu 1770 byl jmenován zemským hejtmanem na Moravě, z Neapole do Brna ale dorazil až v říjnu (do té doby jej ve výkonu úřadu zastupoval nejvyšší zemský komorník Jan Kryštof z Blümegenu).[5] Jako moravský zemský hejtman (se stanoveným platem 6 000 zlatých ročně) pobýval střídavě v Brně a na zámku Slavkov, který byl hlavním rodovým sídlem. Příležitostně navštěvoval i příbuzné na dalších moravských zámcích (Velké Meziříčí, Moravský Krumlov, Jaroměřice nad Rokytnou). V nejvyšším zemském úřadu Moravského markrabství se angažoval jen sporadicky, první polovinu roku 1772 ostatně strávil ve Vídni. Z roku 1772 je doložena jeho účast na zahájení výstavby káznice v Brně[6] Ve funkci moravského zemského hejtmana setrval necelé dva roky, protože prostřednictvím konexí svého otce usiloval o vyšší funkci u dvora. V říjnu 1772 byl jmenován generálním ředitelem dvorských staveb (General-Hof-Baudirector) s platem 8 000 zlatých ročně a po poslední účasti na zasedání moravského zemského sněmu v listopadu 1772 odešel do Vídně.[7] Zatímco o své předchozí funkce jevil jen vlažný zájem, úřadu dvorského stavebního ředitele se chopil s nevšedním zápalem. Jako zadavatel zakázek pro státní a dvorské stavby prosazoval představitele nových trendů v architektuře (Franz Anton Hillebrandt, Johann Ferdinand Hetzendorf, Isidor Canevale).[8]

Byl znám také jako mecenáš malířů a byl protektorem vídeňské Akademie výtvarných umění.[9] Podporoval i hudební skladatele, mimo jiné byl patronem W. A. Mozarta, kterého hostil již jako vyslanec v Neapoli. Během trvalého pobytu ve Vídni patřil k úzkému okruhu přátel a spolupracovníků císaře Josefa II. a v roce 1772 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[pozn. 1][10] Vrcholem Arnoštovy kariéry byla funkce nejvyššího maršálka císařského dvora, kterou zastával v letech 1789–1797.[4]

Rodina a majetek

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Slavkov, hlavní rodové sídlo Kouniců

Po otci zdědil v roce 1794 titul knížete a stal se i správcem rodového majetku na Moravě (Slavkov, Uherský Brod), stejně tak v říši (hrabství Rietberg). Otce přežil jen o necelé tři roky a zemřel v květnu 1797 ve Vídni krátce před svými šedesátými narozeninami. Protože neměl mužské potomky, dědicem knížecího titulu a všech rodových statků se stal jeho mladší bratr Dominik Ondřej II., který již předtím vlastnil Jaroměřice nad Rokytnou na jižní Moravě a Bečov nad Teplou v západních Čechách.

V lednu 1761 se oženil s princeznou Marií Leopoldinou z Oettingen-Spielbergu (1741–1795), pozdější c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Po matce byla dědičkou panství Kojetín na jižní Moravě.[11] Vzhledem k významu obou rodin se sňatek konal za přítomnosti císařské rodiny v Hofburgu a svatební obřad celebroval papežský nuncius kardinál Vitaliano Borromeo. S Arnoštovým sňatkem souvisí také povýšení Kouniců do knížecího stavu. Otec Václav Antonín se totiž zavázal knížeti Janu Aloisovi z Oettingen-Spielbergu, že požádá o povýšení, aby byly obě rodiny stavovsky na stejné úrovni. Říšský knížecí titul mu byl udělen především s ohledem na jeho zásluhy a bez průtahů v roce 1764.[12]

Arnošt Kryštof měl s Marií Leopoldinou několik dětí, dospělého věku se dožila jen dcera Marie Eleonora (1775–1825), která se v roce 1795 ve Slavkově provdala za Klemense Metternicha (1773–1859). Arnošt Kryštof s tímto sňatkem nesouhlasil, protože v mladém Metternichovi viděl záletníka se zájmem o vidinu bohatého věna (Marie Eleonora byla dědičkou matčina panství Kojetín na jižní Moravě). Arnoštova manželka Marie Leopoldina prosazovala sňatek dcery se synovcem princem Mořicem z Lichtenštejna, protože ale zemřela v únoru 1795, došlo v září téhož roku ke spojení s Metternichem. Arnošt Kryštof se zavázal vyplácet dceři roční rentu 17 000 zlatých a přislíbil podpořit zeťovu diplomatickou kariéru.[13] K tomu nakonec nedošlo, protože kníže Arnošt Kryštof zemřel necelé dva roky po svatbě a kníže Metternich se později k postavení dlouholetého státního kancléře dopracoval vlastními schopnostmi.

Vzhledem k vlivnému postavení otce Václava Antonína dosáhli vysokých postů u dvora, v diplomacii a v armádě také všichni Arnoštovi mladší bratří, Dominik Ondřej (1739–1812), František Václav (1742–1825) a Josef Klement (1743–1785). Díky své manželce Marii Leopoldině z rodu Oettingenů byl Arnošt Kryštof také švagrem vlivné dvorní dámy Marie Eleonory z Lichtenštejna a jejího manžela maršála Karla Josefa z Lichtenštejna.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Z rytířů dekorovaných Zlatým rounem byl v roce 1772 nejmladší. Původně se s ním nepočítalo, na seznam plánovaného jmenování byl doplněn až po intervenci své švagrové Marie Eleonory z Lichtenštejna, která patřila k blízkému okruhu přátel Josefa II. V roce 1772 se řádovým rytířem Zlatého rouna stal také jeho švagr Karel z Lichtenštejna, dále například Charles Joseph de Ligne, František Gundakar Colloredo nebo Ferdinand Filip z Lobkovic.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl XIV.; Praha, 1899 (reprint 1998); heslo Kounicové, s. 1000 ISBN 80-7185-200-7
  2. ↑ MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III.; Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. ISBN 80-86345-20-3
  3. ↑ Podle Cerman, s. 202 sloužil v Neapoli až od roku 1764
  4. ↑ a b CERMAN, Ivo. Šlechtická kultura v 18. století: filozofové, mystici, politici. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 762 s. ISBN 978-80-7422-122-4. S. 202. 
  5. ↑ SVITÁK, Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech 1748–1782; Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy; Brno, 2011; s. 161–163 ISBN 978-80-86488-91-2
  6. ↑ Položení základního kamene káznice in: Encyklopedie Brna dostupné online
  7. ↑ SVITÁK, Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie. Nejvyšší zeměpanský úřad na Moravě v letech 1748–1782; Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy; Brno, 2011; s. 216–217 ISBN 978-80-86488-91-2
  8. ↑ CERMAN, Ivo, KONEČNÝ, Michal: Tváře osvícenství, Národní památkový ústav, Kroměříž, 2021; s. 150–153 ISBN 978-80-907400-8-2
  9. ↑ KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810; Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy, Brno, 2006; s. 182 ISBN 80-7366-063-6
  10. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 272
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl; Praha, 1997; s. 929 ISBN 80-85983-14-1
  12. ↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 95 a 305 ISBN 978-80-7464-461-0
  13. ↑ HERRE, Franz: Metternich; Praha, 1996; s. 33–34 ISBN 80-85821-36-2

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Arnošt_Kryštof_z_Kounic&oldid=24061627“