Eugen Václav Bruntálský z Vrbna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eugen Václav Bruntálský z Vrbna
Erb hrabat Bruntálských z Vrbna
Erb hrabat Bruntálských z Vrbna

Prezident Královské české společnosti nauk
Ve funkci:
1784 – 1789
Panovník Josef II.
Předchůdce Instituce zřízena v roce 1784
Nástupce Prokop Lažanský z Bukové

Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1776 – 1789
Panovník Josef II.
Předchůdce Karel Maria Saurau
Nástupce Arnošt Kryštof z Kounic

Tajný rada

Císařský komorník

Narození 3. června 1728
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 23. května 1789 (ve věku 60 let)
Hořovice
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Děti Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna
Profese šlechtic
Ocenění 1782 rakouský Řád zlatého rouna (č. 807)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eugen Václav Josef hrabě Bruntálský z Vrbna (Eugen Wenzel Josef Graf von Wrbna und Freudenthal) (3. června 1728, Praha23. května 1789, Hořovice) byl český šlechtic ze starobylého rodu Bruntálských z Vrbna. Zastával vysoké funkce u císařského dvora, zapojil se do osvícenských aktivit v Čechách (prezident Královské české společnosti nauk) a získal Řád zlatého rouna. Vlastnil statky ve středních Čechách a ve Slezsku.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze jako jediný syn hraběte Norberta Bruntálského z Vrbna (1682–1729) a jeho manželky Aloisie, rozené hraběnky Kinské (1707–1786). Otec Norbert zemřel již v roce 1729 a matka se v roce 1737 podruhé provdala za hraběte Rudolfa Chotka (1706–1771), který také obstaral Eugenovu výchovu a vzdělání, i když podle dochovaných zpráv je patrné, že Eugen vyrůstal mimo rodinu Chotků.[1] Studoval v Lipsku, kde bral hudební lekce u Johana Sebastiána Bacha. Podnikl kavalírskou cestu po Evropě (Francie, Itálie, Španělsko), v roce 1752 se krátce zapojil do diplomatických služeb, kdy na popud Rudolfa Chotka zjišťoval ve Španělsku možnosti obchodní spolupráce.

Po návratu do Vídně působil v úřadu svého nevlastního otce Rudolfa Chotka, který byl tehdy nejvyšším kancléřem, zároveň se stal c. k. komořím a později tajným radou. V roce 1769 státní služby opustil a věnoval se správě svých statků v Čechách a ve Slezsku. Později se do Vídně vrátil a zastával funkci nejvyššího maršálka císařského dvora (1776–1789).[2] V roce 1782 obdržel Řád zlatého rouna. Amatérsky se věnoval různým vědním oborům a na hořovický zámek zval alchymisty Již tehdy existovala také železářská huť v Komárově, ale k plnému rozkvětu přivedl železárenství v regionu až jeho syn Rudolf. V letech 1784–1789 byl prezidentem Královské české společnosti nauk. Zemřel na zámku v Hořovicích.

Majetkové poměry a rodina[editovat | editovat zdroj]

Po otci byl dědicem rozsáhlého majetku ve středních Čechách, který v době jeho nezletilosti spravovala jako poručnice matka Marie Aloisie. Po fyzickém převzetí dědictví nechal dokončit výstavbu nového zámku v Hořovicích, přestavěl i starý zámek, který v té době sloužil jako obydlí pro panské úředníky.[3] V roce 1767 koupil ve Slezsku panství Velké Heraltice, které již v minulosti jeho rodině patřilo. Využil přitom předkupního práva zakotveného ve smlouvě z roku 1720 při převodu na velehradský klášter. V souvislosti s rozšířením majetku pak dočasně opustil Vídeň a věnoval se správě statků, zámek ve Velkých Heralticích nechal rokokově upravit.[4][5]

V roce 1754 se ve Vídni oženil s uherskou šlechtičnou hraběnkou Marií Terezií Kolonicsovou (1733–1802). Z jejich manželství se narodilo třináct dětí, pět z nich zemřelo v dětském věku. Hlavním pokračovatelem rodu byl nejstarší syn Rudolf (1761–1823), druhorozený Ladislav (1764–1793) padl ve válkách s revoluční Francií jako důstojník jezdectva. Nejmladší syn Eugen Kleofáš (1766–1841) zdědil Velké Heraltice.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; Praha, 2008 ISBN 978–80–7106–977–5
  2. Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907 (reprint 2002) ISBN 80–7203–423–5
  3. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985 s. 92–94
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Morava; Praha, 1983 s. 260–261
  5. KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006 s. 204 ISBN 80–7366–063–6