Tarquinius Superbus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tarquinius Superbus
Portrét
Narození 6. století př. n. l.
Úmrtí 495 př. n. l.
Kumy
Potomci Sextus Tarquinius, Arruns Tarquinius, Tito Tarquinio a Tarquinia
Otec Gnaeus Tarquinius
Matka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lucius Tarquinius Superbus (neznámo – 495 př. n. l.) měl dle tradice být asi od roku 535 do roku 510/509 př. n. l. posledním římským králem, čímž skončilo období známo jako Římské království a byla nastolena Římská republika. Dle římských historiků se dostal na trůn pomocí vraždy svého předchůdce Servia Tullia.[1] Římský historik Livius tvrdí, že T. Superbus měl být synem pátého krále, který se jmenoval Tarquinius Priscus.[2] Na rozdíl od S. Tullia měl být stejně jako svůj (údajný) otec etruského původu.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako o ostatních římských králích toho není o něm příliš známo, anebo je to založeno jen na legendách či příbězích, které stavěly na jeho nepopularitě. Dle římských historiků například od počátku vlády rušil různé zákony a nahrazoval je svými. Také se měl obklopovat oblíbenci místo lidí, kteří by si to skutečně zasloužili.[4] Zároveň však mohla za jeho vlády být dokončena stavba Jupiterova chrámu či pokračoval ve výstavbě Velké stoky (Cloaca maxima).[5][6]

Jeho vláda měla skončit roku kolem 510 př. n. l. anebo 509 př. n. l. vyhnáním z města Řím.[7] Záminkou pro vypuzení neoblíbeného krále mělo být, že jeho syn Sextus Tarquinius údajně zneuctil Lukrécii, ženu římského šlechtice Tarquinia Collatina, která pak spáchala sebevraždu.[8] Zneuctění Lukrécie a její smrt se postupem času stala významným uměleckým námětem. Titus Livius píše, že k aktu došlo během králova válečného tažení proti městu Ardea.[9] Po králově vyhnání byla ustanovena Římská republika a do čela se mohli dostat první dva konzulové L. Iunius Brutus a L. Tarquinius Collatinus.[10] Královské kompetence byly převedeny na jiné úřady a titul již neměl být nikdy použit ve své plné autoritě.[11][12] Některé z pravomocí přebrali nastupující konzulové. Ty náboženské připadly člověku s funkcí tzv "Rex sacrorum". Konzulové, na rozdíl od králů, měli být vždy dva (alespoň tomu tak bylo dle pozdější tradice), aby se mohli kontrolovat a aby nedisponovali tak velkou mocí, jakou měl v minulosti král.[13] "Rex sacrorum" měl náboženské pravomoci, kterými původně disponoval král, ale další kompetence již neměl. Královský ("rex") titul se tedy udržel jen ve jméně titulu samotného.[14] Rozdělení pravomocí mezi více úřadů mělo zamezit větší kumulaci moci. Samovláda se neměla již nikdy opakovat.

T. Superbus údajně uprchl z Říma pryč a následně se snad několikrát pokusil o znovunastolení vlády, nikdy však neuspěl.[15] Ohledně jeho konce existuje několik verzí. Velmi častá verze tvrdí, že Lars Porsenna, vládce města Clusia, mu měl pomoci zkusit se dostat zpět na královský trůn.[16] Některé dokonce tvrdí, že se jim to dočasně povedlo. Na druhou stranu existují i teorie, které tvrdí, že Porsenna, místo toho, aby Superbovi pomohl, usiloval o zisk trůnu sám. Mohlo se mu teoreticky i povést Řím ovládnout, anebo vládu přenechal někomu třetímu, ale i pokud tomu tak bylo, pak u moci vydržel jen velmi omezenou dobu.[17] V každém případě není zcela jasné, kdo nakonec byl skutečným "posledním" římským králem.

Ačkoliv byl vyhnaný král etruského původu, Etruskové mohli nadále v Římě žít a působit. Někteří Etruskové se dokonce později měli stát konzuly.[18] Sice není stále zcela známo, jakou roli Etruskové hráli u založení samotného města, ale je poměrně jisté, že za vlády posledního krále musel být Řím minimálně částečně etruským městem.[19] Porovnání s etruskými městy z hlediska kultu, institucí či materiální kultury jasně ukazuje, že etruský vliv zde byl i nadále. To však neznamená, že Etruskové museli Řím ovládat. Neexistují důkazy o tom, že by Tarquiniovci (Tarquinius Priscus a T. Superbus) řídili město pouze v souladu zájmů Etrusků.[20]

Římskými historiky byl Tarquinius Superbus vykreslován značně negativně, konec konců přídomek "Superbus" znamená český zpupný.[21] Problémem je, že informace jsou čerpány z děl historiků, kteří ale žili až několik století po T. Superbovi. Například historik Titus Livius se narodil až v prvním století před Kristem. Valná většina historiků byla jeho současníky, případně žila v podobné době.[22] Je tedy otázkou, do jaké míry byly jejich informace přesné, případně do jaké míry si je upravovali. Je evidentní, že římští historici píšící v době republiky (či raného císařství, které se nadále tvářilo jako pokračování republiky) vycházeli z pozdější "proti-královské" tradice, což mohlo jejich psaní ovlivnit. Ani přesný letopočet vyhnání Tarquinia Superba nemusí být stoprocentní. Roku 510 totiž došlo v Athénám k vyhnání příbuzných tyrana Peisistrata a tento letopočet se mohl stát inspirací pro vyhnání posledního římského krále.[23] Konec konců přechod mezi řeckým reformátorem Solonem a řeckými "tyrany" (ve významu samovládce) Peisistratovci je nápadně podobný přechodu mezi předposledním římským králem a známým reformátorem Serviem Tulliem a údajně posledním králem Tarquiniem Superbem. Nicméně moderní výzkum však ukazuje, že by rok sesazení posledního krále mohl být relativně správný. Soupisy konzulů by odpovídaly tomu, že k pádu monarchie došlo nejspíše někdy ke konci 6. století před naším letopočtem.[24]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dejiny Písané Rímom. Bratislava: Mladé letá, 1988. S. 49. 
  2. LIVIUS, Titus. Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.], 1864. S. 22. 
  3. WALBANK, F.W.; ASTIN, A.E. The Cambridge Ancient History, vol VII. V. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. S. 91-92. 
  4. KELLER, Werner. Etruskové. Praha: Orbis, 1975. S. 168-169. 
  5. ZAMAROVSKÝ. Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 63. 
  6. KELLER. Etruskové. [s.l.]: [s.n.] S. 175-177. 
  7. ZAMAROVSKÝ. Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 49. 
  8. LIVIUS. Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 88-93. 
  9. LIVIUS. Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 84-88. 
  10. KELLER. Etruskové. [s.l.]: [s.n.] S. 180. 
  11. ZAMAROVSKÝ. Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 65. 
  12. LIVIUS. Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 105. 
  13. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 172. 
  14. FORSYTHE, Gary. A Critical History of Early Rome. Berkeley: University of California Press, 2003. S. 136. 
  15. ZAMAROVSKÝ. Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 65. 
  16. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 95. 
  17. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 259. 
  18. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 262. 
  19. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 259. 
  20. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 259-260. 
  21. LIVIUS. Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 81. 
  22. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 87. 
  23. EVERDELL, William. The End of Kings: A History of Republics and Republicans. Chicago: Chicago University Press, 2000. S. 42. 
  24. WALBANK. The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 178. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Primární zdroje
  • Titus Livius. Dějiny od založení Říma, část 1. Grégr, Julius ed. 1864.
Sekundární zdroje
  • EVERDELL, William. The End of Kings: A History of Republics and Republicans. Chicago: Chicago University Press, 2000. (anglicky)
  • FORSYTHE, Gary. A Critical History of Early Rome. Berkeley: University of California Press, 2003. (anglicky)
  • KELLER, Werner. Etruskové. Praha: Orbis, 1975.
  • WALBANK F.W., ASTIN A.E. eds. The Cambridge Ancient History, vol VII, part II. V. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. (anglicky)
  • ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dejiny Písané Rímom. Bratislava: Mladé letá, 1988. (slovensky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]