Sokolnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sokolník s dravcem

Sokolnictví je zvláštní způsob lovu pomocí vycvičených dravců, především sokolů, jestřábů a orlů.

Jedná se o tradiční oblast lovectví, která používá své vlastní metody, úlovky a filozofii. Člověk, který tuto činnost vykonává, se nazývá sokolník.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Kresba z roku 1248 zobrazující Fridricha II., vášnivého sokolníka své doby, se sokolem stěhovavým

Kde sokolnictví vzniklo není přesně známo. Domníváme se však, že sokolnictví vzniklo někde ve stepích jižní Asie, kde byly pro jeho vznik výborné podmínky, ke kterým neodmyslitelně patří otevřená krajina středoasijských stepí. To dokládá i několik pramenů z doby druhého tisíciletí před n. l., které pochází z oblastí Indii a Íránu. Během 1. tis. př. n. l. se sokolnictvím začali zabývat Arabové, Číňané a kočovné národy Střední Asie. Právě u nich slouží sokolnictví dodnes k lovu kožešinové i jiné zvěře, zatímco v ostatních zemích se stalo sokolnictví zábavou šlechticů a panovníků.

O používání sokolnictví v období antického Řecka a Říma se žádné prameny nezmiňují, existuje jen stručná zmínka o pokusu syna císaře Avita o zavedení sokolnictví v Římě v 5. stol. n. l., který však neuspěl. V antickém období se sokoly či jestřáby lovili i Thrákové a Sarmaté, avšak informace o něm jsou velmi kusé. Do střední Evropy proniklo sokolnictví prokazatelně na konci 4. st. n. l. se Sarmaty a Germány. V téže době se z Číny rozšířilo do Japonska, kde se jím s oblibou zabývali samurajové. Od 6. stol. je sokolnictví pomalu zaváděno v říších Ostrogótů, Vizigótů, Franků a v dalších evropských zemích, především na dvorech panovníků a vyšší šlechty, kde sloužilo k zábavě. U nižší vrstvy obyvatel bylo sokolnictví využíváno jako zdroj potravy, záhy však bylo poddaným zakazováno. Od poloviny prvního tisíciletí existovaly právní předpisy, které upravovaly lov a nakládání s dravci. Krádeže a nezákonný odchyt sokolnických dravců byly tvrdě trestány, např. v Anglii za Edvarda III. či za Tudorovců dokonce oběšením. V Českých zemích je sokolnictví doloženo již ve velkomoravském období.

V 10 stol. bylo už sokolnictví rozšířeno ve všech evropských, asijských a severoafrických zemích a chovy dravců (především sokolů a rarohů) se staly samozřejmostí na každém panovnickém dvoře. Sokolnictví ve středověku, zejména v tom raném, hrálo významnou politickou i ekonomickou roli a zanechalo výrazné stopy v různých národních kulturách (pověsti, legendy, poezie, výtvarné umění). Dravci vhodní pro sokolnictví začali být předmětem obchodování a rostla po nich značná poptávka. Zvlášť oblíbení byli bílí rarozi lovečtí, které chytali sokolníci ze Skandinávie na Islandu a v Grónsku, bývali používáni jako panovnický dar, obchodní artikl nebo výkupné za zajatce při jednání evropských panovníků s byzantskými a muslimskými vládci. K významnému rozvoji sokolnictví došlo také za období křížových výprav, kdy se zjistilo mnoho užitečných informací, např. použití čepiček k zastínění zraku dravce. Posléze začaly vznikat první evropské spisy o sokolnictví, z nichž nejznámější jsou De arte venardi cum avibus od římskoněmeckého císaře Fridricha II. z poloviny 13. století nebo spis anglické abatyše Juliany Berners z 15. století.

Lov s dravci představoval až do 17. století významnou součást loveckých způsobů u šlechty v celé střední a západní Evropě, ale i v Rusku, kde se těšilo mimořádné přízni samotných carů, např. Alexeje I. Za vlády cara Alexeje byla v Moskvě sokolníkům vyhrazena celá čtvrť v místech, kde se dnes nachází park Sokolniki. V souladu s tehdejším právem byli sokolníci téměř výlučně panovníci a šlechta. V 18. století dochází na západ od Ruska k prudkému úpadku sokolnictví, díky zdokonalování střelných zbraní používaných k lovu a vzrůstající oblibě parforsních honů. Úpad sokolnictví byl také dán celospolečenským vývojem a postupným zánikem feudalismu. Pouze v Nizozemí se sokolnictví udrželo až do 19. stol. Naproti tomu v Íránu, arabských zemích a severní Africe se sokolnictví udrželo dodnes především mezi vyššími vrstvami. Až do dnešních dnů se téměř v původní podobě zachovalo sokolnictví v Kirgizii, Kazachstánu a některých oblastech Číny, kde kromě sokolů a jestřábů užívají sokolníci také orly. Sokolnictvím se zabývá i prosté obyvatelstvo a loví s dravci různá zvířata, např. sviště, zajíce a lišky pro maso a kožešinu. S pomocí orlů loví Kyrgyzové a Kazaši dokonce gazely, sajgy a vlky.

Sokolnictví obecně[editovat | editovat zdroj]

Dělení dravců v sokolnictví[editovat | editovat zdroj]

Sokolníci dělí dravce podle jejich způsobu lovu na dvě skupiny: Dravci nízkého letu, kteří svoji vyhlídnutou kořist loví tak, že se v dostatečné vzdálenosti od kořisti spustí dolů a ke kořisti se přibližují letem nízko nad zemí, přičemž využívají zastínění např. trávou nebo terénem tak, aby je kořist uviděla v poslední chvíli a neměla čas k úniku. Takto loví jestřábi, káňata, ale také často orli. Další skupinou jsou dravci vysokého letu, kteří svoji kořist loví z výšky, někdy také střemhlavým letem. Do této skupiny patří všichni sokolovití dravci, takže především sokol stěhovavý, ostříž, raroh velký či lovecký.

Krmení[editovat | editovat zdroj]

Dravci používaní v sokolnictví se krmí podle aktivity, která je spojena reprodukčním cyklem. Ke krmení se používají uměle chovaní potkani, křepelky, holubi, kuřata a králíci, někdy i jiná zvířata, ale vždy z veterinárně ošetřených zdrojů.

Chovná komora[editovat | editovat zdroj]

V chovné komoře je vždy chovaný jeden pár dravců. Jedná se o stavbu s plnými obvodovými zdmi, případně je jedna otevřena a opatřena mříží. Strop komory je pokryt z části střechou a z části sítí, aby mohly do komory pronikat sluneční paprsky a déšť. Komora je konstruována tak, aby měli dravci v jakoukoliv denní hodinu přístup do stínu a mohli si určovat sami podmínky pobytu. Rozměry komor pro středně velké dravce se pohybují kolem 5×3×3 metru. Menší dravci hnízdí v komorách menších, a naopak např. orlům vyhovují komory větší. Komora je zevnitř vybavena jednou nebo dvěma hnízdními plošinami, krmícími plošinami a různými větvemi a odsedávkami, jejichž tvar a velikost záleží na druhu dravce, který je v komoře chovaný. Dále je v komoře umístěna nádoba s vodou.

Pomůcky pro výcvik dravce[editovat | editovat zdroj]

Orel s čepičkou
Dravec na sokolnické rukavici

K zajištění správného výcviku dravce je naprosto nezbytná celá řada pomůcek, tzv. sokolnická výstroj. Výstroj dravce tvoří chvatová pouta, obratlík, dloužec, rolničky, eventuálně jangoli a čepička. Sokolnickými potřebami jsou sokolnická rukavice, brašna, vábítko, cvičná příletová šňůra a posedy pro dravce. Také se často používá telemetrie (vysílačky), dravec se i na poměrně velké vzdálenosti pomocí přijímače dá celkem snadno a rychle naleznout. V poslední době se objevují novinky zejména v materiálech používaných na výrobu pomůcek, kdy tradiční kůže bývá nahrazena lehkými umělými vlákny.

Sokolnictví v Česku[editovat | editovat zdroj]

Sokolníci v Česku se sdružují v rámci Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty. Aby se člověk mohl stát sokolníkem, musí nejprve složit myslivecké zkoušky a poté zkoušky sokolnické. Navíc před složením těchto zkoušek musí byt uchazeč minimálně rok adeptem u myslivců tak i u sokolníků.


Citáty[editovat | editovat zdroj]

Sokolnictví by mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění. Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění na pěst vrátí i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen géniem člověka, který ho drží neviditelným poutem...
—  Fridrich II. Štaufský[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.dravci.net

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]