Starověký Řím

	; vlajka
Geografie	; Římská republika Římská říše Západořímská říše Východořímská (Byzantská) říše
	; Římská republika Římská říše Západořímská říše Východořímská (Byzantská) říše
Hlavní město	Řím (do roku 330); Mediolanum (Západ, 286–402); Ravenna (Západ, 402–476); Nikomédie (Východ, 286–330); Konstantinopol (Východ, od 330)
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Římané (římští občané), cizinci
Jazyky	latina, řečtina, různé etnické jazyky
Náboženství	římský polyteismus a císařský kult (původní státní náboženství); křesťanství (státní od roku 337)
	Státní útvar
Státní zřízení	volená monarchie; (753–509 př. n. l.); konstituční republika; (509–27 př. n. l.); polo-volená absolutní monarchie; (27 př. n. l.–476 n. l.)
Vznik	753 př. n. l. – založení Říma
Zánik	476 n. l. – sesazení císaře Romula Augusta a zánik Západořímské říše; 480 – zavraždění posledního západořímského císaře Julia Nepota; 565 – úmrtí východořímského císaře Justiniána I., který bývá považován za posledního římského císaře vůbec
	Státní útvary a území
	Alba Longa
	Etruskové
	Byzantská říše
	Papežský stát

Starověký Řím (latinsky Rōma^{[pozn. 1]}) byla starověká civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově dle legendy pravděpodobně roku 753 př. n. l. dvojčaty Romulem a Remem, jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fīne („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější Byzantskou říši. Apeninský poloostrov obsadila do roku 649 př. n. l.

V době svého největšího rozsahu, za císaře Trajána, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrārum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob Druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.

Dějiny

Založení města

Zprvu byla oblast Latia osídlena pastevci, kteří žili na pahorcích, neboť údolí byla močálovitá. Osídlení na území Říma je doloženo již v 16. století př. n. l., to znamená v době bronzové, a to zvláště na pahorcích Palatin a Kapitol. Esquilin, kdežto Kvirinál a Viminál byly osídleny od 9. století kmeny Sabinů. V polovině 8. století došlo ke splynutí osad na Eskvilinu a Palatinu, což se stalo základem Říma jako sídliště městského typu. Dokladem nejstaršího osídlení Palatinu jsou tzv. Romulovy chýše (díry vyplněné světlejší hlínou než okolní půda), což jsou podle archeologů pozůstatky podpěrných kůlů tří dávných chýší.

Město Řím vzniklo pravděpodobně spojením osad Sabinů a Latinů. Římané osídlili čtyři pahorky: Palatin, Esquilin, Viminál a Kvirinál. Jejich kulturu a zřízení ovlivňovali Etruskové a název pravděpodobně pochází od jména vlivného rodu Etrusků Ruma. Tyto osady se sjednotily pravděpodobně až v 6. století před naším letopočtem.

Království a republika

Na počátku svých dějin byl Řím královstvím. Tradiční popis římské kultury, který se k nám dostal od Livia, Plútarcha, Dionýsia z Halikarnassu a jiných, je ten, že v prvních stoletích vládla Římu řada sedmi králů. Tradiční chronologie podle Varra udává dobu jejich vládnutí na 243 let, což činí mimořádný průměr vládnutí jednoho krále – téměř 35 let. Toto číslo bylo ovšem později sníženo. Galové zničili všechny římské historické záznamy, když po bitvě u Alliy v roce 390 př. n. l. drancovali město, takže o království neexistují žádné soudobé záznamy. Archeologické důkazy nicméně podporují fakt, že osada v Římě byla založena v polovině 8. století př. n. l.

Prvním jmenovaným – z převážně legendárních – následovníků Romula je Titus Livius Numa Pompilius. Po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba – údajně v roce 509 př. n. l. – se kolem roku 475 př. n. l. stal Řím republikou. Následující období bylo poznamenáno boji mezi patricii a plebeji, který vyvrcholil v roce 494 př. n. l. Plebejové si vynutili vznik lidového shromáždění a zavedení tribuna lidu, který měl velké pravomoci a chránil jejich zájmy. V roce 449 př. n. l. byly poprvé sepsány římské zákony, tak zvaný Zákon dvanácti desek. Až do poloviny 3. stol. si plebejové získali přístup do všech úřadů, včetně úřadu konzula.

Císařský Řím (27 př. n. l. – 395/476)

Zásadní posun republiky k císařství byl výsledek působení Julia Caesara, z jehož jména se později stal titul caesar. Prvním císařem však byl až jeho adoptivní syn Augustus. Následoval rozvoj moci římské říše, která své maximální rozlohy dosáhla za císaře Traiana (98–117 n. l.). Zásadně tím vzrostl význam ochrany hranic rozsáhlého impéria a tím i periférie, což vedlo ve 3. století ke krizi císařství. Krizi řešil Diocletianus (284–312) ustanovením dominátu, vlády čtyř tetrarchů.

Vládu nad celou říší znovu získal Konstantin I. Veliký, který hlavní město přenesl z Říma do Byzantionu, po něm pak nazvaného Konstantinopol. Celá říše se definitivně rozdělila v roce 395 na Východořímskou říši, později zvanou Byzantskou říši, s centrem v Konstantinopoli a Západořímskou říši s centrem v Římě. Západořímská říše prodělávala krizi, o které svědčí i dvojí vyplenění Říma v roce 410 a 455. Za zánik Západořímské říše je tradičně pokládán rok 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil nedospělého císaře Romula Augusta.

Památky starověkého Říma

Panoramatický pohled na Forum Romanum
Forum, pohled z Palatinu k severu. Vpravo Curia Julia, v pozadí památník Viktora Emmanuela.
Kapitolská vlčice kojící renesanční dvojčata Romula a Rema
Římské koloseum
Titův vítězný oblouk
Římský pantheon
Via Appia (Appiova cesta), silnice spojující Řím s Brundisiem v jižní Itálii.