Projekt 941 Akula

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o ponorce s ruským označením Akula. O ponorce s kódovým označením NATO Akula pojednává článek Projekt 971.
Projekt 941 Akula / třída Tajfun
Ponorka třídy Tajfun
Obecné informace
Uživatelé Sovětské námořnictvo
Ruské námořnictvo
Typ raketonosná ponorka
Lodě 6
Zahájení stavby
Spuštění na vodu
Uvedení do služby
Osud 3 sešrotovány
1 aktivní (používána pro zkoušky)
1 nedostavěna a sešrotována
2 kotví v Severodvinsku (google earth - vjezdové molo, obě vedle sebe)
Předchůdce Projekt 667BDRM / třída Delta IV
Následovník Projekt 955 / třída Borej
Technické údaje
Výtlak 24 500 tun (na hladině)
48 000 tun (pod hladinou)
Délka 170 m
Šířka 23 m
Ponor 11 m
Pohon 2 jaderné reaktory OK-650B
2 parní turbíny
2 hřídele
Palivo
Rychlost 16 uzlů (na hladině)
27 uzlů (pod hladinou)
Dosah
Posádka 150
Výzbroj 2× 650mm torpédomet
4× 533mm torpédomet
20× R-39 Rif
Pancíř
Letadla
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Projekt 941 Akula (rusky: Проект 941 Акула) je třída raketonosných ponorek s jaderným pohonem stavěných v Sovětském svazu v letech 19771989. NATO přidělilo této třídě kódové jméno Typhoon (Tajfun). Tento typ stále představuje největší postavené ponorky všech dob (výtlak ponorek třídy Ohio je méně než poloviční).[1]

Postaveno bylo celkem šest jednotek této třídy, sedmou rozestavěnou se Sověti po skončení studené války rozhodli nedokončit a sešrotovat. Jelikož je jejich provoz velice nákladný[2] a životnost mezikontinentálního raketového systému SS-N-20 Sturgeon již skončila a tyto rakety byly rozmístěny pouze v počtu deseti kusů v roce 2005 na ponorkce TK-20 Severstal, nový mezikontinentální raketový systém SS-N-28 Bark, který měl nahradit končící SS-N-20 Sturgeon třikrát selhal a nepovedlo se jej nikdy oživit, Rusko tyto ponorky vyřadilo: 3 byly sešrotovány a pouze TK-208 Dmitrij Donskoj byla ponechána a je používána pro testy nových mezikontonentálních raket SS-N-30 Bulava, které budou použity na ponorce projektu 955 Borej. Dvě další ponorky projektu 941 kotví na základně Severodvinsk. V současné době (2011) jsou všechny 3 ponorky odstaveny na námořní základně u města Severodvinsk, v závodě Sevmaš, kde se čeká na jejich rekonstrukci a další provoz a nahrazení raketových systémů za systém Bulava u dalších dvou ponorek TK-20 Severstal a TK-17 Archangelsk. Toto rozhodnutí o dočasném vzdání se likvidace ponorek 941 Typhoon padlo 10.2.2012, protože je lepší ponorky opravit a používat a peníze ušetřené investovat do letadlových křižníků Ruska.[3] Pro jaderné odstrašení tak Rusko raději využívá technologicky starší a levnější ponorky tříd Delta III z Pacifické základny a Delta IV ze Severní základny, které postupně nahradí nové ponorky třídy Borej a poté 935-2 třídy Borej II . - Možná dojde k přejmenování třídy ponorky s 12 sily, která má být velmi malá a velmi mrštná.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

První na Západě publikovaný snímek ponorky projektu 941
Ponorka projektu 941 u poloostrova Kola

Vývoj nové těžké strategické ponorky byl schválen v prosinci 1972. Dne 19. prosince 1973 sovětská vláda oficiálně oznámila zahájení prací na ponorkách projektu 941 Akula (nezaměňovat s Projektem 971, který má v kódu NATO označení Akula).[4] Konstrukční práce probíhaly v Leningradské konstrukční kanceláři Rubin pod vedením hlavního konstruktéra S. N. Kovaleva.[5] Výrobu ponorek provedl výrobní závod v Severodvinsku ve své loděnici č. 402.[6] Vývoj programu přitom urychlovala potřeba reagovat na vývoj amerických raket Trident a jejich nosičů v podobě raketonosných ponorek třídy Ohio.[7]

Ponorky projektu 941 byly speciálně určeny pro službu pod ledovým příkrovem v Severním ledovém oceánu. V jejich koncepci se výrazně projevila změna požadavků, které byly na strategické ponorky kladeny, zejména díky zvětšujícímu se doletu balistických raket SLBM. Starší ponorky třídy Yankee nesly střely s doletem cca 2000 km a před útokem proto musely proniknout protiponorkovou obranou severního Atlantiku relativně blízko k severoamerickým břehům. Proto u nich byly vyžadovány vysoké výkony. V době vývoje ponorek projektu 941 však dolet balistických raket dovoloval, aby operovaly nedaleko sovětského pobřeží či dokonce vypustily své rakety kotvíce v přístavu. Preferována tak byla jejich vytrvalost, palebná síla a odolnost, což se projevilo v jejich značně odlišné koncepci.[8]

Celkem bylo v letech 1977-1989 postaveno 6 ponorek této třídy, přičemž stavba sedmé byla po skončení studené války zastavena. V roce 1991 byl rozestavěná ponorka sešrotována. Základna ponorek projektu 941 se nachází na poloostrově Kola v zátoce Něrpičaja - Západnaja Litsa. V 80. letech zde byly proraženy čtyři tunely, které chránily ponorky před případným jaderným úderem na stojící ponorky v přístavu.

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Osud
TK-208 Dmitrij Donskoj 3. března 1977 23. září 1980 12. prosince 1981 testovací platforma střel Bulava
TK-202 1. října 1980 26. dubna 1982 28. prosince 1983 vyřazena v roce 1996, sešrotována[2]
TK–12 Simbirsk 27. dubna 1982 17. prosince 1983 27. prosince 1984 vyřazena v roce 1996[2]
TK-13 5. ledna 1984 21. února 1985 29. prosince 1985 vyřazena v roce 1997[2]
TK-17 Archangelsk 24. února 1985 srpen 1986 29. prosince 1985 v rezervě
TK-20 Severstal 6. ledna 1987 červenec 1988 4. září 1989 v rezervě
TK-210 1986 - - zrušena v průběhu stavby, sešrotována

Strategie nasazení[editovat | editovat zdroj]

Severní ledový oceán měl být dějištěm dalšího světového konfliktu

Sovětský svaz se v době studené války snažil uchránit své ponorky před útokem ze strany USA v první fázi, protože v případě jaderného útoku právě ponorky jako jediné mohly provést odvetný úder. Bylo tedy důležité najít takové místo, kde by nemohly být napadeny americkými ponorkami. Takovou možnost jim poskytoval právě Severní ledový oceán.

Arktida představovala jedinou oblast na světě, kde se raketonosné ponorky mohly před americkými ponorkami schovat. Severní ledový oceán je plný mělkých moří, po nichž Sovětský svaz mohl své ponorky rozptýlit. A využitím mělkého koridoru přes Karské moře, moře LaptěvůBeaufotovo moře na severoamerické straně by tak sovětská ponorka klidně mohla zaujmout pozici mezi ledovými horami Baffinova zálivu nad Kanadou, v západogrónských fjordech nebo dokonce v kanálech, které vyúsťují v Hudsonově zálivu přímo v Kanadě. Taková ponorka by se tu mohla skrývat takřka neslyšitelně na rozdíl od ostatních povrchových plavidel, která by svým hlukem naopak svou pozici odhalovala. Pokusy vyvinout sonar, který by kompenzoval rušivé vlivy jako jsou praskot na sebe se valících ker, štěkání mrožů, volání tuleňů, změna salinity vody a teplot se v době studené války však vytvořit nepodařilo.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Trup[editovat | editovat zdroj]

Ponorka projektu 941 při pohledu z boku
Vnitřní uspořádání ponorky projektu 941

Ponorky projektu 941 byly navrženy hlavně pro operace v Severním ledovém oceánu, kde měly vyčkávat pod ledem a v případě vypuknutí jaderné války nepříteli zasadit druhý zničující úder pomocí svých 20 balistických raket nesoucích 200 jaderných hlavic.

Trup ponorky je řešen jako katamaran, který tvoří pět oddělených tlakových trupů krytých společným vnějším trupem z nízkomagnetické oceli. Celkem je ponorka rozdělena na 19 oddělení. Dva paralelní hlavní tlakové trupy mají délku 149 metrů a průměr 7,2 metru a jsou spojeny vnitřním průchodem. Mezi nimi je prostor rozdělený do tří úseků – na přídi jsou torpédomety (oddělený tlakový trup) a uprostřed šachty balistických raket (zcela netypicky umístěné před věží) a v zadní části, tedy přímo pod věží je umístěn další kratší tlakový trup s úsekem řízení boje a velení. Zadní části hlavních tlakových trupů obsahují na sobě nezávislá oddělení pohonných jednotek (v každém je jeden reaktor), každá roztáčí jednu vrtuli.[6] Pátý tlakový trup je na zádi mezi hřídelemi lodních šroubů. Vnitřní tlakové trupy, centrální část vnějšího trupu a torpédové oddělení jsou přitom vyrobeny z titanu. Toto řešení dává ponorkám velkou odolnost při poškození protiponorkovým torpédem – při zničení jednoho z hlavních trupů či jedné z pohonných sekcí by měla být stále schopna dokončit svůj úkol.[6]

Potřebám služby v arktidě odpovídá použití plochých zatažitelných předních hloubkových kormidel a robustně řešených zadních řídících ploch. Hřídele hnacích vrtulí jsou umístěny v kleci, věž ponorky je vyztužená.[8] Trup ponorky je pokryt speciálním obložením, který pohlcuje zvukové vlny. Redukci akustického signálu slouží systém dvou cívek s gumovými provázky, které tlumí nárazy pohonných zařízení. Nad hlavním centrálním trupem za raketovými sily je umístěn záchranný modul, který se v případě ohrožení oddělí od trupu plavidla.

Pohonný systém[editovat | editovat zdroj]

Pohonný systém tvoří dvě od sebe oddělené sekce, umístěné ve vlastních tlakových trupech s nezávislým řízením.[8] Je tvořen dvěma vodou chlazenými jadernými reaktory typu OK-650B o výkonu 190 MW, dvěma parními turbínami o výkonu 2× 50 000HP a čtyřmi generátory. Jako záložní zdroj slouží dva 800 kW dieselové generátory. Každý ze dvou lodních šroubů má sedm pevných listů.[8] . Tyto listy se však nikdy nepodařilo vyrobit jako tiché i když jsou v ochranném prstenci. Navíc tyto dva šrouby i když jsou dost od sebe vzdáleny, jsou protiběžné, což oproti jednošroubým ponorkám USA je značným zdrojem hluku.

Vybavení[editovat | editovat zdroj]

Srovnání hlavních typů ponorkových balistických raket. Raketa R-39 je třetí z leva

Ponorky projektu 941 disponují řadou moderních sledovacích a spojovacích systémů. Z bojové věže se vysouvá radiolokátor pro sledování hladinových cílů, dále pak dva periskopy, které jsou vybaveny kromě klasických optických aparatur i noktovizorem a kamerovým systémem. Dále se zde nacházejí spojovací antény Tsunami. Mezi hlavní sonarové prostředky patří nízkofrekvenční sonar MGK-500 a sonar zadní polosféry SKAT-3.

Hlavním navigačním systémem je družicový, námořní a zaměřovací systém Legenda. Navigační systém Legenda sleduje pomocí družic hladinové cíle po celém světě a umožňuje navedení ponorek na své cíle bez pomoci letectva nebo hladinových lodí. Ponorky jsou také vybaveny čtyřmi hydroakustickými stanicemi, které dovolují sledovat 10-12 různých cílů. Jsou rovněž vybaveny nízkofrekvenčními komunikačními bójemi pro posílání zpráv z velkých hloubek nebo pod ledovým příkrovem.[6]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Rakety typu Bulava jsou testovány na ponorce TK-208 Dmitrij Donskoj projektu 941

Výzbroj ponorek projektu 941 tvoří 20 balistických raket a šestice torpédometů, z toho jsou dva ráže 650 mm a čtyři ráže 533 mm.

Strategická výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Hlavní výzbroj ponorek tvořilo 20 odpalovacích trubic D-19 nesoucích mezikontinentální balistické rakety R-39 (RSM-20, SS-N-20 Sturgeon), používaná námořnictvem v letech 1983–2004. Rakety byly třístupňové, poháněné motory na kapalné pohonné látky. Používaly inerciální navádění. Každá měla deset samonaváděcích návratových těles MIRV s motorem na kapalná paliva, nesoucích jadernou hlavici o ekvivalentu 200 kT TNT (celkem tedy 200 na ponorku). Raketa R-39 měla hmotnost 84 tun a dolet 8300 km s přesností zásahu 500 m.[9]

Při střelbě z ponořené ponorky byly rakety nejprve vymrštěny z odpalovacích trubic pomocí stlačeného vzduchu vytvořeného pomocí generátoru umístěného u dna odpalovacího sila. Plyn přitom plnil dvě základní funkce. Za prvé plyn po otevření krytu sila vymrštil střelu nad hladinu. Za druhé plyn generovaný vlastní střelou kolem ní utvořil bublinu snižující odpor vody.[10]

Zkoušky prvních odpalů začaly na sklonku 70. let, ale pro časté poruchy byly rakety zařazeny do výzbroje až v roce 1983.[10] V průběhu let často docházelo k haváriím. Například v roce 1991 poškodil jednu z těchto ponorek požár balistické střely, která vybuchla uvnitř odpalovací šachty.[2] V 90. letech začalo vyřazování těchto střel, přičemž je měla nahradit modernější verze R-39M (SS-N-28). Její vývoj ale byl neúspěšný[11], což přispělo k vyřazení ponorek projektu 941 po skončení technické životnosti raket R-39 jež nebylo čím nahradit. Rusko se poté přeorientovalo na vývoj nových raket R-30 Bulava, pro jejichž zkoušky byla ponechána ve službě ponorka TK-208 Dmitrij Donskoj, v současnosti jediná aktivní ponorka projektu 941.[3]

Torpédomety[editovat | editovat zdroj]

Torpédo typu VA-111 Škval

Ponorky projektu 941 jsou vybaveny šesti torpédomety se zásobou 22 protiponorkových střel a torpéd různých typů. Z těchto torpédometů lze vypouštět i miny. Dva z torpédometů mají ráži 650 mm a čtyři ráži 533 mm.

Torpédomety ráže 650 mm slouží k vypouštění protilodních torpéd typu 65 či střel RPK-6 Vodopad (SS-N-16 Stallion) s doletem 100 km nesoucích buď 400mm protiponorkové torpédo či jadernou hlubinnou pumu.[12] Z torpédometů ráže 533 mm lze odpalovat klasická torpéda, protiponorkové a protilodní střely RPK-2 Viyuga (SS-N-15 Starfish) či torpéda VA-111 Škval.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SSBN Typhoon Class (Type 941) Strategic Missile Submarine, Russia [online]. [cit. 2011-04-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e Norman, Moore 2008, s. 196.
  3. a b Strategic fleet [online]. Russian strategic nuclear forces, rev. 2010-12-10, [cit. 2011-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. 941 TYPHOON [online]. REV. 2007-10-17, [cit. 2011-04-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Known Russian submarine designer died [online]. Russian Navy, rev. 2011-02-25, [cit. 2011-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d Miller, Jordan 2008, s. 169.
  7. POLMAR, Norman; MOORE, Kenneth J.. Cold War submarines: the design and construction of U.S. and Soviet submarines. [s.l.] : Brassey's, 2004. S. 194. (anglicky) [Dále jen Norman, Moore 2008]
  8. a b c d MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha : Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 168.  [Dále jen Miller, Jordan 2008]
  9. CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha : Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 65.  
  10. a b R-39 / SS-N-20 STURGEON [online]. [cit. 2011-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. R-39M / Grom [Bark] / RSM-52V / SS-N-28 [online]. [cit. 2011-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Norman, Moore 2008, s. 298.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha : Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240.  
  • MILLER, David; JORDAN, John. Moderní válečné ponorky. Praha : Naše vojsko, 2008. ISBN 80-206-0766-8. S. 208.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Typhoon class submarines ve Wikimedia Commons