Projekt 629

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Projekt 629 / třída Golf
Ponorka třídy Golf II
Obecné informace
Uživatelé Sovětské námořnictvo
Typ ponorka
Lodě 23
Zahájení stavby
Spuštění na vodu
Uvedení do služby
Osud
Předchůdce Projekt 611 / třída Zulu V
Následovník Projekt 658 / třída Hotel
Technické údaje
Výtlak 2820 t (na hladině)
3553 t (pod hladinou)
Délka 98,9 m
Šířka 8,2 m
Ponor 8 m
Pohon 3 diesely, 3 elektromotory
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 15 uzlů (na hladině)
12,5 uzlu (pod hladinou)
Dosah
Posádka 70
Výzbroj 10× 533mm torpédomet
R-13
Pancíř
Letadla
Radar
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Projekt 629 (v kódu NATO třída Golf) byla třída diesel-elektrických raketonosných ponorek Sovětského námořnictva. Jednalo se o přestavbu konvenčních stíhacích ponorek Projektu 611 (v kódu NATO třída Zulu) s trojicí raketových sil ve velitelské věži. Ponorky této třídy byly vyřazeny na počátku 90. let.

Stavba a uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Nákres ponorky

V 50. letech 20. století sovětské námořnictvo pracovalo na stavbě raketonosných ponorek, schopných zasadit jaderný úder. Jelikož však zatím nebyl k dispozici jaderný pohon, musely být jejich první raketonosné ponorky poháněné konvenčně. Sovětské loděnice navíc z počátku nebyly schopny postavit ponorky natolik prostorné, aby se jejich střely vešly pouze do trupu a ty musely být uloženy v prostoru velitelských věží (bylo to i tím, že byly mnohem větší než jejich americký současník UGM-27 Polaris). Prvních šest ponorek bylo experimentálně přestavěno z útočných ponorek tříd Zulu IV a Zulu V a takto záskané zkušenosti byly konstrukční kanceláří UKB-16 využity v konstrukci druhé generace ponorek třídy Golf. Ponorky této třídy stavěly loděnice v Komsomolsku a Severodvinsku. Všech 23 postavených jednotek do služby vstupovalo v letech 1958–1962.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Konstrukčně se jednalo o upravený projekt útočných ponorek Projektu 641 (třída Foxtrot). Výzbroj ponorek varianty Golf I představovalo šest příďových a čtyři záďové 533mm torpédomety. Ve velitelské věži byly dále umístěny tři balistické rakety, nejprve typu R-11FM (v kódu NATO SS-N-1 Scud-A) a později R-13 (v kódu NATO SS-N-4 Sark). Střely byly poháněny raketovými motory na kapalné pohonné látky a bylo je nutné odpalovat z vynořené ponorky. Pohonný systém tvořily tři diesely a tři elektromotory, roztáčející trojici lodních šroubů. Nejvyšší rychlost ponorek byla 15 uzlů na hladině a 12,5 uzlu pod hladinou.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • Golf I – 23 ponorek základního provedení se střelami R-13 s doletem přes 600 km.
  • Golf II – 13 ponorek přestavěných z verze Golf I. Ponorky dostaly rakety typu R-21 (v kódu NATO SS-N-5 Sark/Serb) s doletem až 1650 km. Střely měly dvojnásobný dolet a bylo je možné vypouštět z ponořené ponorky.
  • Golf III – jedna pokusná ponorka přestavěná pro zkoušky balistických raket R-29 Vysota (v kódu NATO SS-N-8 Sawfly). Trup ponorky byl prodloužen a silo bylo pouze jedno.
  • Golf IV – jedna pokusná ponorka přestavěná pro zkoušky balistických raket R-27 Zyb (v kódu NATO SS-N-6 Serb). Trup ponorky byl prodloužen a silo bylo pouze jedno.
  • Golf V – jedna pokusná ponorka přestavěná pro zkoušky balistických raket HR-39.
  • Golf SSQ – tři ponorky verze Golf I byly v 70. letech přestavěny na neozbrojená speciální velitelská a spojovací plavidla, vybavená bohatou elektronikou.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Ponorka K-129 se 8. března 1968 potopila s celou posádkou severozápadně od Havajských ostrovů. Na mořském dně, pět kilometrů pod hladinou, tehdy skončily i její tři balistické rakety R-21. Američané se o havárii ponorky dozvěděli z akustického odposlouchávacího systému SOSUS, který zaznamenal její implozi. V rámci tajného projektu Azorian byla postavena záchranná loď USNS Glomar Explorer (T-AG-193), které se podařilo vyzvednout části ponorky. Co přesně tehdy Američané získali není známo, největší zájem však měli o šifrovací kódy a balistické rakety R-21.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha : Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 256.  
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha : Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 353.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]