Klášter Corvey

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Korbejské opatství od západu
Korbejské opatství dnes

Korbejským opatstvím (německy Fürstabtei Corvey) byl nazýván benediktinský klášter na řece Vezeře, 2 km severovýchodně od Höxteru, nyní v Severním Porýní-Vestfálsku v Německu.

Bylo založeno na místě zvaném Holzminden nebo Hethis bratranci Karla Velikého, Walou a Adelardem a mnichy z Corbijského opatství v Pikardii a pod patronátem císaře Ludvíka Pobožného - odtud i název Nová Korbea (latinsky: Corbeia nova). Prvním opatem zde byl Warin.

Klášter byl založen v roce 822 a tak, jak byl vybudován, stojí do dnešních dnů. Nachází se na břehu řeky Vezery.

Opatství se stalo jedním z nejvýznamnějších karlovských klášterních svatostánků vybudovaných v 9. století v Saském vévodství.[1] Byla zde i mincovna založená roku 833,[2] ačkoli nalezené mince pocházejí až ze začátku 11. století.
Opatství ležící v místě, kde severo-jižním směrem procházející cesta zvaná Hellweg přetínala řeku Vezeru, mělo strategickou pozici, čímž byl zajištěn i jeho ekonomický a kulturní význam. Kronikář opatství H. H. Kaminsky odhaduje, že královský průvod se zde zastavil přinejmenším 110x a to jen do roku 1073. Udělení výsadních práv tomuto místu se tedy přímo nabízelo. Listina udělená římským císařem Otou I. roku 940, první svého druhu, postavila opata jménem Folcmar do zcela nové situace. Opatovi byl udělen bannus – právo soudit – nad populací sedláků, kteří měli hledat útočiště v pevnosti vystavěné na pozemcích kláštera. Na oplátku se od nich očekávalo udržování této pevnosti pod opatovým dohledem.

Pracovní síly, které byly pod klášterní ochranou, pocházely ze tří pagi neboli oblastí, jež byly pod soudní působností čtyř hrabat, která ale neměla žádné právo po těchto lidech požadovat jakoukoli práci pro svůj hrad.

Pod vedením opata dosazeného z císařské rodiny, bylo opatství Korbej prvním místem na východ od Rýna (s výjimkou Fríska), kterému bylo uděleno právo razit mince. Brzy se stalo známým díky svým školám, kde se učilo mnoho slavných učenců mimo jiné Widukind z Corvey – kronikář Saského vévodství. V jeho knihovně se zachovalo prvních pět knih Tacitových Letopisů[3]. Brány tohoto opatství opouštělo mnoho misionářů, kteří pak na severu hlásali evangelium. Nejdůležitější z nich byl svatý Ansgarskandinávský apoštol.

... za časů Ludvíka Druhého vyšli z Corveye svatostí vynikající mnichové, kteří, žízníce po spasení Slovanů...
— Helmold z Bosau[4]

Korbejské letopisy, jež byly zhotoveny ve zdejším scriptoriu, jsou důležitým zdrojem středověké historie. Dalším zdrojem, který byl objeven v 19. století, mohl být Chronicon Corbejense ale zjistilo se, že se jedná o podvrh. Na konci západní vnitřní zdi kláštera zůstaly malby z 9. století.

Západní části opatství, jež se zachovala ve stylu karlovské architektury, dominují dvě věže postavené v letech 873885. Jedná se o nejstarší zachovanou středověkou budovou ve Vestfálsku. Klášterní kostel je ale barokní.

Ve sporu o investituru se Korbejský opat přiklonil k Saské šlechtě proti římskému císaři Jindřichu IV. Opat Markward (1081-1107) a jeho následovník Erkenbert (1107-1128) byli představiteli kláštera v jeho kritických dobách. O Markwardovi píše H. H. Kaminsky, že to byl bezpochyby jeden z nejdůležitějších opatů v tisícileté historii opatství.

Korbejská škola od patnáctého století upadala, ale opatství samo, i když ztratilo většinu ze svých feudálních statků, pokračovalo ve své činnosti až do roku 1803, kdy přešlo Německo pod správu Napoleonovy administrativy. Opatství pak bylo krátce předáno Vilémovi Oranžsko-Nasavskému, pak Vestfálskému království Jérôma Bonaparteho (1807) a pak Pruskému království (1815). Landkrabě z Hesse-Rotenburg přestavěl budovy opatství na zámek, který následně zdědil vévoda z Ratibor.

Slavná knihovna opatství dávno zanikla, ale knížecí knihovna (Fürstliche Bibliothek) existuje dodnes a obsahuje asi 67000 svazků převážné v němčině, francouzštině a angličtině. Zvláštním rysem sbírky je velké množství anglických romantických románů, z nichž některé jsou unikáty, protože v Británii romány byly více půjčovány než prodávány a četly se hodně ve veřejných knihovnách.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karl Leyser, "Ottonian Government" The English Historical Review 96.381 (October 1981), p 735.
  2. Hans Heinrich Kaminsky, Studien zur Reichsabtei Corvey in der Salierzeit (Historische Commission Westfalens, Cologne 1972) assembles the documentary history.
  3. R.J. Tarrant in L.D. Reynolds, ed., Texts and Transmission: A Survey of the Latin Classics (Oxford 1983), p 406f.
  4. Vyhubení Slovanů pobaltských. Slovanská kronika bošovského kněze Helmholda. Praha : Šolc a Šimáček, nakladatelská společnost s r. o., 1925. S. 49.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu