Anděl v křesťanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Panna Maria s anděly
(W.-A. Bouguereau 1881)

Anděl je v křesťanství označení pro svatou a dokonalou duchovou bytost obdařenou rozumem a vůlí, která slouží Bohu jako posel. Tradiční křesťanská představa anděla je okřídlená antropomorfní bytost často zobrazovaná v křesťanském umění. Andělé mají význam v Novozákoním příběhu a v teologii, zabývá se jimi obor zvaný angelologie.

Definice[editovat | editovat zdroj]

Bible mluví o andělech jako o Božích poslech či služebnících, kteří jsou mu poslušní: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ Ž 103, 20 (Kral, ČEP) Vyjadřuje i nesmrtelnost andělů: „Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům…“ Lk 20, 36 (Kral, ČEP) Známá je pak definice anděla podle Augustina:

Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.[1]

Andělé v Novém zákoně[editovat | editovat zdroj]

Nový zákon mluví o andělech na mnoha místech a jejich úloha v příběhu rozhodně není zanedbatelná.

Anděl jako posel a pomocník[editovat | editovat zdroj]

Anděl předpovídá jak narození Jana Křtitele Zachariášovi,[2] tak i narození Krista Panně Marii[3] a pastýřům,[4] ve snu Josefovi sdělí původ Mariina těhotenství[5] a pošle ho do Egypta, aby byl Ježíš zachráněn před Herodem.[6] Nakonec pak zvěstuje (zvěstují) i Ježíšovo zmrtvýchvstání.[7] Kornélia anděl informuje o vyslyšení jeho modliteb a přikazuje mu poslat pro Petra, aby mu zvěstoval víru.[8] Anděl pak také několikrát vysvobozuje zatčené apoštoly z vězení.[9]

Andělé a Ježíš[editovat | editovat zdroj]

Také Ježíš mluví o andělech. Vyjadřuje se o nich ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu,[10] špatní však zavrženi.[11] Dále pak v rozmluvách, kde k andělům přirovnává lidi po smrti, kteří se již nežení a nevdávají.[12] Jinde Ježíš dává najevo svou moc nad anděly.[13] Andělé však v těžkých chvílích Ježíšovi taktéž pomáhají: jednak po pokušeních ďábla na poušti, kdy ho obsluhují,[14] nebo v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu.[15]

Andělé v knize Zjevení[editovat | editovat zdroj]

Kniha Zjevení je na bytosti andělů zvlášť bohatá. Vyskytují se v podstatě v celém jejím dění. Už samotné zjevení je Janovi dáno skrze anděla, který mu vše ukazuje. V podstatě všechny činy, které kniha popisuje, jsou konány prostřednictvím andělů – ohlašují různé eschatologické události. Objevují se i andělé jednotlivých církevních obcí. Počet andělů se dle knihy Zjevení jeví jako obrovský.[16]

Pád andělů[editovat | editovat zdroj]

Pád andělů je označení pro vzepření některých andělů proti Bohu v čele s postavou nazývanou satan nebo ďábel. O pádu se mluví např. v Druhém listě Petrově:

Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.
— 2Pt 2, 4 (Kral, ČEP)

nebo v listě Judově:

Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.
— Ju 1, 6 (Kral, ČEP)

Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti a všechny jako dobré. Tuto nauku potvrdil i Čtvrtý lateránský koncil:

Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“[17]

Satana, který se pak postavil proti Bohu, vidí jako původce zla a jako postavu Svůdce z Gn 3, 1–5 (Kral, ČEP). Tak se vyjadřuje i Ježíš v Janově evangeliu: „On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ J 8, 44 (Kral, ČEP) Hřích andělů se chápe jako absolutní (neodpustitelný, nezrušitelný) pro neodvolatelný charakter všech jejich rozhodnutí.[18] Sv. Jan z Damašku se k tomu vyjadřuje: „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“[19]

Shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví.

Jiné interpretace pádu[editovat | editovat zdroj]

V rámci exegeze vznikly také jiné interpretace zla, které reálnou existenci zlých duchových bytostí, a tedy i satana, popírají. Tvrdí, že biblická vyjádření nutně neznamenají existenci satana, ale spíše jistého neosobního principu zla v lidské přirozenosti. Pojmu ďábla je pak v Novém zákoně používáno jako symbolu pro hřích. Ačkoliv mnohé tyto interpretace vznikaly na půdě katolické teologie, římskokatolická církev je odmítá.[20][21] Odmítání reálné existence ďábla a démonů se vyskytuje i v teologii protestantské – v extrémní podobě je spojeno zejména s demytologizačním přístupem Rudolfa Bultmanna;[22] většina protestantů (zejména evangelikálové) však toto odmítání rovněž zavrhuje.[23][24]

Dělení a druhy andělů[editovat | editovat zdroj]

Děvět andělských chórů[editovat | editovat zdroj]

Andělské chóry na obraze Nanebevzetí F. Botticiniho

Známé rozdělení andělů vypracoval na přelomu 5. a 6. století křesťanský mystik Pseudo-Dionysios Areopagita, který ve svém spise o nebeské hierarchii popsal – zčásti na základě starších tradic – devět hierarchických stupňů andělů, takzvaných andělských chórů, které se dělí do tří kůrů (triád či sfér). Nejvyšší trojici podle jeho učení tvoří chóry serafínů, cherubinů a trůnů, prostřední triádu tvoří panstva, síly a mocnosti, a konečně ve třetí sféře jsou chóry označené jako knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Summě k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení. Popořadě: láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové. Názvy jednotlivých chórů však pocházejí z Bible.[25]

Archandělé[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Archanděl.

Církevní tradice vidí jako Archanděly tři anděly, jejichž jména se nacházejí v Písmu – Michaela, Gabriela a Rafaela. V Bibli je však za archanděla výslovně označen pouze Michael, jako kníže Božích „vojsk“[26] či ochránce Izraele[27] a odpůrce ďábla ve sporu o Mojžíšovo tělo.[28] Anděl Rafael (též Refáel, Ochranitel) je zmíněn v deuterokanonické (apokryfní) knize Tóbijáš, kde pomáhá hlavní postavě knihy.[29] V Bibli je dále zmiňován anděl Gabriel ( Zvěstovatel ), který např. zvěstuje narození Krista[30] Jména dalších archandělů se vyskytují v různých starozákonních apokalypsách či židovských apokryfech. Pravoslaví uznává 8 archandělů - vedle tří výše zmíněných též : Uriel ( viz apokryfní knihy : 4.Ezdrášova a 1.Henochova ), Šealtiel , Jugidiel , Barachiel , Jeremiel.

Andělé strážní[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Anděl strážný.

V křesťanství je taktéž rozvinuta víra, že každý člověk má svého tzv. strážného anděla, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Např. sv. Basil píše: „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“[31] Toto tvrzení je několikrát naznačeno i v Bibli.[32] V katolické církvi nebylo učení o andělech strážných nikdy definováno, ale zejména lidová zbožnost k nim pěstuje úctu.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Svátky[editovat | editovat zdroj]

V katolické církvi (západní) se slaví svátky týkající se andělů:

  • památka sv. Andělů strážných – 2. října
  • svátek sv. Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela – 29. září

Svátky týkající se andělů se slaví i v některých protestantských církvích. Např. některé luterské církve slaví 29. září připomínku Archanděla Michaela a všech andělů.[33]

Stavby zasvěcené andělům[editovat | editovat zdroj]

Andělům jsou zasvěceny i mnohé sakrální stavby. V České republice např.:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Angelu officii nomen est, non naturae. Quaeris nomen huius naturae, spiritus est; quaeris officium, angelu est: ex eo quod est, spiritus est, ex eo quod agit, angelu est“, Enarratio in Psalmos, 103, 1, 15.
  2. Lk 1, 11–20 (Kral, ČEP)
  3. Lk 1, 26–37 (Kral, ČEP)
  4. Lk 2, 9–13 (Kral, ČEP)
  5. Mt 1, 20–22 (Kral, ČEP)
  6. Mt 2, 13 (Kral, ČEP)
  7. Mt 28, 5–8 (Kral, ČEP); Lk 24, 4–7 (Kral, ČEP)
  8. Sk 10, 3–7 (Kral, ČEP)
  9. Sk 5, 17 (Kral, ČEP);Sk 12, 7–11 (Kral, ČEP)
  10. Mt 13, 39–41 (Kral, ČEP); Mt 13, 49–50 (Kral, ČEP); Mt 24, 31 (Kral, ČEP)
  11. Mt 25, 41 (Kral, ČEP)
  12. Mt 22, 30 (Kral, ČEP)
  13. Mt 25, 31 (Kral, ČEP); Mt 26, 53 (Kral, ČEP)
  14. Mt 4, 11 (Kral, ČEP); Mk 1, 13 (Kral, ČEP)
  15. Lk 22, 43 (Kral, ČEP)
  16. Zj 5, 11 (Kral, ČEP)
  17. Diabolus enim et alii daemones a Deo quidem natura creati sunt boni, sed ipsi per se facti sunt mali, Čtvrtý lateránský koncil: DS 800
  18. KKC 393
  19. De fide orthodoxa, 2, 4: PG 94, 877C.
  20. „Hřích je důsledkem proniknutí jistého temného a nepřátelského činitele, totiž ďábla, do nás a do našeho světa. Zlo není pouze nedostatkem, ale živou duchovní bytostí, bytostí zvrácenou a zvrácenosti působící… Kdo odmítá přijmout tuto realitu, opouští půdu biblického a církevního učení…“ Projev Pavla VI. 15.11.1972
  21. Joseph Ratzinger k tomu říká: „Musíme respektovat zkušenosti, osobní strasti, lidská rozhodnutí i konkrétní potřeby motivující autory jednotlivých teologií. Ale co nejrozhodněji musíme odmítat tvrzení, že podobné teologie jsou ještě katolické.“ in O víře dnes, vydala Matice cyrilometodějská, Olomouc 1998, str. 110–111
  22. „Nyní, když byly objeveny síly a zákony přírody, nemůžeme už dále věřit v duchy, ať dobré či zlé.“ Bultmann, Rudolf: New Testament and Mythology. In: Kerygma and Myth. SPCK, London ²1964, s. 5.
  23. „Písmo existenci démonů jednoznačně potvrzuje... popírat existenci démonů by znamenalo nebrat na vědomí či popírat pravdivost mnoha biblických oddílů.“ Ryrie, Charles C.: Základy teologie. Biblos, Třinec, 1994, s. 175–176.
  24. „Vlastní poznání o satanovi začíná skutečností, že je jak skutečný, tak i osobní. Skutečný je v tom, že není výmyslem lidské představivosti. Osobní je proto, že není pouze neurčitým či obecným ztělesněním zla.“ Boice, James Montgomery: Základy křesťanské víry. Návrat domů, Praha, 1999, s. 141.
  25. (Iz 6, 2 (Kral, ČEP); Gn 3, 24 (Kral, ČEP); Kol 1, 16 (Kral, ČEP); Ef 1, 21 (Kral, ČEP))
  26. (Zj 12, 7 (Kral, ČEP)
  27. Da 10, 21 (Kral, ČEP), Da 12, 1 (Kral, ČEP)
  28. Ju 1, 9 (Kral, ČEP)
  29. s:Bezděkova_Bible/Tobiášova_kniha#12:15
  30. Lk 1, 26–37 (Kral, ČEP)
  31. Sv. Basil z Ceasareje, Adversus Eunomium, 3, 1: PG 29,656B
  32. Ž 91, 11 (Kral, ČEP); Žd 1, 14 (Kral, ČEP); Ex 32, 34 (Kral, ČEP)
  33. V souladu se zásadou sola Scriptura protestanté neuznávají jména (arch)andělů, která nejsou zmíněna v biblickém kánonu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]