Pavel Švanda ze Semčic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel Švanda ze Semčic (1891)

Pavel Švanda ze Semčic (27. listopadu 1825, Praha5. ledna 1891, Brno) byl český režisér, dramaturg, spisovatel a divadelní ředitel.

Původ, rodina[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z českého rodu zemanů z Dobrovice na Mladoboleslavsku a jeho otec, Antonín Švanda ze Semčic, byl divadelním ochotníkem [1]. Manželkou Pavla Švandy byla herečka Eliška Pešková, roz. Elisabeth Peschke, dcera šenkýře z Platnéřské ulice v Praze [2]. Jejich dětmi byli Jaroslav Švanda (zemřel v roce 1879), Pavel Švanda ml., dr. Karel Švanda (oba později divadelní ředitelé) a Marie Švandová (provd. Stankovská, později Koldinská, manželka smíchovského starosty Aloise Koldinského a herečka) [3].

Studium, divadelní začátky[editovat | editovat zdroj]

Po vystudování malostranského gymnasia a filosofie (filosofie se tehdy musela studovat před vstupem na jakýkoliv jiný vysokoškolský obor) vstoupil do kněžského semináře (1843). Tam se seznámil s Tylem a dalšími literáty, začal psát české básně a přispívat do časopisu Květy. Ze semináře v roce 1848 odešel, živil se jako magistrátní úředník, novinář a učitel češtiny na pražské reálce. Redigoval politické listy, psal kritiky do Pražského večerního listu, přispíval do časopisu Lumír [4]. V lednu roku 1849 se seznámil se svojí budoucí manželkou, německou ochotnicí a žačkou členky německé zemské činohry Niny Herbstové (od srpna 1849 vystupující jako Eliška Pešková) [5], která v něm vzbudila vážný zájem o divadlo. V letech 18531863 vedl jako režisér ochotnické česko-německé Divadlo u sv. Mikuláše na Starém Městě [3], známé též jako Švestkovo divadlo [1]. Krátce působil i jako správce městského chorobince [6].

Prozatímní divadlo a vlastní Švandova divadelní společnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1862 v nově otevřeném Stavovském divadle se stal dramaturgem českých představení a později šéfem činohry Prozatímního divadla, kam angažoval např. Jindřicha Mošnu a Jakuba Seiferta. V divadle podstatně zvýšil frekvenci (z asi dvou představení týdně na osm) i kvalitu českých představení. Po odchodu J.J.Kolára z divadla získal větší prostor a uvedl např. shakespearovský cyklus her, pět her Moliera a poprvé i Gogolova Revizora.

V roce 1864 nastoupil do Prozatímního divadla německý ředitel, který upřednostňoval operu. Švanda se ještě jako člen souboru Prozatímního divadla rozhodl na podnět E. Peškové zorganizovat vlastní soubor [7] a od října 1865 vyjel soubor pod uměleckým vedením Josefa Baráka s režisérem Edmundem Chvalovským hrát do Berouna a Plzně. Během čtyřměsíční sezóny uvedl soubor 56 činoher a úspěšně uskutečnil 172 představení [8]. Od roku 1866 vedl soubor osobně Pavel Švanda, který odešel z Prozatímního divadla, zatímco Eliška Pešková zde působila do května 1870, kdy dostala výpověď pro zameškané představení [8].

Plzeň, Brno a Švandovy arény v Praze[editovat | editovat zdroj]

Švandův soubor v Plzni od října 1868 uváděl i opery a operety. V zimě působil soubor v Plzni, v létě v Praze, kde v roce 1869 nechal Švanda postavit na Královských Vinohradech novou arénu (letní divadlo bez střechy, jakýsi amfiteátr), zvanou Pštroska dle majitele pozemku. V roce 1870 hrával Švandův činoherní soubor rozšířený o skupinu gymnastů a ekvilibristů v neděli na třech pražských jevištích – v Novoměstském divadle, v Pštrosce a v sále hostince U města Lipska v Karlíně [9]. Neboť v okolí Pštrosky byla i další divadla, v roce 1871 založil novou arénu na Smíchově, známou pak jako Aréna v Lesíčku, nebo Aréna v Eggenberku [10] (dle protějšího hostince).

V Plzni působil Švandův soubor polovinou sezóny do roku 1875 a pak v letech 18781881 a 18841885. Střídal se zde často se souborem Jana Pištěka, který mu konkuroval i v Praze, kde měl pronajatu Arénu v Kravíně a k němuž přešel v roce 1879 ze Švandova souboru Vendelín Budil.

V říjnu 1881 otevřel Švanda v Praze na Smíchově nové divadlo – Divadlo u Libuše, které působilo jako stálé divadlo s kapacitou 500 sedadel a 200 míst k stání. Divadlo bylo vybudováno v místě, kde později působilo Realistické divadlo [11]. Divadlo uvádělo činohru i operu. V souboru působil např. Josef Šmaha a v roce 1884 byl soubor posílen o Eduarda Vojana a Františka Šípka, kteří přišli z Plzně.

Aréna v Lesíčku byla z úředního nařízení v roce 1885 zbořena a Švanda dělil činnost souboru mezi Plzeň a Divadlo u Libuše. K 1.4.1886 po neshodách s plzeňskými radními dal celému souboru výpověď a soubor převzal na svoji koncesi Eduard Vojan, který však z finančních důvodů brzy skončil [12]. Švanda převzal opět soubor, provedl přestavbu Divadla u Libuše – doplněním posuvné střechy vzniklo Letní divadlo u Libuše [13] a od června 1886 zde soubor působil včetně herců Eduarda Vojana a Hany Kubešové.

V září 1886 obdržel Švanda nabídku k převzetí divadla v Brně (Na Veveří). K hostování přizval např. Otýlii Sklenářovou-Malou a Josefa Šmahu. V Brně působil Švandův soubor (i přes odchod Vojana a Kubešové do ND) úspěšně až do roku 1891, kdy Švanda 5. ledna raněn mrtvicí zemřel. Nedožil se nové Arény na Smíchově, kterou začal budovat u smíchovského nádraží v blízkosti železničního mostu. Následně došlo k rozpadu souboru, část zůstala v Brně u společnosti Václava Hübnera, část působila s Eliškou Peškovou, která však 24. května 1895 také zemřela.

Arénu na Smíchově i Letní divadlo u Libuše spravoval od roku 1897 jeho syn, dr.Karel Švanda a divadelní koncese vlastnila jeho dcera, Marie Švandová-Koldinská (zemř. 5. října 1906). Po její smrti převzala koncese druhá manželka Karla Švandy, Ema Jelínková-Švandová, pozd. provdaná Kadlecová (zemř. 25. listopadu 1971), která zde i začala úspěšně hrát a sama byla ředitelkou Letního divadla u Libuše (později přejmenovaného na Intimní divadlo). Z Arény na Smíchově se stala operetní scéna, fungovala do dubna 1934 a v listopadu 1938 byla zbořena [14].

Zásluhy o české divadlo[editovat | editovat zdroj]

Pavel Švanda svou činností velmi ovlivnil historický vývoj českého divadla. Jeho scény byly ve své době nástupištěm realistické a naturalistické dramatiky, školou moderních hereckých talentů. Švandova brněnská éra patří mezi jedno z nejvýznamnějších období brněnského divadelnictví. Švanda se zasloužil jako dramaturg a režisér Prozatímního divadla o rehabilitaci české veselohry a upevnil místo moderní konverzační francouzské veselohře v soudobém repertoáru. Podílel se významně na výchově hereckého dorostu a premiérově inscenoval v českých zemích mnohá díla E.Zoly, H.Ibsena i dalších světových autorů [15].

Citát[editovat | editovat zdroj]

Zachce-li se však vzpomínati těch, kdož u nás herci nejsouce byli předchůdci našeho režisérského rozvoje, nezapomeňme z minula především na Pavla Švandu ze Semčic, divadelníka to stejně průbojného jako praktického, u něhož narostlo mnoho pozdějších koryfejů Národního divadla a jenž byl v svých mimopražských štacích propagátorem Ibsenovým už tehdy, kdy se v Praze o zneklidňujícím díle norského tvůrce takřka nevědělo.
— Jaroslav Kvapil [16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21
  2. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13
  3. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512
  4. Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 63
  5. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13, 14
  6. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 14
  7. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 23
  8. a b Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 17
  9. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 18
  10. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 68
  11. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 26–7
  12. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 31–2,
  13. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 32
  14. Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 183, 188, 190, 191, 195
  15. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3
  16. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  508

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 110, 123, 125, 143, 175, 177, 190, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 37, 68, 73, 79, 86, 88, 99
  • Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13–34, 36, 42, 51, 98–9, 135, 159, 170, 174, 183, 188, 194
  • Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 20, 42–3, 46, 50, 51, 63–83, 162, 327
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 415–416.  
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 9, 16, 19–21, 31, 33-6, 38-9, 41, 46, 241
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 164
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  113–4, 163, 508
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21–7, 34–5, 45–6, 51, 85, 92,
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 21–2, 49, ISBN 80-207-0485-X

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]