Přeskočit na obsah

Vladimir Sergejevič Solovjov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Sergejevič Solovjov
Narození16.jul. / 28. ledna 1853greg.
Moskva
Úmrtí31. červencejul. / 13. srpna 1900greg. (ve věku 47 let)
Uzkoje
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Povolánífilozof, básník, publicista, vysokoškolský učitel, literární kritik, spisovatel a teolog
Alma materHistoricko-filologická fakulta Moskevské univerzity
Tématafilozofie, teologie, poezie, publicistika a literární kritika
RodičeSergej Michajlovič Solovjov[1]
PříbuzníVsevolod Sergejevič Solovjov, Michail Sergejevič Solovjov a Polixena Sergejevna Solovjovová (sourozenci)
Sergej Michajlovič Solovjov (synovec)[2]
VlivyArthur Schopenhauer
Platón
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв, 16. lednajul./ 28. ledna 1853greg. Moskva – 31. červencejul./ 13. srpna 1900greg. Uzkoje u Moskvy) byl vlivný ruský filozof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879), matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filozofie (zejména Spinoza, Schopenhauer, Schelling) se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně (1875) krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval.

I. Kramskoj: V. Solovjov (1885)

Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit; tehdejší ministr vyučování, povolný nástroj Pobědonoscevův, hrabě Děljanov, nemohl potřebovat za profesora Solovjova – „člověka s idejemi.“ —  Tomáš Garrigue Masaryk.[3]    Žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filozofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy (Вестник Европы), ve kterém Solovjov publikoval.[4] V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi.

Všichni životopisci uvádějí, že si Solovjov nešetřil zdraví. Živil se nesprávně a nepravidelně, když byl nemocen, neřídil se radou lékařů.[3] Ke konci 90. let se Solovjovovo zdraví začalo podstatně zhoršovat.[5] Když Solovjov pocítil, že se blíží jeho smrt, odjel na usedlost svého přítele Jevgenije Nikolajeviče Trubeckého u Moskvy, do Úzkého, kde za dva týdny zemřel.[6][7].

Myšlení

[editovat | editovat zdroj]
V. Solovjov 1871 (Foto A. Eichenwald)

Podle názoru většiny badatelů je rané myslitelovo období, zahájené v roce 1874 magisterskou prací Krize západní filozofie (proti positivistům), ve znamení slavjanofilství. V období osmdesátých let (příbližně od roku 1883) až do začátku let devadesátých však Solovjov rozvíjí zcela odlišný druh idejí a přechází od teoretické filozofie ke snaze uskutečnit svůj teokratický projekt, jehož součastí bylo i sjednocení církvi. To znamenalo rozchod se slavjanofilstvím.[8]

Sjednocujícím prvkem filozofického systému Vladimíra Solovjova je pojem všejednoty.[9] Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu sobornosť, což je i ruský překlad pojmu katolicita. Jeho synkretická filozofie vychází z platónismu, z Plótina a gnostiků a z řeckých církevních otců. Symbolická postava Moudrosti (Sofia) byla pro něho i mystickou zkušeností. Ke konci života, nemocen a v bídě, viděl budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách.

Postoj ke katolictví

[editovat | editovat zdroj]

Někteří autoři považují Solovjova za katolíka. Karel Jindřich již v roce 1910 napsal článek do časopisu Hlídka s názvem Vladimír Sergejevič Solovjev — katolík. K sepsání monografie o Vladimiru Solovjovovi podnítil Jindřicha jezuita František Žák, který o Solovjovově katolictví nijak nepochyboval.[10]

Erotologie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Smysl lásky.

Solovjov se velmi intenzivně zabýval vztahem mezi mužem a ženou v kosmologické perspektivě a hledal hluboký smysl lásky.[11] Napsal knihu Smysl lásky, která se stala první ruskou filozofickou studií na téma erotické lásky.[12] Ve vztahu mezi mužem a ženou viděl Solovjov vztah dvou nedokonalých potencí a domníval se, že je opravdová láska procesem integrace lidské bytosti a obnovení Božího obrazu v ní.[11]

Vliv

[editovat | editovat zdroj]

Originální Solovjovovo myšlení i literární schopnosti přitahovaly už za jeho života, o blízkém přátelství s Dostojevským byla již řeč. Solovjov však podstatně ovlivnil celou ruskou spirituální renesanci na přelomu 19. a 20. století.

Solovjov se téměž ihned po smrti zažadil mezi velikány ruského intelektuálního a kulturního života, kteří ovlivnili ruskou společnost 19. století, jako byl například Puškin, Tolstoj nebo Dostojevskij.[13] Solovjov se stal jedním ze zdrojů bohohledačství.[14] V určitém stupni byli pokračovateli Solovjovovy filozofie Sergej a Jevgenij Trubečtí, Nikolaj Losskij, dále Nikolaj Berďajev, Sergej Nikolajevič Bulgakov, Semjon Frank a další „vechovští“ ideologové.[15] Z jeho žáků vynikl ještě Pavel Florenskij. Inspiroval také generaci ruských symbolistů (Andrej Bělyj i Solovjovův synovec Alexandr Alexandrovič Blok), ovlivnil synkretické myšlení R. Steinera a pozdější ekumenické hnutí. Švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar mu věnoval rozsáhlou studii a papež Jan Pavel II. ho nazval jedním z velkých průkopníků dialogu.

Solovjovova tvorba jako objekt zkoumání

[editovat | editovat zdroj]

O Solovjovovi bylo již mnoho napsáno a jeho tvorba je stále studovaným fenoménem.[13] Západ seznámil s životem Solovjova Michel d'Herbigny, který krátce po Solovjovově smrti napsal jeho biografii s názvem Un Newman russe : Vladimir Soloviev (Paris, 1911). Kniha zdůrazňuje aspekt Solovjovova příklonu ke katolictví.[16] Solovjovův přítel Jevgenij Nikolajevič Trubeckoj napsal zdařilou biografii Světonázor Vl. S. Solovjova, která byla velmi rozšířena mezi ruskou emigrací[7] Do českého prostředí první republiky Československé pronikaly Solovjovovy myšlenky nejen díky přítomnosti ruského exilu a vlivu filozofů, jako byli např. Nikolaj Losskij či Boris Jakovenko, ale již dříve prostřednictvím obrody teologické reflexe nad rolí českého uniatství.[17] Kniha Michele d'Herbignyho se stala inspirací pro Ivana Mastiliaka a jeho článek Význam Vladimíra Solovjova.[7] První monografie o Solovjovovi od českého autora je dílo s názvem Vladimír Sergějevič Solovjev. Jeho život a působení (1920) od Karla Jindřicha, který se se Solovjovem osobně znal.[10] Ladislav Klíma napsal knihu O Solovjevově etice. Při reflexi nad Solovjovem v českém prostředí nelze opomenout Tomáše Masaryka, který ve svém druhém díle Rusko a Evropa věnuje celou XVIII. kapitolu Solovjovovi.

Jedním z významných sovětských filozofů zabývajících se Vladimírem Solovjovem byl Alexej Losev, jenž vydal kratší pojednání Vl. Solovjov s biografickými rysy a podrobnou studii Vladimir Solovjov a jeho doba. Tato kniha je detailním zpracováním nejrůznějších aspektů tvorby Solovjova, ve kterém převládá velmi podrobně a systematické zpracování jednotlivých témat.[18] Po změně režimu v bývalém Sovětském svazu nastoupila renesance Solovjovských bádání.[19] Po sametové revoluci v České republice začalo nakladatelství Refugium vydávat souborné dílo Solovjova s recenzemi a předmluvami Pavla Ambrose a Michala Altrichtera.[20] Dílo Vladimira Solovjova je hojně citováno též v knihách Tomáše Špidlíka.[21]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
I. E. Repin: V. Solovjov (1891)

Jeho díla lze rozčlenit do tři období:[22]

  1. první je období teosofické a slavjanofilské (1864–1882), kdy Solovjov bojuje s materialismem a pozitivismem:
    • Krize západní filozofie: proti positivistům (1874);
    • Filosofické základy komplexního vědění (1877);
    • Čtení o boholidství (1878);
    • Kritika abstraktních principů (1880);
    • Tři pomluvy na památku Dostojevského (rusky Три речи в память Достоевского, 1881—1883);
    • Židovství a křesťanská otázka (rusky Еврейство и христианский вопрос, 1884);
    • Duchovní základy života (1882—1884);
  2. druhé je období církevně-teokratické nebo též „katolické“(1882–1891), ve kterém se vyrovnává s nacionalismem;
  3. závěrečné třetí, syntetické období je charakterizováno návratem k filozofii, poezii a kritice (1892–1900), kdy oponuje třem svým rivalům, kterými jsou Karl Marx, Friedrich Nietzsche a Lev Nikolajevič Tolstoj.

Z díla:

Podílel se také na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona

České překlady

[editovat | editovat zdroj]

Knihy Vladimira Solovjova patří k nejpřekládanějším dílům ruské filozofie v České republice.[23]

  • V. S. Solovjov, Čtení o boholidství. Refugium, Velehrad 2000
  • V. S. Solovjov, Duchovní základy života. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Filosofické základy komplexního vědění. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Idea nadčlověka. Olomouc 1997
  • V. S. Solovjov, Kritika abstraktních principů. Refugium, Velehrad 2003
  • V. S. Solovjov, Krize západní filosofie. Refugium, Velehrad 2001
  • V. S. Solovjov, Legenda o Antikristu. Refugium, Velehrad 1996
  • V. S. Solovjov, Ospravedlnění dobra. Refugium, Velehrad 2002
  • SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložil Alan Černohous, 2000. Krása v přírodě. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 98–148.
  • SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložila Zdeňka Vychodilová, 2000. Obecný smysl umění. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 149–168.
  • SOLOVJOV, Vladimir, z ruštiny přeložila Zdeňka Vychodilová, 2000. Smysl lásky. In: TENACE, Michelina. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma. Kniha vychází v rámci výzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s Centrem Aletti v Olomouci. ISBN 80-86045-55-2. S. 169–239.
  • V. S. Solovjov, Teoretická filosofie. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Tři rozhovory: o válce, pokroku a konci dějin; Legenda o Antikristu. Praha 1997, druhé vydání Červený Kostelec 2011.
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati I. Čína a Evropa. Refugium, Olomouc 2006
  • V. S. Solovjov, Vybrané stati II. Mytologický proces. Pohanství. Refugium, Olomouc 2007

Slovenské překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • V. S. Solovjov, Rusko a univerzálna cirkev. Bratislava 2000

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimir Solovyov (philosopher) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Irina Bencionovna Rodňanská: Соловьёв. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  2. ↑ Leonid Natanovič Čertkov: Соловьёв. In: Krátká literární encyklopedie, svazek 7. Dostupné online.
  3. ↑ a b Masaryk 1996, s. 195.
  4. ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, str. 964.
  5. ↑ Losev 2018, s. 108.
  6. ↑ Losev 2018, s. 111, 456.
  7. ↑ a b c Sládek 2009, s. 21.
  8. ↑ Nykl 2015, s. 210.
  9. ↑ Sládek 2009, s. 48.
  10. ↑ a b Sládek 2009, s. 26.
  11. ↑ a b Sládek 2005.
  12. ↑ Dr. phil. Lenka Naldoniová (Katedra filozofie, Ostravská univerzita). Láska v kontextu ruské filozofie [online]. Brno: [cit. 2021-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-20. 
  13. ↑ a b Sládek 2009, s. 17.
  14. ↑ Pavlincová.
  15. ↑ Ščipanov 1976, s. 524.
  16. ↑ Sládek 2009, s. 20–21.
  17. ↑ Sládek 2009, s. 24.
  18. ↑ Sládek 2009, s. 42.
  19. ↑ Sládek 2009, s. 41.
  20. ↑ Sládek 2009, s. 43–44.
  21. ↑ Sládek 2009, s. 47.
  22. ↑ Sládek 2009, s. 18–19.
  23. ↑ Sládek 2018, s. 593.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimir_Sergejevič_Solovjov&oldid=24144730“