Přeskočit na obsah

Claude Lanzmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Claude Lanzmann
Narození27. listopadu 1925
Bois-Colombes
Úmrtí5. července 2018 (ve věku 92 let)
12. obvod
Místo pohřbeníHřbitov Montparnasse
ObčanstvíFrancie
Alma materCondorcetovo lyceum
Univerzita Tübingen
Povolánínovinář, spisovatel, filmový režisér, scenárista, francouzský odbojář, filmový producent, filmový scenárista, dokumentarista, režisér, filmař a filozof
ZaměstnavatelEvropská postgraduální škola
OceněníCena Francine a Antoina Bernheimových za umění, literaturu a vědu (1985)
Verzetsprijs van de Stichting Kunstenaarsverzet (1993)
čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1999)
Goldener Ehrenbär (2013)
velkokříž Národního řádu za zásluhy (2014)
 více na Wikidatech
ChoťJudith Magre (1963–1971)[1]
Angelika Schrobsdorff (od 1971)[1]
Partner(ka)Simone de Beauvoirová (1952–1959)[2][3]
PříbuzníJacques Lanzmann a Évelyne Rey (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Lanzmann (27. listopadu 1925 Bois-Colombes5. července 2018 Paříž) byl francouzský publicista a režisér dokumentárních filmů.

Pocházel z rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy, jeho otec byl starožitníkem. Jeho mladší bratr Jacques Lanzmann (1927–2006) se stal úspěšným scenáristou a textařem. Doma se mu dostalo laické výchovy, přesto se jako student setkával s antisemitskými postoji. Za druhé světové války byl příslušníkem hnutí Résistance v oblasti Auvergne. Po válce vystudoval filosofii na univerzitě v Tübingenu, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně a na European Graduate School.

Publikoval jako externista v listech France-Soir a Le Monde. Byl milencem Simone de Beauvoir a spolupracoval s její společensko-kulturní revuí Les Temps modernes (od roku 1986 do své smrti byl jejím šéfredaktorem).[4] Patřil k levicovým kruhům: podepsal Manifest 121 požadující odchod Francouzů z Alžírska, přátelil se s Frantzem Fanonem.

Na rostoucí antisionistické a antisemitské nálady v západoevropské společnosti reagoval v roce 1972 svým prvním filmem Pourquoi Israël.[5] Jeho nejslavnějším dílem je Šoa, pojednávající o vyhlazování Židů v nacistickém Německu, jehož příprava mu zabrala jedenáct let a vznik financoval z vlastní kapsy.[6] Film trvá devět a půl hodiny a neobsahuje žádné archivní záběry, režisér pouze nasnímal autentické výpovědi pamětníků z řad obětí i viníků.[7] Také ve svých dalších filmech se Lanzmann zabýval obhajobou práva izraelského státu na existenci a zaznamenával vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory.

Za svoji tvorbu obdržel v roce 1986 Čestného Césara a v roce 2011 se stal velkodůstojníkem Řádu čestné legie.

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Pourquoi Israël (1972)
  • Šoa (1985)
  • Tsahal (1994)
  • Un vivant qui passe (1997)
  • Sobibór, 14 octobre 1943, 16 heures (2001)
  • Le Rapport Karski (2010)
  • Poslední z nespravedlivých (2013)
  • Napalm (2017)
  • Čtyři sestry (2018)
  1. 1 2 Internet Movie Database. Dostupné online. [cit. 2022-03-23].
  2. infobae. 3. června 2018. Dostupné online. [cit. 2025-02-22].
  3. The Guardian. Spojené království, Londýn: Guardian News and Media Ltd.. 22. ledna 2018. Dostupné online. [cit. 2022-03-23].
  4. PAVLÁT, Leo. Zamyšlení Leo Pavláta: Claude Lanzmann zásadně přispěl k uchování paměti šoa. Český rozhlas [online]. 2018-07-15 [cit. 2025-02-22]. Dostupné online.
  5. BOUDA, Marek. Lanzmann v Praze: přehlídka filmů francouzského dokumentaristy. holocaust.cz [online]. 2011-08-07 [cit. 2025-02-22]. Dostupné online.
  6. Zemřel francouzsko-židovský filmař Claude Lanzmann. Tvůrce „Šoa“ natočil i snímek pojednávající o Terezíně. Židovský tiskový a informační servis [online]. 2018-07-05 [cit. 2025-02-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-09-06.
  7. FILA, Kamil. ČT2 nabízí monumentální rozpomínání na holocaust. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-11-09 [cit. 2025-02-22]. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]