Přeskočit na obsah

Josef Kajetán Tyl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Kajetán Tyl
Portrét J. K. Tyla od Jana Vilímka
Portrét J. K. Tyla od Jana Vilímka
Narození4. února 1808
Kutná Hora, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. července 1856 (ve věku 48 let)
Plzeň, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníMikulášský hřbitov
Povolánídramatik, spisovatel
Národnostčeská
StátRakouské císařství
Alma materUniverzita Karlova (nedostudoval)
ŽánrBiedermeier
Významná dílaFidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka,
Strakonický dudák aneb Hody divých žen,
Paličova dcera
OceněníZlatý prsten za literaturu
Politická příslušnostNárodní strana
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha Josefa Kajetána Tyla v Plzni
Pamětní deska na místě (náměstí Republiky, od roku 2007 umístěna na obchodním centru Palladium), kde roku 1834 Josef Kajetán Tyl napsal slova k pozdější české hymně; odhalena zřejmě ke 100. výročí roku 1934
Blatná - Tylova deska na domě na náměstí Míru 212

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 Kutná Hora[1] – 11. července 1856 Plzeň[2]) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář.

Rodiče

Jeho otec František, který byl v úředních záznamech psán též jako Till,[3] Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku,[4] matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčař. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838.[5]

Život

Od roku 1822 studoval staroměstské Akademické gymnázium v Praze, roku 1827 odešel pokračovat na gymnázium do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia (1828) začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil.

Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou (1803–1870), herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního (fourier) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842.[6] Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku 1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého, zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil (1840–1842), v letech 1846–1849 redigoval Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal.

V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, F. Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, F. Hejnišem, Františkem Krumlovským, Karlem Hynkem Máchou atd., založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v domě pana Arbeita. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků (Václav Kliment Klicpera, Jan Nepomuk Štěpánek ad.). Od roku 1842 působil jako režisér a dramaturg v Novém divadle v Růžové ulici. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla jeho divadelní hra Fidlovačka, kde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj.[7] V roce 1835 dal dohromady ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1846 odešel do Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem byl pověřen řízením českých představení (do roku 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy, obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této době působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.).

Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Byl členem Svatováclavského výboru, účastníkem Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské lípy. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Unhošť v Čechách. Uvádí se jako spisovatel.[8] Patřil ke sněmovní pravici.[9] V Kroměříži na Riegerově náměstí, kde během konání Říšského sněmu bydlel, je umístěna pamětní deska, připomínající nejen jeho účast na jednání sněmu, ale i to, že zde napsal své drama Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové.

Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února 1853).[10] Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.

Cílem jeho tvorby bylo vytvořit české drama. Nejprve hry pouze překládal, ale pak je začal i psát. V 50. letech 20. století byla Tylova díla aktualizována pod vlivem dobové ideologie a koncepcí Zdeňka Nejedlého. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou angažovanost.

Soukromý život

V roce 1839 se oženil s herečkou a zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou, se kterou čekal dítě. Dítě se ale narodilo mrtvé a Magdalena již po tomto těžkém porodu další děti mít nemohla. Záhy navázal intimní poměr s Magdaleninou mladší sestrou Annou Forchheimovou-Rajskou (1824–1903)[11]. Tak vznikl podivný manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Se svou milenkou Annou nakonec zplodil devět dětí,[12] které vychovávala manželka Magdalena. J. K. Tyl měl v době svého úmrtí čtyři nezletilé dcery,[13] tři syny (Josef Otakar 1843–1907, Jan Stanislav 1845–1890, František 1853–1902)[14] a nejmladší syn Josef Kajetán se narodil v roce 1856 krátce po Tylově smrti.[15] Dvě z dcer, nejstarší Marie Eleonora (16. března 1848 Praha – 14. října 1868 Morkovice) a Eliška (1850–1909) byly též herečky. Po jeho smrti se Anna Forcheimová-Rajská provdala za spisovatele a žurnalistu Josefa Ladislava Turnovského (1837–1901), pozdějšího ředitele Ústřední Matice Školské, který vedl divadelní společnost po řediteli Prokopovi.[16]

Tyl jako divadelní kritik

Josef Kajetán vystupoval také jako divadelní kritik, ve třicátých letech negativně hodnotil kvalitu inscenací uváděných ve Stavovském divadle. Nelíbil se mu výběr jednotlivých her, který podléhal komerčním cílům. Odsuzoval také nízkou estetickou hodnotu hraných kusů. Tyl postrádal v českém divadle původní hry psané v českém jazyce. Kritizoval, že se na programech vyskytují zejména překlady cizojazyčných děl. Sám však také hojně překládal z němčiny do češtiny. V roce 1833 založil v časopise Jindy a Nyní kritickou rubriku, ve které analyzoval tehdejší divadelní poměry.[17]

Tylovy překlady divadelních her

Během svého života přeložil nebo adaptoval přes 50 her.[18] Od roku 1831 působil Tyl jako překladatel ve Stavovském divadle. V začátcích tlumočil především romantické hry, později se orientoval na repertoár vídeňského divadla.

Jedny z prvních děl, která Tyl přeložil, byly Dvě šelmy od Ignanze Franze Castelliho nebo Domácí rozepře od Augusta von Kotzebua.[19] Tento německý dramatik patřil spolu s Ferdinandem Raimundem a Johannem Nepomukem Nestroyem mezi autory, jež Tyl překládal nejčastěji. Tyl se snažil vídeňské frašky zbavovat nevkusu, obohacoval hry o nové zápletky nebo je naopak zkracoval. Často překlady her lokalizoval do českého prostředí a snažil se je přiblížit domácímu obecenstvu a poměrům, které mezi ním panovaly.

Tyl si během tohoto procesu ujasňoval svérázné rysy českého národa. Jeho překladatelská činnost tak postupně dospěla k tvorbě samostatných děl nazývaných dramatickými obrazy ze současnosti, jež jsou známé také jako hry o polepšení. První drama, které Tyl umístil do českého prostředí, byl překlad hry Fortunatus Abenteuer zu Wasser und zu Lande Johanna Wilhelma Lemberta. Roku 1834 byla uvedena pod názvem Václavík Outrata a podivné příhody jeho na zemi a pod vodou.[20] Tyl se v roce 1836 pokusil přebásnit také Krále Leara od Williama Shakespeara. Jednalo se tehdy o první český veršovaný překlad ze Shakespearova díla.

Dílo

Překlady

  • Dědičná smlouva – drama s historickým námětem ve dvou jednáních (poprvé provedeno 17. dubna 1831)

Hry

Dramatické obrazy ze současnosti

Tyl se nechal inspirovat rakouskými divadelníky Johannem Nepomukem Nestoyem, Augustem von Kotzebuem a Ferdinandem Raimundem, jehož snahy spojit komerční záměr s výchovnými cíli byly Tylovi blízké. Hry se vyznačují střetem osobních ambicí hrdiny a pocitem zodpovědnosti. Zpravidla končí přivedením jedince k pokoře a skromnosti. Na rozdíl od vídeňských předloh, jejichž hlavním cílem bylo diváka pobavit, Tyl se směřoval pozornost k morálnímu a psychologickému aspektu.

  • Marjánka, matka pluku
  • Pražský flamendr
  • Bankrotář
  • Chudý kejklíř
  • Paličova dcera (1847) – Rozárka je dcera venkovského paliče Valenty. Valenta se ze zoufalství a zlosti dopustí žhářství. Rozárka bere vinu na sebe, protože nechce, aby její sourozenci měli otce paliče.

Dramatické báchorky

  • Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dudák Švanda odchází do ciziny za vyšším výdělkem, ale pak si uvědomuje, co pro něj domov znamená a vrací se zpět. Tyl chtěl odsoudit lidi, kteří odešli do ciziny. Pokouší se agitovat pro myšlenku, aby lidé pracovali doma – pro národ. Dostupné online.
  • Lesní panna aneb Cesta do Ameriky – objevuje se zde stejná myšlenka jako ve Strakonickém dudákovi.
  • Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec – reagovala na politickou situaci roku 1848, na tuto situaci zde je mnoho narážek. Hlavní hrdinkou je mlynářka, která nechce dát svou dceru školnímu mládenci. Horský duch ji za to spálí mlýn a nechá ji bloudit, až si uvědomí svou chybu a sebe i svou dceru provdá.
  • Jiříkovo vidění (1849). Dostupné online.
  • Čert na zemi (1850). Dostupné online.

Historické hry

  • Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři – zachycuje zde potlačení vzpoury kutnohorských havířů v 15. stol. Inspirací mu byla stávka dělníků smíchovské kartounky v roce 1844. Opat (hlavní hrdina), který se snaží vyřešit spory dohodou, je popraven.
  • Jan Hus – hra je namířena proti církvi. Je zde poměrně mnoho historických nepřesností, Hus se v Kostnici setkává s Janem Žižkou, který je pro Tyla ideálním lidovým vůdcem. Tyl udělal z Husa bojovníka za ideály roku 1848.
  • Žižka z Trocnova
  • Staré město a Malá Strana
  • Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové
  • Měšťané a študenti

Nedramatická tvorba (próza)

  • Dekret kutnohorský (1841) – novela. Dostupné online.
  • Rozina Ruthardova (psáno 1838) – novela. Dostupné online.
  • Vojta chudý čeledín – adaptace románu švýcarského autora Jeremiase Gotthelfa. Vyšla za finanční podpory pojizerského vlastence a mecenáše Jana Krouského.
  • Poslední Čech (1844) – neúspěšný román, obrací se k odnárodněné šlechtě. Hrabě Velenský se považuje za posledního Čecha a chce pro národ získat svého syna, který se národu vzdálil. Nakonec se mu to podaří. Řeší zde generační problémy. V tomto díle převažují romantické prvky nad realistickými. Bylo terčem Havlíčkovy kritiky. Dostupné online.

Drobná díla

Památky na J. K. Tyla

Pomníky

  • Stojící postava, bronz; Alois Sopr (1985) - Plzeň, Smetanovy sady
  • Polopostava v bloku kamene se dvěma alegorickými postavami žen-múz - Plzeň, Mikulášské náměstí (na podzim 2011 přesunutý z Lochotína)
  • Náhrobek s truchlící figurou anděla, pískovec, Antonín Wildt (1858), nahrazen kopií; - Plzeň, Mikulášský hřbitov

Busty

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Kutná Hora
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7424/174 - Index matriky - odkaz na vojenskou matriku 28. pluku
  4. ↑ Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 31
  5. ↑ http://www.praguecityline.cz/osobnosti-prahy/josef-kajetan-tyl-%E2%80%93-kde-domov-muj - Josef Kajetán Tyl – Kde domov můj
  6. ↑ Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 38.
  7. ↑ Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 39
  8. ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. (německy) 
  9. ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. 
  10. ↑ Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 73
  11. ↑ Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 40
  12. ↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 48
  13. ↑ Vlad. Zapletal: Marie Tylová, In: Československé divadlo, roč.IV., sešit 10, 18. června 1926, nakl. F. Topič, Praha, str. 150–2
  14. ↑ Ferdinand Strejček: Český herec podle J.K.Tyla, In: Československé divadlo, roč. IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 171
  15. ↑ Miloslav Novotný: Smysl ochotnického divadla, In: Československé divadlo, roč. IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 175
  16. ↑ Jaroslav Petr: Několik čísel, In: Československé divadlo, roč.IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 179, 184
  17. ↑ HÝSEK, Miloslav. J. K. Tyl. [s.l.]: Matice divadelní, 1926. S. 55. 
  18. ↑ FORST, Vladimír; OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. díl. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. S. 1071. 
  19. ↑ HÝSEK, Miloslav. J. K. Tyl. [s.l.]: Matice divadelní, 1926. S. 62. 
  20. ↑ TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 2001. S. 81. 

Literatura

  • BLAHNÍK, Vojtěch Kristian. J. K. Tyla had z ráje. Praha: Prometheus, 1926. Dostupné online. Monografie o pohnutém životě a díle J. K. Tyla z pera divadelního historika V. K. Blahníka. 
  • FILÍPEK, Václav. Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení : životopisný nástin. Praha: Kober a Markgraf, 1859. Dostupné online. Životopisný nástin o Josefu Kajetánu Tylovi, v němž autor vzpomíná na jeho působení v časopise Květy a v Divadle v Růžové ulici. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 1068–1078. 
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969. s. 66
  • TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Život a doba Josefa Kajetana Tyla. Praha: Hynek, 1892. Dostupné online. 
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (5–6), s. 135–138. ISSN 1210-6097.
  • Československé divadlo, roč. IV., sešit 10, 18. června 1926 a sešit 11, 2. července 1926, nakl. F. Topič, Praha, s. 150–2, 165–194
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 307–314.  Dostupné online
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 399–431.  Dostupné online
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 431–432. 
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988. s. 536–8
  • HÝSEK, MILOSLAV. J. K. Tyl. Matice divadelní, 1926.
  • LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava; HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998, 1048 s. ISBN 80-7106-308-8.
  • OTRUBA,Mojmír a KAČER, Miroslav. Tvůrčí cesta J. K. Tyla. Praha: SNDKLHU, 1961.
  • TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. V Praze: Divadelní ústav, 2001,České divadlo (Unnumbered). ISBN 80-7008-122-8 .

Související články

Externí odkazy


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Kajetán_Tyl&oldid=15825193“