Přeskočit na obsah

Súfismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Pokora před Bohem. Ilustrace z díla Haft Awrang (Sedm trůnů) perského básníka Jamiho z 16. století

Súfismus (arabsky: تصوّف; tasawwuf) je mystická forma nebo také duchovní cesta či spiritualita islámu.[1] Rozmanitý pojem zahrnující v sobě etiku, estetiku, vzory chování, působí i na poli hospodářském, politickém či vojenském.[2] Zachází až za hranice běžného chápání mystiky. Na vztahy k Bohu a okolí se odvolává šarí´a, súfismus dává šarí´i duchovní postoj, pomocí něhož věřící vykonávají světské povinnosti. Súfismus je hnutí nejednotné a nekonformní. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských řádů, které se označují jako taríky, z nichž převážná většina je sunnitských.

Praktikant súfismu je označován jako súfí (arabsky: صُوفِيّ‎), ačkoli někteří stoupenci súfismu používají termínu súfí jen pro ty, kteří dosáhli cíle súfijského učení. Občas se pro súfiho též používá termínu derviš.

Pojetí súfismu

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Korán.

Pojetí súfismu vychází z Koránu a následného historického vývoje. Súfismus se také někdy vyjadřuje geometrickými prvky. Obvod kruhu představuje náboženské právo (muslimská obec), poloměry poukazují na cestu (taríqa) směřující do středu, jenž tvoří pravda (haqíqa), která je všude a nikde a v metafyzické rovině tvoří taríqu i šarí´u.

Nejstarší zmínky súfismu nalezneme v islámské středověké filozofii, falsafě, čerpající také z řeckého novoplatónství a některých esoterických nauk. V průběhu dějin se mísil s křesťanstvím a indickými naukami. Súfismus zobrazuje morální uvolnění a světskost umajjovského dvora v Damašku.[3] První zmínky súfismu pocházejí z Turecka a to hlavně z města Konya, Jiho-íránské Kúfy a Bagdádu.[4]

Související informace naleznete také v článku Džaláleddín Balchí Rúmí.

Za zakladatele súfijského učení je považován Džaláluddín Balchí Rúmí, který se zapsal do dějin jako jeden ze zakladatelů řádů Tancujících dervišů, také jako mystik a nejvýznamnější perský mystický básník. Svým přínosem obohatil literaturu, umění a filozofii. Ale o rozšiřování súfismu se zasloužil sultán Veled.

V současné době najdeme příznivce súfismu v místech jeho vzniku např. Egypt, Irák, Persie, Turecko a Indie. Za povšimnutí stojí i rozšíření a rostoucí zájem o súfismus obyvatel Maghribu.[5]

Související informace naleznete také v článku Mauláwíja.

Charakteristické pro súfismus je tanec (samá) od kterého se odvozuje název pro jeho členy-dervišové. Jednotlivci z řádu bratrstva jsou povinni řídit se určitými pravidly meditace, modliteb, rituálu. Jejich řád nastoluje pravidelné zúčastňování setkání svých taríqv.[6]

První mučedník súfismu byl Al-Halládž. Mezi další známé postavy súfismu patří např. Rúmí, Rabia z Basry, Omar Chajjám, Ibn Sina, al-Muhasibi a al-Ghazálí.

Teologie

[editovat | editovat zdroj]

Pojem súfismus znamená cestu či stezku, která se dá chápat jako cesta duše k Bohu. Tato cesta zahrnuje různé etapy[4] od doslovné praxe zjeveného zákona k božské realitě[6] a současně obsahuje souhrn rituálů, které jsou potřebné pro osvojení súfijské nauky.

S rozšiřováním islámu dochází k rozkvětu súfismu. Jeho přívrženci se sdružují do bratrstev, neboli oddělených komunit, které jsou založené na dodržování určitých zásad a jsou vedeny mistrem.

Členové bratrstev se uchylovali do klášterů, kde se uchýlili na dobu určenou k osvojení si nauk. Členové řádu mohli uzavírat sňatky.[6] Súfismus byl od počátku naukou o lásce, pokoře, milosrdenství a upřímnosti. Tedy vlastnostmi Proroka islámu.

Ve třetím století islámu vzniká většina súfijských zásad.[6]

Po mystické cestě odříkání a sebe- ukázněnosti prochází adept víry určitými duchovními etapami (mukámat), přičemž nejprve se stává hledačem, poté poutníkem a svůj duchovní stav završí rolí zasvěcence.[6]

Klasické schéma etapy cesty

[editovat | editovat zdroj]
Etapy cesty
Tělesná duše Napomínající duše Inspirovaná duše Zklidněná duše Uspokojená duše Přijatá duše Realizovaná duše
Cesta k Bohu Cesta cestou Boha Cesta o Bohu Cesta s Bohem Cesta dovnitř Boha Cesta od Boha Cesta v Bohu
Svět smyslů Svět přechodný Svět duchů Svět reality Svět principů Svět neviditelna Svět mnohostí a jednoty
Stav tužeb Stav lásky Stav vášně Stav jednoty Stav přechodu Stav okouzlení Stav trvání v Bohu
Sídlo: prsa Sídlo: srdce Sídlo: mysl Sídlo: tajemství (srdce) Sídlo: tajemství Sídlo: hloubky Sídlo: podstata tajemství

Cílem je snaha přiblížit se k Bohu, Bůh pak promlouvá ústy zasvěcence. Existuje tolik individuálních cest k Bohu, kolik je hledajících Boha. Proto by se Korán měl číst tak, jako by nám byl právě v danou chvíli sdělován. Konečným nejvyšším stádiem je poznání a následné rozprostření se v Bohu. Podle súfijské literatury lze dosáhnout cílené jednoty pomocí prostředníka mezi žákem a Bohem.[4] Proto na cestě k Bohu není sám, je veden svým duchovním vůdcem, kterého si sám vybral, a jemuž je zcela oddán. Teologie v súfismu zahrnuje šarí´a (zákon) jehož dodržování je formálně předepsáno, taríqa (cesta) a haqíqa (nejvyšší jsoucno). Těmto 3 náboženským základům odpovídají kořen, větev a plod duchovní cesty z nichž vycházejí 4 sféry bytí.

Sféry bytí

[editovat | editovat zdroj]
  • ´álam an-násút: svět lidí - vnímaný smysly
  • ´álam al-mala kút: svět moci - neviditelný, duchovní, andělský svět, vnímaný intuicí a duchovními schopnostmi
  • ´álam al-džabarút: svět síly - nebeský svět, svět božích jmen a přívlastků
  • ´álam al-lahút: svět božství, jenž není vnímán, protože to, co je fenomenální, je pohlceno v jednotě

Súfijská cesta a sféry

[editovat | editovat zdroj]
  • Nasút: běžný lidský stav, kdo se podřizuje šarí´i
  • Malakút: andělský stav, kterého se snažíme dosáhnout cestou očišťování
  • Džabarút: stav síly, jenž se snažíme dosáhnout cestou osvícení

Toto úplné vzájemné oddání nemůže být nikdy přetrhnuto, protože se jedná o nejvyšší vzájemný duchovní svazek uzavřený v nebi. Duchovní učitel doprovází svého žáka na cestě při odevzdání se duchovnímu vlivu a poznání božské aspirace (baraka). Adept se nazývá vůdcovým synem. Ostatní adepty nazývá svými bratry, a miluje je jako svého učitele.

Praxe

[editovat | editovat zdroj]
Tančící dervišové

Súfismus jako směr, který se formoval na základě mnohých dějinných události do dnešní doby přetrval v určité specifické podobě. Jedná se o variaci vyjádření základní lidské touhy po duchovním rozvoji.[4]I v dnešní době lze pozorovat napjaté vztahy mezi jednotlivými súfijskými řády.[3]

Ortodoxie vytýká súfismu, že nedodržuje šarí´u. Další sporným bodem je otázka: Kdo je nejvyšší autoritou islámu? Konfrontace se postupně rozšířily na věrouky a způsoby provádění obřadů. Došlo k zákazům projevu náklonnosti a úcty vůči učitelům.

Praxe vychází z Koránu. Příslušníci súfismu se modlí pětkrát denně, podobně jako muslimové, přispívají na charitu apod. Mezi vnější súfijskou tradici patří nošení šátků, zakládání nových modliteben a mešit. Vnitřní súfijská tradice se projevuje pak čtením posvátných textů a poezie. Určitého pocitu extáze dosahují pomocí hudby. Mezi praktické cvičení žáků patří modlení se, vzývání Alláha, citování veršů z Koránu. K těmto činnostem dochází mezi jednotlivci i v kolektivu.

V severní Africe jsou súfijští mystikové dervišové nahlíženi podobně jako marabuti, kteří inklinují k mystickým liniím islámu nebo islám propojují s tradičními africkými náboženstvími. V Súdánu stále působí afričtí dervišové, kteří se dostávají do extatického vytržení a mystického sjednocování s Bohem pomocí tance a bubnování za zvuku zpívaných modliteb.[7] Také tito černí dervišové – v Súdánu často s jizvovým tetováním v obličeji, které označuje klanovou příslušnost – mají blízko k tradičním lokálním náboženstvím a jejich islám je silně ovlivněn súfismem.[8] V Súdánu je každý rok pořádán velký festival dervišů, kde je možné pozorovat stovky černých dervišů při extatických tancích a zpívaných modlitbách.[7]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Islamic philosophy na anglické Wikipedii, Sharia na anglické Wikipedii, Tariqah na anglické Wikipedii a Haqiqa na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The Logic of Emanationism and Ṣūfism in the Philosophy of Ibn Sīnā (Avicenna): Misconception 1 [online]. Journal of the American Oriental Society [cit. 2010-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ KROPÁČEK, Luboš. Súfismus : Dějiny islámské mystiky.. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-817-4. 
  3. ↑ a b KROPÁČEK, Luboš. Súfismus : Dějiny islámské mystiky.. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-817-4. 
  4. ↑ a b c d THREE BOOKS ON SUFISM : (Review article). [online]. Numen [cit. 2010-03-05]. jstor.org/stable/3269878 Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ The Early History of Sufism in the Maghrib Prior to Al-Shādhilī [online]. Journal of the American Oriental Society [cit. 2010-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e DE VITRAY-MEYEROVITCH, Eva. Rúmí a súfismus : Úvod do islámské mystiky.. Bratislava: CAD PRESS, 1993. ISBN 80-85349-32-9. 
  7. ↑ a b HAVELKA, Ondřej. Marabut – esenciální postava černého islámu [online]. Dingir, 2022-12-03 [cit. 2023-06-07]. Dostupné online. 
  8. ↑ HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir. 2023, roč. 26, čís. 1, s. 2–6. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Islám
Víra a praktiky
Osobnosti
Náboženské texty
Větve islámu
Sociopolitické aspekty
Související články
Kategorie článků o islámu
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Súfismus&oldid=24107270“