Claude Lanzmann
| Claude Lanzmann | |
|---|---|
 | |
| Narození | 27. listopadu 1925 Bois-Colombes |
| Úmrtí | 5. července 2018 (ve věku 92 let) 12. obvod |
| Místo pohřbení | Hřbitov Montparnasse |
| Alma mater | Condorcetovo lyceum Univerzita Tübingen |
| Povolání | novinář, spisovatel, filmový režisér, scenárista, francouzský odbojář, filmový producent, filmový scenárista, dokumentarista a režisér |
| Zaměstnavatel | European Graduate School |
| Ocenění | Verzetsprijs van de Stichting Kunstenaarsverzet (1993) čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1999) Goldener Ehrenbär (2013) velkokříž Národního řádu za zásluhy (2014) velkodůstojník Řádu čestné legie … více na Wikidatech |
| Choť | Judith Magre (1963–1971)[1] Angelika Schrobsdorff (od 1971)[1] |
| Partner(ka) | Simone de Beauvoirová (1952–1959)[2][3] |
| Příbuzní | Jacques Lanzmann a Évelyne Rey (sourozenci) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Claude Lanzmann (27. listopadu 1925 Bois-Colombes – 5. července 2018 Paříž) byl francouzský publicista a režisér dokumentárních filmů.
Pocházel z rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy, jeho otec byl starožitníkem. Jeho mladší bratr Jacques Lanzmann (1927–2006) se stal úspěšným scenáristou a textařem. Doma se mu dostalo laické výchovy, přesto se jako student setkával s antisemitskými postoji. Za druhé světové války byl příslušníkem hnutí Résistance v oblasti Auvergne. Po válce vystudoval filosofii na univerzitě v Tübingenu, přednášel na Svobodné univerzitě v Berlíně a na European Graduate School.
Publikoval jako externista v listech France-Soir a Le Monde. Byl milencem Simone de Beauvoir a spolupracoval s její společensko-kulturní revuí Les Temps modernes (od roku 1986 do své smrti byl jejím šéfredaktorem).[4] Patřil k levicovým kruhům: podepsal Manifest 121 požadující odchod Francouzů z Alžírska, přátelil se s Frantzem Fanonem.
Na rostoucí antisionistické a antisemitské nálady v západoevropské společnosti reagoval v roce 1972 svým prvním filmem Pourquoi Israël.[5] Jeho nejslavnějším dílem je Šoa, pojednávající o vyhlazování Židů v nacistickém Německu, jehož příprava mu zabrala jedenáct let a vznik financoval z vlastní kapsy.[6] Film trvá devět a půl hodiny a neobsahuje žádné archivní záběry, režisér pouze nasnímal autentické výpovědi pamětníků z řad obětí i viníků.[7] Také ve svých dalších filmech se Lanzmann zabýval obhajobou práva izraelského státu na existenci a zaznamenával vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory.
Za svoji tvorbu obdržel v roce 1986 Čestného Césara a v roce 2011 se stal velkodůstojníkem Řádu čestné legie.
Filmografie
[editovat | editovat zdroj]- Pourquoi Israël (1972)
- Šoa (1985)
- Tsahal (1994)
- Un vivant qui passe (1997)
- Sobibór, 14 octobre 1943, 16 heures (2001)
- Le Rapport Karski (2010)
- Poslední z nespravedlivých (2013)
- Napalm (2017)
- Čtyři sestry (2018)
Reference
[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Internet Movie Database. Dostupné online. [cit. 2022-03-23].
- ↑ Dostupné online.
- ↑ Dostupné online. [cit. 2022-03-23].
- ↑ Český rozhlas Dostupné online
- ↑ Holocaust.cz Dostupné online
- ↑ Židovský tiskový a informační servis Dostupné online Archivováno 6. 9. 2019 na Wayback Machine.
- ↑ Aktuálně.cz Dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Claude Lanzmann na Wikimedia Commons 
Osoba Claude Lanzmann ve Wikicitátech- Claude Lanzmann v Internet Movie Database (anglicky)
