Svatý Václav

Šablona:Infobox panovník Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti.

Podle legend byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v písmu na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

Není zcela vyloučeno ani datum úmrtí 28.září 929.

Život

Svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení, neboť v době smrti Ludmily bylo Václavovi asi 14 let. Na štítu je zobrazena orlice jako erb dynastie Přemyslovců.

Původ

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.

Vztah k východofranské říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti.

Roku 895, po smrti Svatoplukově, odepřela „knížata Čechů“ poslušnost Velké Moravě (nástupcem byl Svatoplukův syn Mojmír II.) a uznala lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Saští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí.

Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií.

Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit.

Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až k Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněna a vydrancována, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo podepsání mírové smlouvy, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey. Nikoliv placení obvyklého tributu, který slovanské kmeny platily od roku 806 do roku 840.

Tributum pacis (poplatek za mír)

Socha sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Tento poplatek, o němž se nezmiňuje žádný ze soudobých kronikářů, ale teprve Kosmas, se platil nepravidelně do Bavorska v době vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného (asi 806–840) a zřejmě byl pro některá knížata obnoven roku 895.

Podle Palackého se poplatek měl odvádět do Saska, a to nejen z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“).^[zdroj?] Tuto informaci F. Palackého vyvrátili historikové v roce 1993.^[zdroj?] Historik umění Jan Royt a další pohlížejí na svatého Václava jako na prozíravého panovníka, který nás zachránil před osudem polabských Slovanů na území dnešního Německa a dalších slovanských kmenů od Rujany po Berlín.^[zdroj?]

Widukind uvádí také informaci, že se kníže Václav králi Jindřichovi „poddal“. Starší historiografie od dob Palackého z toho odvozovala, že se Václav poddal říši, začal platit a poté nastalo postupné začleňování českého státu do jejího rámce.

Václav Novotný dokonce mylně^[zdroj⁠?] soudil, že šlo o přijetí léna (to by však musel východofranský král potvrzovat české panovníky po jejich nastoupení na trůn, což se v 10. století nikdy nestalo). Ve skutečnosti se jednalo patrně jen o přímý osobní vztah, který byl obdobou vztahu Jindřicha Ptáčníka k ostatním vévodům v říši, spojenectví svého druhu (nelze chápat ve smyslu novodobých vojenských aliancí), kde stál jeden ze spojenců výš než druhý. Václav osobně ovšem díky tomuto vztahu mohl začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí.

Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné a stalo se důležitou složkou Václavovy vlády v otázce církevní struktury v Českém knížectví. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem uspořádat církevní organizaci u nás. Pro ostatek sv. Víta, který od Jindřicha dostal, nechal Václav vystavět na Pražském hradě rotundu svatého Víta. Tím se spolu stali duchovně příbuznými. Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.

Zázraky

Svatému Václavovi byly připisovány různé zázraky, většinou se odehrávaly po Václavově smrti, ale dva se odehrály už před ní. Jedním z nich je vidění odbojného kouřimského knížete Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže se dvěma anděly kolem něho, a proto se mu v bitvě vzdal.

Vyobrazení konfliktu mezi sv. Václavem a kouřimským knížetem (pařížský zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky)

Uzřěv kněz zlicovský Radislav,

že jest tak pokoren kněz Václav,
nemně, by sě směl brániti,
i jě sě v zemi škoditi.
K tomu jej jeho nemúdrost připudi,
že vše Zličsko proti jemu na vojnu vzbudi.
I jě sě žitomírského dvora dobývati
a knězi Václavovi pletichy dávati.
Mýléše sě v tom zličský kněz!
Neb to ote mne každý dobřě věz,
že dobrodružské jest znamenie
tiší skutci a pokorné mluvenie.
Neudatný neumie, jedno láti,
dobrý dá sě u příhodě znáti.
To sobú kněz Václav dobřě pokáza,
kakož bieše tích, všěm na vojnu jíti káza.
Když kněz Václav z Prahy vytěže,
kněz zličský proti jemu potěže.
Kněz Václav vida, že sě bojí sníti,
po poslu jě sě knězi Radislavovi mluviti:
"Kterýž cti a úžitka žádá,
tomu sě slušie bíti, to má rada.
Pro to mně a tobě slušie sě bíti
a nedajmy lidu u boj jíti.
A kterýž mezi náma ostane,
ten v óbojím kněžství knězem bude.
Obojemu vojsku kažmy s mírem státi,
a ni mně, ni tobě pomáhati."
Radislav nevěda, co tomu učiniti,
pro hanbu musi tu řěč podléci.
V tu dobu radějí by na Zličsku byl,
aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.
Vynidesta dva knězě z svých lidí,
slyš, kakoť jě bóh sklidi!
Když Radislav bliz knězě Václava bieše,
uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmieše
a dva anjely s obú stranú jeho.
Uzřěv to Radislav, užěse sě knězě českého.
Radislav skoči s koně svého
i jide na milost jeho.
Kněz Václav přijě jeho k milosti
řka: "Báťo, nechaj mého, měj v svém dosti!"
Přěbyv s ním v Žitomíři,
o vše dobré s ním sě smíři.

Kronika tak řečeného Dalimila

Tento zázrak je jedním z důkazů přemyslovské expanze. Zličsko byl kraj ve východní části Čech. Bylo jedním z posledních oponentů Přemyslovců na našem území. Jeho hlavním městem byla Kouřim. Toto město bylo svou rozlohou podobné Pražskému hradu. Přemyslovské sídlo však převyšovalo svým opevněním. Svatý Václav byl moc mírný na to aby Kouřim obsadil to uskutečnil až jeho bratr Boleslav.

Další zázrak se měl udál u královského dvora. Svatý Václav se nedostavil k Jindřichu Ptáčníkovi včas na sněm knížat. Král se rozhněval a přikázal, aby nikdo k Václavově poctě nevstal a vůbec aby se k němu chovali jako k zemanovi. Když ale přišel Václav, král vstal a pozdravil se s Václavem. A řekl přítomným pánům, že viděl nad ním zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly, kteří králi hrozili.

Jednou z možných příčin těchto zázraků je zlatý nánosník ve tvaru kříže na jeho přilbě. Každopádně se toho Jindřich zalekl a po skončení sněmu otevřel královskou pokladnici a nabídl mu dar podle výběru. Václav si vzal relikviář s ostatkem ruky sv. Víta, pro který dal postavit rotundu sv. Víta (později přestavěnou na baziliku a katedrálu). Tímto darem se stali duchovně příbuznými.

Interpretace Václavovy smrti

Dobová iluminace zavraždění sv. Václava (Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy)

Není pochyb o tom.^[zdroj⁠?], že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace^[kdo?] poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v českém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Jiná interpretace^[kdo?] přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována.

Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

Nešťastná náhoda?

Hrobka sv. Václava

Bez rozdílu všechny legendy (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádí, že v pondělí 28. září došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Pondělí 28. září připadá v kalendáři na roky 929 a 935. Historici^[kdo?] za nejpravděpodobnější letopočet Václavovy smrti považují rok 935. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory^[kdo?], které vyvozují, že mohlo jít spíše o nešťastnou náhodu, osudné nedorozumění s tragickým koncem, a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců.

Jeden z možných nových^[kdy?] výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, se mladší Boleslav rozlítil, protože měl s bratrem spory. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník.

V každém případě Václavova smrt, která byla výsledkem zlého úmyslu, znamenala šanci pro Boleslava I. uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve^[kdy?] mylně^[zdroj⁠?] vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností.

Ostatky sv. Václava jsou uloženy na Pražském hradě v katedrále sv. Víta ve svatováclavské kapli. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval. Král se tak přihlásil ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.

Václavova historicita

Kromě díla saského kronikáře Widukinda z Corvey čerpají historici své poznatky o knížeti Václavovi především z početných legend. Podle nich byl Václav na svou dobu neobvykle vzdělaný. Údajně byl vyučován slovanskými kněžími (Pavel, Učen) a babičkou Ludmilou ve staroslověnštině, latině, snad i řečtině.

Toto tvrzení je vzhledem k převažující negramotnosti tehdejších evropských panovníků do značné míry nepravděpodobné. Je proto možné, že autoři legend, mniši, obdařili panovníkovu osobu vlastnostmi, které byly požadovány po řeholnících. Jejich obraz mnicha na trůně připadá některým soudobým historikům značně zkreslený.

Roku 921 zemřel kníže Vratislav I. Václavovi bylo tehdy teprve 13 let, proto se poručnické vlády ujala jeho matka Drahomíra a vykonávala ji až do roku 924 nebo 925. Poté vládl Václav osobně. Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého opět vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí.

V počátečním období vlastní vlády si podmanil kouřimského knížete, prameny uváděného jako Radslava (Zlického).

Spory a nejasnosti

O životě svatého Václava nejsou téměř žádné spolehlivé doklady. Není jisté jeho datum narození ani datum úmrtí. Zpochybňují se důvody jeho zavraždění, rozdílný politický názor jeho bratra Boleslava a objevily se i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více, Gloria Maior).^[zdroj⁠?] Nejznámější teorii o neexistenci sv. Václava vypracoval ve svém díle České pohanství Záviš Kalandra. V něm zpochybnil existenci Svatého Václava, jakožto skutečné historické postavy. Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento názor nebyl historiky přijat.

V roce 1982 zveřejnil antropolog Emanuel Vlček výsledky svého antropologického výzkumu kosterních pozůstatků lidí, pohřbených v kostele Panny Marie, u sv. Jiří a u sv. Víta. V nich tvrdí, že lokalizoval hroby čtyř nejstarších známých Přemyslovců (Bořivoje, Spytihněva, Vratislava a Václava). Na základě tohoto pak tvrdí, že se Václav a jeho otec Vratislav dožili vyššího věku, než je předpokládáno současnými historiky (u Václava se mělo jednat o 42 nebo 45 let namísto 28 a u Vratislava o 46 oproti 33, narodili se tedy dříve). Dle Vlčka se věk dalších dvou zkoumaných pozůstatků knížat Bořivoje a Spytihněva shodoval s historickým schématem podle výzkumu svatováclavských a svatoludmilských legend. Tento antropologický výzkum byl však širokým spektrem historiků (zejména D.Třeštík) odmítnut jako chybný a zavádějící, hlavně kvůli nevyjasněné totožnosti ostatků zemřelých z 9. a 10. století, na nichž byl výzkum prováděn a snad i chybné interpretace některých souvisejících pramenů.

Svatováclavský odkaz

Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze

Svatý Václav je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, patron české země, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy.

Václavova obliba je také daná dlouhou církevní tradicí, později byla posílena obrozeneckými potřebami. Kult, ke kterému se nakonec obrátil i samotný Boleslav, se začal výrazně projevovat od druhé poloviny 11. století.

Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda, byl osobně statečný, výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.

Uctívání

Po přenesení (translaci) jeho těla, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují První staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují s třetím rokem po Václavově smrti. Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem.

Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská Crescente fide christiana ("Když vzrůstala víra křesťanská") a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vznikla Legenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy.

Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.

Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.

Zemský patron

Socha svatého Václava na Karlově mostě je součástí sousoší Svatého Norberta, Václava a Zikmunda

Svatováclavský cyklus byl vyobrazen ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž byli vyobrazeni patroni české země a kde má sv. Václav výjimečné postavení. Velikostí i polohou se od ostatních zobrazených světců liší i obraz svatého Václava v kapli Sv. Kříže na Karlštejně v ikonostázi od Dětřicha Pražského (mistra Theodorika), jehož význam vyplývá z tvrzení císaře Karla IV., že měl "dva dědečky", svatého Václava (křestní jméno císaře bylo Václav) a svatého Karla Velikého. Ikony těchto dvou světců jsou výrazně větší než ostatní a jsou umístěny symetricky v centru celé ikonostáze.

Známá je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, jejíž masa spočívá pouze na dvou bodech – přední levé noze a zadní pravé noze Václavova koně. Václav je symbolem české státnosti a patronem České země. Na podstavci je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“

Tato socha svatého Václava je také zobrazena na současné dvacetikorunové české minci Koruny české (Kč).

Méně známý je již výrok prezidenta T. G. Masaryka, zachycený i v Čapkových "Hovorech" z roku 1926 : " Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava".

Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty.

Sochu svatého Václava na Karlově mostě vytvořil Josef Kamil Bohm

28. září oslavujeme Den české státnosti.

Patron českých junáků

V roce 1994 Českou republikou putoval ostatek sv. Václava a slavnostní doprovod v mnoha katolických farnostech zajišťovaly křesťanské nebo katolické oddíly skautů. Většina z nich se přihlásila k odkazu sv. Václava a od toho roku ho přijali za ochránce (patrona) českých junáků. Hlavním odkazem pro české junáky je Václavovo odpuštění bratru Boleslavovi.

Svatováclavská přílba

Nánosník (chránič nosu a očí) byl připevněn dodatečně v 10. století.^[zdroj?] Byl nejspíše vzat ze staré vikingské přílby, protože panovalo přesvědčení, že je na něm vyobrazen ukřižovaný Kristus. Spíše se ale jedná o skandinávského boha Odina vpleteného do Yggdrasilu.^[zdroj?]

Svatováclavský chorál

Hlavní článek: Svatováclavský chorál

Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,

pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.

Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,

zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.

Genealogie

Bořivoj I. nar. mezi 852 a 855 zm. mezi 888 a 891

Svatá Ludmila nar. cca 860 zm. 15. září 921

?

?

Vratislav I. nar. 888 zm. 13. února 921

Drahomíra ze Stodor? zm. po 935

Václav I. nar. asi 907 zm. zřejmě 28. září 935

Odkazy

Reference

Socha sv. Václava na Vyšehradě. Tato socha stála původně na Václavském náměstí. Jejím autorem je Jan Jiří Bendl.

Literatura

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. 
• DVORNÍK, František. Svatý Václav dědic České země. Řím: Křesťanská akademie, 1968. 207 s. 
• HOŠNA, Jiří. Druhý život svatého Václava. Řím: ISV, 1997. 233 s. ISBN 80-85866-27-7. 
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7. 
• KUBÍN, Petr, a kol. Svatý Václav : na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého = Saint Wenceslas : on the 1100th anniversary of the birth of duke Wenceslas the Saint. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění ; Arcibiskupství pražské, 2010. 450 s. ISBN 978-80-87258-23-1. 
• KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha: Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha: Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. 
• OBRAZOVÁ, Pavla; VLK, Jan. Svatý kníže Václav : Maior Gloria. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1994. 231 s. ISBN 80-85192-94-2. 
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
• SLÁMA, Jiří. Kníže sv. Václav. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 25-33.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. 
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. 
• VLČEK, Emanuel. Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského výzkumu : výstava Ministerstva kultury ČSR a Národního muzea v Praze ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Praha: Národní muzeum, 1982. 47 s. 
• ZACHOVÁ, Jana. Legendy Wolfenbüttelského rukopisu. Praha: Filosofia, 2010. 210 s. ISBN 978-80-7007-342-1. 
• MATIEGKA, Jindřich. Pozůstatky slavných mužů a žen a jich identifikace: (Sofokles, Plinius st., Dante, Rafael, Leiniz, Bach, Mozart, Schiller, Kant, Haydn, Cordayová, Ludvík XVII., sv. Ludmila, sv. Václav, blahosl. Anežka, Václav II., Václav III., Eliška Přemyslovna, J. Žižka z Trocnova, Tycho Brahe, J. Kollár, P.J. Šafařík.). Praha: Otto, 1912. 60 s.
• ŠOLLE, M. Staroslovanské hradisko. Praha: Vyšehrad 1984
• PODLAHA, Antonín. Sv. Václava hrob a ostatky. Praha: Katolický spolek tiskový, 1911. Dostupné online. 
• PEKAŘ, Josef. Svatý Václav. In: Svatováclavský sborník. Praha: Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 9-101.
• VLČEK, Emanuel. Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologickolékařského výzkumu. Praha (1997)
• WEINGART, Miloš. První česko-církevněslovanská legenda o svatém Václavu. In: Svatováclavský sborník. Praha: Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934. Dostupné online. S. 863-1088.

Související články

• Rotunda svatého Václava v Praze
• Václavská hagiografie

Externí odkazy

• Zpravodajství – Svatováclavská pouť
  • 28. září 2005 – Český národ si připomíná svátek svatého Václava – lebka sv. Václava
  • 28. září 2004 – Svatý Václav je symbolem české státnosti
• Historie
  • Dvojí život knížete Václava - faktograficky velmi přínosný a obsažný dokumentární pořad České televize
  • O svatováclavské tradici (Kruh českých duchovních tradic)
  • Sv. Václava hrob a ostatky
  • Vražda Václava Svatého
  • Svatý Václav a sjednocení Čech
  • Karel IV. – Čech, Němec nebo kosmopolita? – článek týkající se také sv. Václava
  • Svatý Václav a čeští patroni
  • Svatý Václav
  • Životopis svatého Václava na portálu Středověk
• Ostatní
  • Služby a modlitby k místním svatým - obsahuje pravoslavnou službu sv. Václava

925 – asi 935

Portály: Středověk | Křesťanství