Simone de Beauvoir

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Simone de Beauvoirová)
Skočit na: Navigace, Hledání
Simone de Beauvoirová
Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre u Balzacova pomníku, kolem 1930
Simone de Beauvoir a Jean-Paul SartreBalzacova pomníku, kolem 1930
Rodné jméno Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir
Narození 9. ledna 1908
Paříž, Francie
Úmrtí 14. dubna 1986
Paříž, Francie
Příčina úmrtí zápal plic
Místo odpočinku Montparnasse
Alma mater Pařížská univerzita
Agrégation de philosophie en France
Povolání politický filozof, novinářka, existencialista, romanopiskyně, autorka autobiografie, esejistka, politická aktivistka, autorka deníků, pisatelka dopisů, filosofka, feministka a literární kritička
Ocenění Goncourtova cena (1954)
Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1978)
Partner(ka) Jean-Paul Sartre
Podpis Podpis
Citát
Cit je tehdy svobodný, nezávisí-li na žádném cizím přinucení, je-li prožíván v upřímnosti a beze strachu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA. Informace o této abecedě najdete ve stejnojmenném článku.

Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Simone de Beauvoir [výslovnost si:ˈmɔn də bo:ˈvwa:ʀ], celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová[1], nebo Simone Beauvoirová[2] (9. ledna 1908, Paříž, Francie14. dubna 1986, Paříž) byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofkaexistencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou teorií, svobodomyslným způsobem života a vztahem s francouzským filozofem Jeanem-Paulem Sartrem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Simone de Beauvoir (celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir) se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala ateistické názory.

Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 19311943 působila jako pedagožka filozofie na lyceíchMarseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V 70. letech 20. století se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78 let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově Montparnasse v Paříži.

Simone de Beauvoir a odklon od náboženství[editovat | editovat zdroj]

Kritikové a biografové vidí kořeny svobodomyslného a na svou dobu odvážného společenského života Simone de Beauvior v rodinném nastavení, kdy byla spisovatelka a filozofka chycena v pasti mezi otcovými pohanskými hodnotami a matčinými rigidními katolickými standardy. Odloučení od Boha bylo v případě Simone de Beauvoir doprovázeno vědomím, že život je smrtelný a jedinec by si měl užít všechny radosti, které mu pozemský život nabízí. Sama se tímto životním stylem inspirovaným přírodou a levicovými názory řídila, což také determinovalo její spisovatelskou a filozofickou tvorbu.

Vztah s Jeanem-Paulem Sartrem a emancipační snahy[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání a silné osobní přesvědčení, stejně jako výše zmíněný odklon od náboženství, významným způsobem ovlivnily životní styl Simone de Beauvior. Sama sebe vnímala jako nezávislou, silnou osobnost, které je submitivita a přizpůsobivost cizí, což se projevilo i na jejím vztahu s Jean-Paulem Sartrem. Přes hlubokou úctu jednoho k druhému vytvořily tyto dvě významné osobnosti francouzského intelektuálního světa ve 30. letech otevřený svazek, který jim dovoloval milostné vztahy s jinými lidmi. Simone de Beauvoir nechtěla vztah institucionalizovat, proto také odmítla Sartrovu nabídku k sňatku, přestože proti manželskému svazku nikdy otevřeně nebrojila.

Simone de Beauvoir, Jean-Paul SartreChe Guevara na Kubě, 1960

Právě svým upřímným a na svou dobu velmi moderně pojatým a pokrokovým vztahem s Jean-Paulem Sartrem (krátce dokonce utvořili milostný trojúhelník s mladičkou studentkou Olgou), bourala Simone de Beauvoir tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role ve společnosti. Za svůj životní styl sklízela jak kritiku, tak obdiv mnoha žen, což ji v 70. letech přimělo k veřejnému prosazování emancipace. Simone de Beauvoir se stala významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Brojila proti způsobu, jakým je společností nahlíženo na chudé nevdané matky, a kritizovala způsob, jakým náboženská morálka svazuje svobodu jedince, tedy ženy. Své postřehy o životě a roli žen ve společnosti zpracovala v knize Le deuxième sexe (Druhé pohlaví, 1949). V knize poukazuje na tehdy mnoha ženami sdílený názor, že jsou mužskou částí společnosti považovány za ty druhé a jsou k této roli ve společnosti utvářeny. Myšlenku široce rozvedla a zasadila ji do historického kontextu. Kniha je považována za jednu z nejucelenějších deklarací nezávislosti žen na mužích.

Význam Simone de Beauvoir pro existencialismus a feministickou teorii[editovat | editovat zdroj]

Vztah s Jean-Paulem Sartrem ovlivnil také její filozofickou dráhu. Spolu se svým druhem se stala vyznavačkou moderního směru existencialismu, v jehož rámci formulovala hned několik důležitých myšlenek. Existencialistický směr obecně vychází z předpokladu, že jedinou daností je samotná existence člověka. Jedinec se podle existencialistů stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, jak se chová, co si přeje a jak formuje svůj život vlastní aktivitou. Člověk je tedy sám odpovědný za svá rozhodnutí a podobu svého života. Simone de Beauvoir přispěla k existencialismu ženskými tématy a (sebe)reflexí ženy, které shrnula ve svém nejslavnějším esejistickém díle Druhé pohlaví, jež bylo vydáno roku 1949 a svým poselstvím šokovalo tehdejší veřejnost. Publikace kritizuje mužské představy o roli žen, podle kterých jsou jejich osobní úspěchy v rozporu s jejich ženstvím, protože „pravá žena“ je objektem mužského plánu, je druhořadým stvořením, které je povinno přispívat k uspokojování mužských potřeb a k uskutečňování jejich životních plánů. Simone de Beauvoir s tímto rozšířeným stereotypem společenského „utváření žen“ na základě předsudků, konvencí a očekávání mužského světa nesouhlasila a brojila proti němu nejen svou esejistickou tvorbou, ale i vlastními životními rozhodnutími.

Zajímavé je, že přestože přispěla k několika tezím existencialistického smýšlení, sama se za existencialistu nepovažovala. Vnímala sebe samu spíše jako bojovnici za sociálně spravedlivější svět, což dokazovala i svým působením v redakci Les Temps Modernes. Veřejně kritizovala válkuAlžírsku, bojovala za bezpečnost práce v továrnách a současně obhajovala práva starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Katolická církev zařadila její knihy „Druhé pohlaví“ (Le Deuxième sexe) a „Mandaríni“ (Les Mandarins) v roce 1956 na Index zakázaných knih.[3]
  • Měla mnoho milenců a milenek, přičemž několik z nich bylo nezletilých. To vedlo k diskusím o pedofilních sklonech spisovatelky.
  • Společenský rozruch způsobila roku 1941, kdy byla jako učitelka suspendována po kontroverzní aféře se sedmnáctiletou studentkou. Po této události Simone de Beauvoir prosazovala zrušení veškerých věkových zákonných limitů pro pohlavní styk.
  • Ráda cestovala a za svůj život pracovně působila či se rekreovala v Číně, SSSR, Japonsku, Egyptě, Izraeli, Brazílii a na Kubě.
  • Podepsala mj. Manifest 343, který sdružoval slavné ženy prodělavší potrat (tehdy nezákonný).
  • Americký překlad jejího stěžejního díla Druhé pohlaví (1949) byl velmi nepřesný, vinou čehož se ztratila hlavní myšlenka autorky.
  • Po smrti se stala ještě slavnější než za života, po roce 1986 byla nazývána matkou feminismu.
  • Na její počest byl postaven most pro pěší Passerelle Simone-de-Beauvoir přes řeku Seine.

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

Literární tvorba Simone de Beauvoir je silně ovlivněna filozofickým základem, stejně jako existencialistickými impulzy, studiem postavení žen ve francouzské společnosti a vlastními zážitky. Autorka do svých děl, která bývají charakterizována jako tzv. angažovaná literatura (žánr na pomezí filozofie a beletrie) často projektovala vlastní životní zkušenosti, názory a postoje, což dohromady s jejím racionálním uvažováním a objektivním realistickým nazíráním na svět vytvořilo unikátní kombinaci obsahu děl. Hlavním tématem jejích prací esejistických, filozofických či beletristických je morálka společnosti vzhledem k postavení žen, všeobecná emancipace a sociální spravedlnost.

Přehled děl[editovat | editovat zdroj]

  • 1943, L'Invitée, Paris: Gallimard. Pozvaná – první román v duchu existencialismu hovořící o beletrizovaném trojúhelníkovém vztahu mezi autorkou, Saartrem a studentkou Olgou. V knize odhaluje autorka nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, ve kterém vyrůstala, a touhu po partnerské harmonii. Dochází ale k závěru, že naprosté sjednocení dvou jedinců je nemožné – existují chvíle, kdy je každý z nás osamocen.
  • 1944, Pyrrhus et Cinéas, Paris: Gallimard. Pyrrhus rozmlouvá s Kineou – dílem začalo období, které sama autorka nazývá jako „morální fáze života“.
  • 1945, “La Phénoménologie de la perception de Maurice Merleau-Ponty”, Les Temps modernes, 1:363-67.
  • 1945, Le Sang des autres, Paris: Gallimard. Krev těch druhých – román.
  • 1945, Les Bouches inutiles, Paris: Gallimard.
  • 1946, “Littérature et métaphysique”, Les Temps modernes, 1: 1153–63.
  • 1946, Tous les homes sont mortels, Paris: Gallimard.
  • 1947, Pour une morale de l'ambigüité, Paris: Gallimard. Etika dvojznačnosti – filozofická práce představující vrchol jejího moralistického období.
  • 1948, L'Amerique au jour le jour, Paris: Editions Paul Marihein.
  • 1948, L'Existentialisme et la sagesse des nations, Paris: Nagel.
  • 1949, Le Deuxième sexe, Paris: Gallimard. Druhé pohlaví – esejistická kniha, její nejvýznamnější a světově nejproslulejší dílo, zabývá se v ní (z hlediska existencialistické filosofie) problémem postavení žen ve společnosti. Publikace kritizuje fakt, že v minulosti byly ženy považovány za něco nenormálního, zatímco muž byl ideálem. Autorka se snaží dokázat, že takové myšlení je špatné, neboť implikuje, že ženy jsou nějakou odchylkou od normálu a normalitu by se měly snažit napodobovat. Kniha sehrála významnou roli při utváření emancipačního hnutí v západní Evropě na přelomu 60. a 70. let.
  • 1951, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 74: 1002–33.
  • 1952, “Faut-il brûler Sade?”, Les Temps modernes, 75: 1197–230.
  • 1954, Les Mandarins, Paris: Gallimard. Mandaríni – románová kronika levicové inteligence ve Francii po druhé světové válce
  • 1955, “Merleau-Ponty et le pseudo-sartrisme”, Les Temps modernes, 10: 2072–122.
  • 1955, Privilèges, Paris: Gallimard.
  • 1957, La Longue marche, essai sur la Chine, Paris: Gallimard.
  • 1958, Mémoires d'une jeune fille rangée, Paris: Gallimard. Paměti spořádané dívky.
  • 1960, La Force de l'âge, Paris: Gallimard. V nejlepších letech – román inspirovaný vztahem se Sartrem, kde autorka rozlišuje vztahové myšlení typu „já“ a „my“.
  • 1962, “Preface”, in Djamila Boupacha, S. de Beauvoir and G. Halimi, Paris: Gallimard.
  • 1963, La Force des choses, Paris: Gallimard. Síla okolností – román, v němž líčí svůj a Sartrův myšlenkový vývoj.
  • 1964, “Preface”, in La Bâtarde, V. Leduc, Paris: Gallimard.
  • 1964, Une Mort très douce, Paris: Gallimard. Velice lehká smrt – román popisující poslední dny její matky.
  • 1965, “Que peut la littérature?”, Le Monde, 249: 73–92.
  • 1966, “Preface”, in Tréblinka, J. Steiner, Paris: Fayard.
  • 1966, Les Belles images, Paris: Gallimard.
  • 1967, La Femme rompue, Paris: Gallimard.
  • 1970, La Vieillesse, Paris: Gallimard.
  • 1972, Tout compte fait, Paris: Gallimard. Zúčtování – román, v němž podává bilanci svého spisovatelského života.
  • 1979, Quand prime le spirituel, Paris: Gallimard.
  • 1979, “Mon expérience d'écrivain (September 1966)”, in Les Écrits de Simone de Beauvoir, C. Francis and F. Gontier, Paris: Gallimard.
  • 1981, La Cérémonie des adieux, suivi de Entretiens avec Jean-Paul Sartre, Août-Septembre 1974, Paris: Gallimard. Obřad odloučení – román, který je jakousi beletristickou vzpomínkou na Sartra.
  • 1985, “Préface”, in Shoah, C. Lanzmann, Paris: Fayard.

Obraz v umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MUDRA, Josef. Simone de Beauvoirová: Ženská tvář kultury smrti [online]. Res Claritatis, 2010-06-04, [cit. 2013-11-06]. Dostupné online.  
  2. J. Šimandl: Jak zacházet s francouzskými jmény
  3. „One of the last authors to be added to the Index was Simone de Beauvoir, whose The Mandarins and The Second Sex were prohibited by the Vatican in 1956." → The Book: A Global History. Edited by Michael F. Suarez, S.J. and H. R. Woudhuysen. Oxford University Press, 2013. 672 Pages. ISBN 978-0-19-967941-6. [Viz str. 173.]
  4. Benjamin Kuras: Sebeklamy na stránkách Českého rozhlasu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ascher Carol (1987): Simone de Beauvoir. Mother of Us All. Social Text, No. 17, JSTOR, s. 107–109.
  • Fischera Virginia M. (1986): Simone de Beauvoir and "The Woman Question": Les Bouches inutiles. Yale French Studies, No. 72, JSTOR, s. 51–64.
  • Houston Mona T. (1963): The Sartre of Madame de Beauvoir. Yale French Studies, No. 30, JSTOR, s. 23–29.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]