Ferdinand Čenský
Ferdinand Čenský (29. května 1829 Čechtice – 30. ledna 1887 Praha) byl český důstojník v rakouské armádě, profesor českého jazyka a literatury na vojenské akademii, spisovatel a novinář.
Obsah |
Život a vojenská kariéra [editovat]
Pocházel z rodiny obchodníka a obecního starosty. Studoval na gymnáziích na Starém Městě pražském a v Německém Brodě a filozofii v Praze. Profesorem mu byl Jan Pravoslav Koubek, seznámil se s Karlem Havlíčkem Borovským. Už jako student přispíval do časopisů. Stal se spoluredaktorem studentského týdeníku Růže, jehož šéfredaktor V. P. Kleinert ho zkontaktoval s Vávrou Haštalským. To mu umožnilo psát do Večerního listu, Včely a Pražských novin.[1]
Slibná novinářská kariéra skončila roku 1851. Tehdy zemřel Augustin Smetana a Čenský o něm napsal životopisný článek, který vyvolal velkou nelibost úřadů.[1] Večerní list byl zastaven[1] a Čenský po osmiměsíční vyšetřovací vazbě[2] odveden na vojnu k 11. pěšímu pluku. Pochodoval s ním třicet dní z Jindřichova Hradce přes Písek, Plzeň, Cheb, Hof a Bamberk do Mohuče, kde následovala tvrdá cvičení v nezdravém prostředí. Kvůli prachu na cvičišti tam onemocnělo na oči 800 vojáků. Čenský ale vydržel a získal si důvěru vojáků i velitelů. Roku 1853 ho povýšili na desátníka, 1854 na šikovatele. Svěřili mu vedení transportu do Itálie. Ve volném čase se učil vlámsky a italsky, psal články do pražských a brněnských novin a překládal. Roku 1853 na sebe upozornil uspořádáním několika českých divadelních představení ve Frankfurtu; protože všichni účinkující byli vojáci, hráli v nich muži i ženské role.[1]
V roce 1856 ho převeleli do Itálie, kde sloužil postupně ve městech Ferrara, Bologna a Benátky. V roce 1859 bojoval u Cremony, Pavii, Melegnana i Solferina. V době míru vyučoval češtinu v italských a jihotyrolských posádkách. Zapojil se ještě do bojů proti Garibaldimu v roce 1866 a po rakouské porážce přešel do Lince. Nakonec roku 1869 získal místo učitele češtiny v Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde nahradil Tomáše Buriana. O rok později jej povýšili na setníka. Soukromě také vyučoval syny arcivévody Karla Ludvíka – Františka Ferdinanda a Otu.[1] Zpracoval pro ně čítanku, v níž je nenásilnou formou seznamoval s českou kulturou a národními tradicemi.[3]
Roku 1886 odešel do důchodu, oceněn rytířským řádem Františka Josefa, a usadil se v Praze. Sepisoval tu paměti a přispíval do časopisů. Zemřel nečekaně po krátké nemoci, pohřben byl na vojenském hřbitově v Karlíně.[4] Týden před zánikem monarchie, 21. října 1918, povýšil císař Karel I. jeho vdovu Adolfinu (1844 – 1926) a syna Jaroslava (1875 – 1959) dědičně do šlechtického stavu.[3]
Dílo [editovat]
Čenský byl činný především jako novinář. Přispíval už jako student a z vojenské služby v zahraničí posílal do českých i moravských novin reportáže. Během pobytu v Itálii překládal Rubešovy básně do italštiny. Některé články, zejména v mládí, uveřejňoval pod pseudonymy – Vojtěch Hána, Vojtěch Hejna nebo Ferdinand Šaftlich.[4] Později psal odborné vojensko-historické studie např. do časopisů Osvěta, Žižka, Vlast a Světozor, přispíval i do Riegrova Slovníku naučného.[1] Zabýval se českým stavovským povstáním 1618 – 1621[1] a v článcích Vojenské a vojensko-literární vzpomínky a Z dob našeho probuzení připomněl zásluhy Tomáše Buriana a Morice Fialky. Pro časopis Osvěta napsal Český jazyk v císařské rodině a v Nedělních listech Hlasu národa připomněl počátky české žurnalistiky.[5]
Jako učitel na vojenské akademii psal a překládal učebnice a příručky. Pro potřeby vojska vydal českou mluvnici, čítanku, slovník a řád vojenské služby. Byl redaktorem těšínské Vojenské populární bibliotéky.[1]
Význam [editovat]
Ferdinand Čenský byl jedním z českých vojáků – vlastenců, kteří pokládali službu v rakouské armádě za příležitost přispět snahám vlastního národa o rovnoprávnější postavení. Pomáhal šířit znalost českého jazyka mezi důstojnictvem a s národní kulturou seznamoval i členy panovnické rodiny.[3] Byl plodným novinářem a spisovatelem. Nekrolog jej také uváděl jako jednoho z posledních pamětníků „doby předbřeznové“, tedy počátku národního obrození před rokem 1848, který neměl v důchodu dostatek času na to, aby všechny vzpomínky a shromážděné informace zpracoval a vydal.[4]
Reference [editovat]
Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).
- ↑ a b c d e f g h Ferdinand Čenský. Životopisný nástin od bývalého jeho spolužáka. Světozor. 5 1876, roč. 10, čís. 18, s. 275 - 276. Dostupné online.
- ↑ Ferdinand Čenský. Humoristické listy. 1 1885, roč. 27, čís. 4, s. 28. Dostupné online.
- ↑ a b c Ferdinand Čenský na forum.valka.cz
- ↑ a b c Ferdinand Čenský. Zlatá Praha. 2 1887, roč. 4, čís. 12, s. 187. Dostupné online.
- ↑ Úmrtí. Světozor. 2 1887, roč. 21, čís. 11, s. 174. Dostupné online.
Literatura [editovat]
- HAVEL, Petr. Osobnosti naší minulosti. Ferdinand Čenský. Historický obzor, 1994, 5 (6), s. 140-142.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha : Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. s. 578–579.
