Claude Lanzmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Claude Lanzmann
Claude Lanzmann crop.jpg
Narození 27. listopadu 1925
Bois-Colombes
Úmrtí 5. července 2018 (ve věku 92 let)
Paříž
Místo pohřbení Montparnasse
Alma mater Lycée Condorcet
Univerzita Tübingen
Povolání novinář, spisovatel, filmový režisér, scenárista, francouzský odbojář a filmový producent
Zaměstnavatel European Graduate School
Ocenění Verzetsprijs van de Stichting Kunstenaarsverzet (1993)
čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1999)
Goldener Ehrenbär (2013)
velkodůstojník Řádu čestné legie
medaile Za odboj
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Judith Magre (1963–1971)
Angelika Schrobsdorff
Partner(ka) Simone de Beauvoirová (1952–1959)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Lanzmann (27. listopadu 1925 Bois-Colombes5. července 2018 Paříž) byl francouzský publicista a režisér dokumentárních filmů.

Pocházel z rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy, jeho otec byl starožitníkem. Jeho mladší bratr Jacques Lanzmann (1927–2006) se stal úspěšným scenáristou a textařem. Doma se mu dostalo laické výchovy, přesto se jako student setkával s antisemitskými postoji. Za druhé světové války byl příslušníkem hnutí Résistance v oblasti Auvergne. Po válce vystudoval filosofii na univerzitě v Tübingenu, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně a na European Graduate School.

Publikoval jako externista v listech France-Soir a Le Monde. Byl milencem Simone de Beauvoir a spolupracoval s její společensko-kulturní revuí Les Temps modernes (od roku 1986 do své smrti byl jejím šéfredaktorem).[1] Patřil k levicovým kruhům: podepsal Manifest 121 požadující odchod Francouzů z Alžírska, přátelil se s Frantzem Fanonem.

Na rostoucí antisionistické a antisemitské nálady v západoevropské společnosti reagoval v roce 1972 svým prvním filmem Pourquoi Israël.[2] Jeho nejslavnějším dílem je Šoa, pojednávající o vyhlazování Židů v nacistickém Německu, jehož příprava mu zabrala jedenáct let a vznik financoval z vlastní kapsy.[3] Film trvá devět a půl hodiny a neobsahuje žádné archivní záběry, režisér pouze nasnímal autentické výpovědi pamětníků z řad obětí i viníků.[4] Také ve svých dalších filmech se Lanzmann zabýval obhajobou práva izraelského státu na existenci a zaznamenával vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Za svoji tvorbu obdržel v roce 1986 Čestného Césara a v roce 2011 se stal velkodůstojníkem Řádu čestné legie.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • Pourquoi Israël (1972)
  • Šoa (1985)
  • Tsahal (1994)
  • Un vivant qui passe (1997)
  • Sobibór, 14 octobre 1943, 16 heures (2001)
  • Le Rapport Karski (2010)
  • Poslední z nespravedlivých (2013)
  • Napalm (2017)
  • Čtyři sestry (2018)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český rozhlas Dostupné online
  2. Holocaust.cz Dosutpné online
  3. Židovský tiskový a informační servis Dostupné online Archivováno 6. 9. 2019 na Wayback Machine
  4. Aktuálně.cz Dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]