Georges Feydeau

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Georges Feydeau

Georges Feydeau (8. prosince 1862, Paříž, Francie - 5. června 1921, tamtéž) byl francouzský dramatik éry známé jako Belle Epoque.

Narodil se v Paříži v dobře situované rodině spisovatele Ernest-Aimé Feydeaua. Georgesova matka, polská imigrantka a neteř vikomta de Colonne, Léocadie Bogoslawa Zelewska, se často pohybovala ve vyšší společnosti, a tak se spekuluje, že Georges není Feydeauův syn. Mezi kandidáty na otce není nikdo menší než sám Napoleon III. či Vévoda z Morny.

K divadlu již od útlého dětství. První hru prý napsal již v šesti letech. Během středoškolských studií napsal několik hrdinských dialogů a jako komediální autor debutoval v 21 letech. První triumf přišel o čtyři roky později a v roce 1892, tedy ve třiceti letech, se probojoval na špici francouzských komediografů své doby. Jeho frašky byly k vidění ve všech pařížských komediálních divadlech a brzy se rozšířily do celého světa.

Miloval Paříž. Strávil tu v podstatě celý svůj život a většinu svých komedií zasadil právě sem. Navíc sám se dost nápadně podobal figurkám, o kterých tak bravurně psal. Byl typickou ukázkou šviháka přelomu století. Štíhlý elegán, milující umění, noční život a poker, s milionovými dluhy, do kterých se dostal spekulacemi na burze. Konec života však neprožil někdejší bonviván zrovna šťastně. Trápily ho stále těžší deprese, neschopnost koncentrace, poruchy spánku, a dokonce záchvaty šílenství. V posledních pěti letech už nebyl schopen vůbec tvořit. Roku 1919 ho synové odvezli do sanatoria na periferii Paříže, kde zemřel 5. června 1921.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Napsal asi dvacet celovečerních her, kolem dvaceti jednoaktovek, několik dramatických monologů, tři operety a jedno baletní libreto.

Příklady nejznámějších děl[editovat | editovat zdroj]

Dámský krejčí[editovat | editovat zdroj]

Tuto hru napsal v období mezi 12. listopadem 1883 a koncem roku 1884, kdy byl na vojně. Nejprve v Rouenu u 74. pěchotního regimentu nebo později ve Versailles. To vše hovoří samo za sebe. Hned po návratu z vojenské služby se stává zaměstnancem Théâtre de la Renaissance (jako secrétaire général). V divadle však dlouho nepobude a v roce 1886 odtud odchází. Premiéra jeho první slavné hry Dámský krejčí se odehrála právě v tomto divadle, ale až 17. prosince 1886, tedy po jeho odchodu.

Dámský krejčí neměl být jen bombou ve světě dramatu, ale on sám s ním počítal jako s revolucí na divadelních prknech, jako se zemětřesením na pařížských scénách. V době, kdy se ve Francii naturalismus začínal teprve hlásit o slovo (Antoine a jeho Théâtre Libre se začal prosazovat až v roce 1887), vyrukoval s obsazením své hry, které všem vyrazilo dech. Ve všech rolích mužských i ženských jen samí mužští herci.

Hra je pro to uzpůsobena, vždyť byla napsána v době vojenské prezenční služby. Již jako seržant ve Versailles ji nebo její fragmenty zřejmě zkoušel se svými pěšáky. Mužská část souboru je na pochybách, dámská část v šoku, ředitelství přece jen svolilo a dalo experimentu zelenou.

Zkoušky, ze začátku neobvykle poklidné a velmi tvůrčí, však byly neustále narušovány a zdržovány skandálu chtivými potížisty, nepřáteli, závistníky a ustrašenci. Tlaky a intriky nakonec donutily ředitele divadla stáhnout původní autorovo obsazení a nahradit jej vlastním, o poznání konvenčnějším řešením.

On sám to bral jako zradu, jako pošlapání jeho hry i jeho samotného. Z divadla proto okamžitě odešel. Premiéra Dámského krejčího se tak uskutečnila o několik měsíců později již bez jeho přítomnosti. Do divadla de la Renaissance se již nikdy nevrátil.

Své hry vlastně psal jako morality. Ten, kdo se chová nesprávně (podvádí partnera, lže, přetváří se) vždycky skončí špatně. Ryze mužským obsazením se chtěl vyhnout povrchnímu diváckému přijetí. Odmítal, aby jeho hra vyzněla pouze jako salonní komedie plná nevěry a nemravnosti.

Jednalo se o určité vymezení proti současnému trendu, který zaplavoval celý divadelní svět, proti realismu a naturalismu.

Toužil navázat na doby, kdy všechny role v divadle hráli jen muži a on je považoval za zlatý věk divadelního rozkvětu, a totiž na antické Řecko a alžbětinskou renesanci.

V neposlední řadě věřil, že divadelní zkoušky jen s muži budou poklidnější, tišší a pro samotné mužské herce mnohem koncentrovanější. Žádné hádky, minimum rozbitých vztahů. Navíc toto obsazení snižovalo nevěru a milostné poměry při práci na inscenaci téměř na nulu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • materiály Moravského divadla Olomouc

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georges Feydeau na anglické Wikipedii.