Sredna gora

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sredna gora
Средна гора
Sredna gora by Elena Tchotchkova.JPG
Nejvyšší bod1603 m n. m. (Goljam Bogdan)
Délka285 km
Rozloha5 950 km²
Střední výška608 m n. m.

Nadřazená jednotkaBalkanidy

SvětadílEvropa
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
Přibližné vyznačení Sredné gory na mapě Bulharska
Přibližné vyznačení Sredné gory na mapě Bulharska
PovodíMarica, Iskăr
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sredna gora (bulharsky Средна гора) je pohoří ve středním Bulharsku, rovnoběžné se Starou planinou. Jejím nejvyšším vrcholem je Goljam Bogdan (Голям Богдан – 1603,4 m), ležící v severní a nejvyšší části pohoří – Săštinska Sredna gora. Administrativně spadá do sedmi oblastí: Sofie, Sofijské, Pazardžické, Plovdivské, Starozagorské, Slivenské a Jambolské.

Česky lze nalézt překlad Středohoří,[1] což není přesné; správně je Prostřední les.

Vymezení[editovat | editovat zdroj]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Pohoří se nachází mezi Zabalkánskými kotlinami na severu a Hornothráckou nížinou na jihu. Táhne se od západu od údolí řeky Iskăr až k východu u ohbí řeky Tundža, severně od Jambolu. Jeho délka v západovýchodním směru je 285 km, přičemž jeho největší šířka je asi 50 kilometrů. Pohoří se rozkládá na ploše 5 950 km²[2] a jeho průměrná nadmořská výška dosahuje 608 metrů.

Hranice[editovat | editovat zdroj]

Pohled ze západu na horský hřbet Gălăbec spojující Srednou goru a Starou planinu

Severní hranice běží po jižním okraji následujících osmi Zabalkánských kotlin (od západu na východ): Na západě začíná v údolí řeky Iskăr u obce German a sleduje jižní a jihovýchodní hranici Sofijské kotliny, pak pokračuje jižní části Saranské, Kamarské, Zlaticko-pirdopské, Karlovské a Kazanlăcké kotliny. Poté prochází Meždenickou soutěskou řeky Tundža a jižními svahy Slivenského údolí a končí na východě u ohbí řeky Tundža severně od města Jambolu horou Zajči vrăch (256 m). Se Starou planinou, resp. jejími částmi Murgaš, Etropolska planina, Zlatiško-tetevenska planina a Kaloferska planina je spojena pěti příčnými hřbety (Neguševski rid, Oporski rid, Gălăbec, Koznica a Stražata).

Jižní hranice pohoří začíná v Bobroveckém sedle, pokračuje východně po severním úpatí Rily a po jižním okraji Kostnecko-dolnobanské kotliny za soutěskou řeky Marici Momina klisuraka dobíhá k městu Belovo. Tam začíná její hranice Hornothráckou nížinou, která přibližně sleduje následující linii: město Vetren a vesnice Kalugerovo, Blatnica, Krasnovo, Starosel, Černičevo, Pesnopoj, poblíž které dosahuje řeky Strjama. Odtud pokračuje na východ přes Vărben, Zelenikovo, Veren, jihozápadně, jižně a jihovýchodně obíhá Čirpanskou pahorkatinu a znovu pokračuje na východ přes Starou Zagoru, Korten a Kamenovo, přičemž končí ve městě Jambolu.

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Soutěskami řek Topolnica a Strjama (levé přítoky Marici) se Sredna gora dělí na tři části: na západě, mezi údolími řek Iskăr a Topolnica – Ichtimanska Stredna gora, uprostřed mezi údolími řeky Topolnica a Strjama – Săštinska Sredna gora (nejvyšší) a na východě, mezi údolími řeky Strjama a Tundža – Sărnena Sredna gora.

Ichtimanska Sredna gora[editovat | editovat zdroj]

Chráněné území Eledžik v Ichtimanské Sredné goře

Ichtimanska (Zapadna) Sredna gora je vklíněna mezi údolími řek Iskăr na západě a Topolnica na východě, kotlinami na severu (Sofijská, Saranská, Kamarská, Zlaticko-pirdopská), Bobroveckým sedlem a severozápadními svahy Rily. Její kotlinatý a horský terén lze dělit na tři oblasti: Vakarelsko-belickou, Šipočansko-eledžická a Ichtimanská.

Ve Vakarelsko-belické oblasti lze sledovat převládající západovýchodní orografický vzhled pohoří Lozenska (1190 m), Vakarelska (1090 m) a Belica (vrchol Goljama Ikuna 1221 m). Zde se, mezi pohořími Lozenska a Vakarelska, rozkládá na horním toku řeky Gabra (levém přítoku řeky Lesnovska) rozlohou malá Gabrenská kotlina.

Mezi Samokovskou kotlinou na západě a údolím řeky Topolnica na východě se rozkládá Šipočansko-eledžická oblast. V ní, na kontaktu se severním úpatím pohoří Rila, vynikají jednotlivé hřbety Šipočanski (1312 m), Šumnatica (1392 m), Septemvrijski (1275 m) a Eledžik (1186 m). Jižně od těchto hřbetů, na hranici s Rilou, leží Kostnecko-dolnobanská kotlina (520 m).

Mezi orofgrafickými jednotkami Vakarelsko-belické a Šipočansko-eledžické oblasti v horním povodí řeky Mătivir (pravý přítok Toplnice) se nalézá Ichtimanská kotlina (650 m).

Săštinska Sredna gora[editovat | editovat zdroj]

Săštinska Sredna gora od thráckého heróonu u dědiny Starosel

Săštinska Sredna gora zabírá kotlinatý a převážně hornatý terén mezi údolími řek Topolnica na západě a Strjama na východě. Na severu dosahuje do jižních částí Zlaticko-pirdopské a Karlovské kotliny a na jihu její svahy ji postupně spadají do Hornothrácké nížiny. Na sever, ve vyšší horské části se nalézá Bunajsko-bogdanská oblast. Nad rozsáhlejší ploché hřebeny zde vyčnívají, postupně od západu na východ, dominantní vrcholy Bratija (1519 m), Bunaja (1572 m) a Goljam Bogdan (1603,4 m), což je nejvyšší bod celé Stredne gory. Téměř uprostřed této oblasti v horním povodí řeky Topolnica se prostírá dobře oddělená Koprivštická kotlina (1000 m). Jižní kotlinatá část Săštinské Sredné gory se nazývá Panagjursko-strelčanská oblast. Sem se, kromě malých kotlin (Panagjuské a Strelčanské), vkliňují střední toky řek Luda Jana a Pjasăčnik.

Sărnena Sredna gora[editovat | editovat zdroj]

Zajči vrăch na východě Sărnené Sredné gory

Sărnena Sredna gora zaujímá hornatý a kopcovitý terén, který se táhne mezi údolími řeky Strjama na západě a Tundža na východě. Na severu dosahuje do jižních částí Karlovské, Kazanlăcké, Tvărdické a Slivenské kotliny a na jihu její svahy postupně spadají do Hornothrácké nížiny a Jambolského pole. Zde lze vyčlenit tři oblasti: Bratanskou, Kortenskou a Čirpanskou.

Mezi údolím řeky Strjama na západě a Zmejovským-průsmykem (430 m) na východě s údolím řeky Bedečka se táhne horský hřbet Bratanské oblasti. V něm vyniká nejvyšší vrchol Sărnené gory – Bratan (1236 m). Východně od Zmejovského-průsmyku a údolí Bedečky až k ohybu řeky Tundža severně od Jambolu se rozprostírají postupně klesající a zužující se hřebeny Kortenské kopcovité oblasti. Nejvyšším bodem je zde vrch Mogurlej (895 m). Rozsah oblasti je malý, zejména východně od Kortenského průsmyku, kde končí nejvýchodnějším vrcholem pohoří – Zajčím vrchem (256 m). Jižně od Bratanské oblasti mezi údolím Brezovské řeky a městem Stara Zagora se nachází Čirpanská pahorkatina s nejvyšším vrcholem Kitka (651 m).

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Geologická stavba[editovat | editovat zdroj]

Geologický vývoj Sredné gory je neoddělitelně spjat s formováním Srednogorské synklinály v průběhu svrchní křídy a jejím pozdějším zdvihem na přechodu k paleocénu při vzniku laramické orogeneze. V místě synklinály se ukládaly svrchně křídové vápence a slíny, což v důsledku doprovodné aktivní podmořské vulkanické činnosti vytvořilo jednotný složený sedimentačně-vulkanický komplex. V něm se kromě svrchně křídových vápenců a slínů nalézají svrchně křídové tufy, tufity a andezity. Zdvih Srednogorské synklinály během laramické orogeneze byl provázen pronikáním intruzivních těles (mladých laramických plutonů).

Vznik a vývoj synklinály jako hluboké a podlouhlé pánve je spojen s podložím ze starších horninových útvarů předprvohorního a prvohorního stáří (ruly, svory, žuly a doleritové jádrové formace), ve kterém se vyskytují také druhohorní (triaské, jurské a spodněkřídové) sedimenty. Druhá skupina skalních útvarů v pohoří souvisí s jeho synklinálním stavem a jeho zdvihem. Je to svrchně křídový sedimentačně-vulkanický komplex a mladší laramické intruze (monzonity a diority). A konečně do třetí skupiny skalních útvarů se zařazují posttektonické paleogenní a neogenní (miocénní a pliocénní) usazeniny. Tyto tři skupiny skalních útvarů, které se podílejí na výstavbě Sredné gory, mají různý rozsah a specifický odraz na ráz jejího reliéfu.

Jako celek je Sredna gora tvořena antiklinální vrásou ukloněnou na sever, v jejímž jádru jsou zastoupeny mladší paleozoické (hercynské) žuly a předpaleozoické a paleozoické metamorfity (ruly, svory, amfibolické a mastkové břidlice aj.). Těmito horninovými formacemi jsou tvořeny Ichtimanská bloková antiklinála a Srednegorské antiklinorium. Na jižním boku tohoto antiklinoria v dosahu panagjurišťského a starozagorského tektonického příkopu se nalézají svrchně křídové usazeniny představované vápenci a slíny. Aktivace některých starých zlomů v průběhu paleogénu a neogénu vedla ke vzniku hlubokých tektonických příkopů, v rámci nichž bylo zakončeno ukládání svrchněeocénních sedimentů v Panagjurišťské kotlině, v miocénu v Gabrenské kotlině a v pliocénu v Ichtimanské kotlině.

Nejvyšší denudační úroveň Sredné gory z mladšího miocénu se nachází v nadmořské výšce 1000 – 1500 m a zahrnuje hřebeny horských hřbetů v oblasti Ichtimanské Sredné gory a rozsáhlé vrcholové partie Bunajsko-bogdanské a Bratanské oblasti. Její zdejší rozsáhlý povrch má parovinný charakter a je odrazem součtu morfogenetických efektů se současnými projevy zřetězených obloukovitých epirogenních zdvihů spolu s dlouhodobou denudační činností ve fázích tektonického klidu.

Denudační úroveň ze staršího pliocénu se vyznačuje značnými rozdíly v nadmořské výšce, která se pohybuje od 800 do 1200 metrů. Tato úroveň je nejvyšší (1200 m) a poměrně rozsáhlá v Săštinské Sredné goře. Nejnižší denudační úroveň z mladšího pliocénu (levantská) nabývá převážně formy ukloněných stupňů, jejichž výška se pohybuje od 400 do 1000 metrů. Tato úroveň se nalézá nejvýše v Săštinské Sredné goře a poměrně nízko v Kortenské oblasti Sărnené Sredné gory, kde se tato denudační úroveň projevuje ve formě oddělených plošin.

Opakované vyzdvihování a etapy relativního tektonického klidu doprovázené diferencovaným exogenním vlivem na denudaci pomohly během čtvrtohor dalšímu cyklickému vývoji terénu a formování současného údolního systému. Tyto jednotlivé etapy morfogenetického vzniku říčních údolí řek Iskăr, Topolnica a Strjama jsou potvrzeny výskytem šesti úrovní teras na jejich svazích.

V těsné vazbě na geologickou stavbu pohoří existují otevřená a provozovaná významná ložiska měděných rud (Asarel, Medet, Elšica, Radka aj.).

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Rozličná nadmořská výška, významné rozčlenění a rozdíl v expozici reliéfu Sredné gory spolu s klimatotvorným vlivem na přeměnu vzdušných mas ze sousedních oblastí vysvětlují podstatnou diferenciaci klimatických podmínek. V hlavním pásu pohoří do 1000 m na severních a do 1500 m na jižních svazích je mírně kontinentální podnebí. V nízkém pásmu Sărnené Sredné gory a především na jejích jižních svazích se projevuje přechodně kontinentální klima. V nadmořských výškách nad 1000 m na severních a nad 1500 m na jižních svazích je výraznější horské klima působící v rozličné míře. V závislosti na nadmořské výšce se v dolním pásu průměrná lednová teplota pohybuje v rozmezí 0 až -4 °C a v horském pásu dosahuje značně nižších hodnot, které se pohybují od -5 do -8 °C. V orograficky dobře uzavřených kotlinách se v chladném období vytvářejí podmínky pro inverzní stavy. S nimi jsou spojeny absolutní minimální teploty v meteorologických stanicích Panagjurište (-32,4 °C) a Ichtiman (-31,8 °C).

Významné klimatické rozmanitosti pohoří svědčí nerovnoměrné kvantitativní rozložení srážek a jejich rozličný režim. Tam, kde se projevuje mírně kontinentální klima, a také v dosahu horského klimatu vykazuje množství srážek značně výrazné letní maximum a zimní minimum. Průměrný roční srážkový úhrn v pásmu s mírně kontinentálním klimatem se pohybuje mezi 600 a 800 mm a v horském pásmu od 800 do 1200 mm. Zde se spolu s rostoucí nadmořskou výškou a rostoucím množstvím srážek výrazně zvyšuje množství pevných srážek, jakož i délka trvání sněhové pokrývky, která dosahuje 4 – 5 měsíců. V oblastech, kde je přechodně kontinentální podnebí a znatelnější vliv středomořského klimatu, se srážkový režim vyznačuje jasně vyjádřenou tendenci vyrovnávání množství sezónních srážek. Srážkový úhrn v těchto oblastech je relativně nejmenší a pohybuje se od 550 do 600 mm.

Vodopis[editovat | editovat zdroj]

Meandry řeky Topolnica na středním toku

Na většině Stredné gory mají zde pramenící řeky dešťovo-sněhový odtokový režim díky poměrně časnému jarnímu maximu. To je odrazem nevýrazné sněhové pokrývky a převažujícího objemu pluviálních srážek na průběh říčního průtoku. Na východních nejníže položených říčních tocích výrazně převažuje dešťový režim. Většina z těchto říčních toků se odlišuje dočasně se projevujícím odtokem v důsledku odlesnění a degradace způsobené erozí v povodí, v některých případech jasně se vyznačující krátkodobým odtokem po spádnici.

V důsledku relativně malého množství zadržování srážek slabší sněhovou pokrývkou a silného odpařování je v nejvyšších částech hor specifický odtok zhruba 15 l/s/km². V dolním horském pásmu, především ve východní části pohoří s malými srážkovými úhrny, značným odpařováním, mírným sklonem a vodopropustným akumulativním podložím se specifický odtok snižuje na 1 l/s/km².

S výjimkou západních a severozápadních oblastí v prostoru Ichtimanské Sredné gory, které spadají do povodí řeky Iskăr, náleží zbývající část hor povodí řeky Marica. V Sredné goře pramení řeky Lesnovska a Šipočanica (pravé přítoky Iskăru), levé přítoky Marici – Očušnica, Topolnica (a její přítok Mătivir), Luda Jana (a její přítok Strelčanska Luda Jana), Potoka, Pjasăčnik (a jeho přítok Kalavaštica), Kavardžiklijska a Sveženska (přítoky Strjamy), Azmak, Brezovska, Omurovska (a její přítok Novoselska reka), Tekirska, Stara reka, Meričlerska. Martinka a Sazlijka (a její přítoky Azmaka, Bedečka a Kumrudža) a dva pravé přítoky Tundži – Turijska reka a Gjurlja.

V nejužší části soutěsky řeky Topolnica mezi Ichtimanskou Srednou gorou a Săštinskou Srednou gorou je postavena přehrada Topolnica.

V důsledku geologické stavby pohoří a se na jeho úpatí nachází mnoho minerálních pramenů. Na jeho jižním úpatí se nacházejí minerální prameny (od západu na východ): Dolna Baňa, Paseka, Kostenec Panagjurska Baňa, Strelča, Krasnovo, Straro Železare, Chisarja, Starozagorski Bani a Korten. Na severu to jsou: město Baňa (obština Karlovo), Pavel Baňa, Jagodya, Novozagorska Baňa a slivenské minerální lázně.

Půdy[editovat | editovat zdroj]

Půda v Sredné goře silně závisí na charakteru horninového podloží, nadmořské výšce, charakteristice reliéfu a rozdílnosti bioklimatických podmínek. V dolním pásu hor s relativně teplejším a sušším klimatem, listnatými stromy, převážně duby, a přítomnost značně rozličného půdotvorného skalního podloží tvoří souhrn příznivých podmínek pro rozšíření vyluhovaných podzolových kambizemí (CMx2).[3] Ve vyšším pásmu jsou rozšířeny světle hnědé kambizemi (CMd), což je způsobeno vlhčím a chladnějším klimatem a vlhkomilnou bukovou lesní vegetací spolu se značně odlišným nekarbonátovým skalním substrátem. Na vrcholech plochých hřebenů Săštinské Sredné gory přispěly k rozšíření umbrisolů (UM) relativně drsné horské klimatické podmínky a dobře vyvinuté travní porosty spolu s vodonepropustným geologickým substrátem. V pliocénských sedimentech kotlin a v místech, kde se na jejich obvodě vyskytují svrchně křídové tufy a tufity, jsou rozšířeny smonice.

Flora a fauna[editovat | editovat zdroj]

Rezervace Bogdan

Vegetace v Sredné goře závisí nejen na charakteru a zeměpisném rozšíření půdních typů, ale také na charakteru klimatických podmínek, některých vlastnostech reliéfu a hospodářské činnosti člověka. Lužní půdy v údolí řek doprovázejí vlhkomilné travnaté a lesní porosty (olše, vrba, topol). Tam, kde jsou půdy tvořeny smonicemi, a na značné rozloze světle hnědých kambizemí převládá obhospodařování a zdejší areál přírodní vegetace je snížen na minimum. V místech, kde se pozemky světle hnědých kambizemí neobdělávají, je vegetace zastoupena duby, zatímco na severních svazích kopcovitého a podhorského reliéfu se daří i habrům. Ve vyšším pásmu jsou světle hnědé kambizemi doprovázeny hustými lesními porosty a v Săštinské Sredné goře zůstaly v tomto pásmu zachovány nádherné bukové lesy, které dosahují na některých místech značného stáří. V horních partiích plochých hřebenů Săštinské Sredné gory jsou na umbrisolech široce rozšířeny travní porosty, zastoupené rozsáhlými loukami a pastvinami.

Pokud jde o faunu v Sredné goře, v podstatě zde žijí středoevropské druhy zvířat. Z velkých savců jsou zde zástupci býložravců jako srnčí a divoká prasata a uměle vysazení jeleni. Z šelem se poměrně často vyskytuje liška a velmi zřídka vlk a medvěd. V minulosti se v Săštinské Sredné goře vyskytoval i rys. Rozšíření plazů a obojživelníků je v porovnání se Starou planinou větší.

Na území Střední hory se nachází chráněné území Eledžik a chráněná přírodní rezervace Bogdan.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Horská chata Srednegorec

V Sredné goře, i díky její nižší nadmořské výšce, je široce zastoupeno lázeňství a turistický ruch. Je zde postaveno a funguje zde poměrně velké množství horských chat.

Památky[editovat | editovat zdroj]

V pohoří se nalézá několik historických a architektonických památek a archeologických nalezišť, které jsou cílem turistického ruchu:

  • thrácký kultovní areál – heróon (u obce Starosel),
  • mohyly Goljama kosmatka v Údolí králů (Dolina na carete) a karanovská sídelní mohyla
  • megalitické svatyně v lokalitách Kulata, Skumsale, Kočulata.
  • architektonické historicko-památkové rezervace Koprivštica a Panagjurište
  • Oborište – místo konání prvního bulharského Velkého národního shromáždění
  • lázeňské centrum Chisarija

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Средна гора na bulharské Wikipedii.

  1. Centrální Bulharsko [online]. ituristi.cz [cit. 2016-06-06]. Dostupné online. 
  2. PENIN, Rumen. Природна география на България. Sofie: Булвест-2000, 2007. 280 s. ISBN 9789541805466. S. 180–184. (bulharsky) 
  3. SCHRITTENLOCHER, Rolf. Tabelle A1-1: Definitionen der FAO Bodentypen [online]. 2001-02-13 [cit. 2016-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-11. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GEORGIEV, Milan. Fyzická geografie Bulharska. Sofie: Наука и изкуство, 1979. 536 s. Dostupné online. S. 393–411. (bulharsky) 
  • MIČEV, Nikolaj; MICHAJLOV, Cvetko; VAPCAROV, Ivan, KIRADŽIEV, Svetlin. Geografický slovník Bulharska. Sofie: Наука и изкуство, 1980. 561 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-22. S. 462. (bulharsky)  Archivováno 22. 10. 2013 na Wayback Machine

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]