První republika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o Československu v letech 1918-1938. Další významy jsou uvedeny na stránce První republika (rozcestník).

Šablona:Infobox zaniklý stát První republika je označení pro Československo v období od jeho vzniku v roce 1918 do Mnichovské dohody roku 1938; následující období až do okupace zbytku republiky se označuje jako druhá republika. Toto názvosloví bylo odvozeno od Francie, kde jsou republiky číslovány od Velké francouzské revoluce.

Vznik Československa

Zamalovávání symbolů monarchie na poštovní schránceKolíně dne 28. října 1918
Podrobnější informace naleznete v článku Vznik Československa.

Nezávislost Československa byla prohlášena 28. října 1918 pětičlenným Národním výborem v Praze (jehož členy byli čtyři Češi a jeden Slovák - "muži 28. října"), a to v součinnosti se zahraniční akcí Československé národní rady, která se již o 4 dny dříve prohlásila za prozatímní vládu nového státu. Národní výbor prosadil v zájmu uchování veřejného pořádku kontinuitu zákonů a vládl prostřednictvím dekretů. Počátečním problémem bylo sestavení československého parlamentu. Jelikož volby byly zatím nereálné, byl parlament – Revoluční národní shromáždění – poskládán na základě voleb z roku 1911 do rakousko-uherského sněmu. Slovensko bylo zastoupeno 44 jmenovanými poslanci. Národní výbor předal své pravomoci na prvním zasedání Národního shromáždění 14. listopadu 1918, kdy byl prezidentem zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, předsedou vlády Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš a ministrem vojenství Milan Rastislav Štefánik; také byl slavnostně sesazen rod Habsburků a byla přijata prozatímní ústava. Němci neměli v tomto parlamentu zastoupení žádné (odmítli se zúčastnit), přestože jich bylo více než Slováků. Na základě poválečné deklarace prezidenta USA Woodrowa Wilsona, která hovoří o právu každého člověka na sebeurčení, se většina sudetských Němců hlásila k Německu či Rakousku. Maďaři na jihovýchodě Slovenska zase k Maďarsku.

Mírová konference v Paříži z ledna 1919 uzavřela většinu územních sporů. Československou delegaci vedli Karel Kramář a Eduard Beneš. Konference schválila vyhlášení Československé republiky, rozprostírající se na území historických zemí Koruny české (Čech, Moravy a Slezska) a části Horních Uher (Slovensko a Podkarpatská Rus). Lužice, které Beneš nárokoval na základě příslušnosti Českému království do třicetileté války, zůstaly německé. Dohoda stvrzující konferenci byla podepsána 10. září 1919. Stejně tak Československo nezískalo ani širší území v okolí Bratislavy, dnes patřící Rakousku, ani rozsáhlejší oblasti v okolí pohoří Mátra a Bük spolu s městem Miskolc, které si zachovalo Maďarsko. Do nové republiky tak bylo začleněno 6 etnických skupin s různými historickými, politickými a ekonomickými tradicemi.

Československo do roku 1928
Československo po roce 1928

Problémem byly samotné hranice státu. S Německem a Rakouskem se větší část průběhu hranic vyřešila na základě historického vývoje, saint-germainská konference Československu z důvodu obrany navíc přidělila i severní svahy Krkonoš (což se nakonec nezrealizovalo). S Maďarskem však žádné historické hranice neexistovaly – ty proto určila zmiňovaná konference v Paříži na základě Benešových 7 memorand. I přes potvrzení smlouvy v Trianonu z roku 1920 musela na území zasáhnout československá a rumunská armáda. Vznikl i spor o území Těšínska. Z pohledu historického práva náleželo celé Těšínsko k zemím Koruny české, nárok si na něj z etnických důvodů ale činilo i nově vzniklé Polsko. Po krátkém československo-polském vojenském střetnutí bylo Těšínsko rozhodnutím mezinárodní arbitráže ve Spa rozděleno mezi oba státy. Poslední spor byl ohledně průmyslově zaostalé Podkarpatské Rusi, kterou si nárokovala kromě Československa také Ukrajinská lidová republika (1918–19), s níž však tehdejší Podkarpatská Rus vůbec nesousedila (byla oddělena Polskem a Rumunskem) a také Maďarsko. Situaci opět musela řešit československá armáda, resp. čs. legionáři.

Další problémy nově vzniklého státu byly také výrazné hospodářské a sociální rozdíly mezi tzv. historickými zeměmi (Čechy, Morava, Slezsko) a Slovenskem, resp. Podkarpatskou Rusí. Na Slovensko odcházeli čeští lékaři, učitelé a úředníci. Roku 1919 byla založena Bratislavská univerzita, 1920 Slovenské národní divadlo. Stále se však část Slováků a zejména více než 3 miliony Němců a 700 tisíc Maďarů necítili být rovnocennou součástí republiky a postupně tak narůstaly vnitřní rozpory.

Severně od Slovenska existovala i tzv. Lemko-rusínská republika, jejichž část obyvatel se chtěla postupem času připojit k ČSR. Prezident Masaryk, nechtěje po sporu o Těšínsko jitřit česko-polské vztahy, však neměl o tuto zemi moc velký zájem, a v březnu 1920 ji proto zabralo Polsko.[zdroj?]

Politika nového státu

Nová ústava z 29. února 1920 nahradila onu provizorní z roku 1918. Československo bylo ustanoveno jako parlamentní demokracie, řízená parlamentem, který se skládal ze Senátu a Poslanecké sněmovny. Členové parlamentu byli voleni na základě všeobecné volby. Parlament měl jak výkonnou tak zákonodárnou moc. Až později přešla výkonná moc na vládu a prezidenta. Ten byl volen parlamentem na 7 let a jmenován vládou. Ústava umožňovala vládě poměrně velké pravomoci, zejména ohledně lokálních problémů. Podle ústavy bylo Československo unitárním státem. V letech 1918-1928 bylo Československo administrativně rozděleno na 5 samosprávných zemí (zemi Českou, zemi Moravskou, zemi Slezskou, zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou. Centry jednotlivých zemí byla zemská města. Byla to Praha, Brno, Opava, Bratislava a Užhorod. S výjimkou Slovenska a Podkarpatské Rusi tak ostatní země navazovaly na předchozí správní model existující s jistými menšími úpravami již od středověku. V roce 1928 byla země Slezská spojená s Moravskou, aby se oslabil vliv německého obyvatelstva. V letech 1928-1939 se tak ČSR dělila na 4 samosprávné země: zemi Českou, zemi Moravskoslezskou, zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou. Lokální problémy si jednotlivé země řešily samy (například soudnictví)[zdroj?]. Slovensko a Podkarpatská Rus měly přislíbenou autonomii, které se však v době tzv. první republiky nedočkaly, požadavkům sudetských Němců byla vláda ochotná ustoupit až v roce 1938.

Obyvatelé se na základě ústavy považovali za příslušníky „československého národa“ a oficiálním jazykem byl "československý".[1] Vytvořit pojem československý národ a spojit tak Čechy a Slováky v Čechoslováky bylo nutné zejména pro potřeby zahraniční politiky, jelikož stát měl daleko více obyvatel hlásících se k národnosti německé než bylo Slováků. Ústava zajišťovala menšinám, které však tvořily více jak 20 % populace, naprostou rovnoprávnost (užívaní svého jazyka ve školách, úřední jednání…). Tato rovnoprávnost byla však do jisté míry narušována, například tvorbou takových volebního obvodů, kde měli převahu Češi, či přijímáním pouze Čechů a Slováků do některých vojenských útvarů apod. Němci i přesto měli ve státní správě vysoký počet volených zástupců, počet německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství a tím i knih v německém jazyce byl široko daleko v Evropě nejvyšší. Národnostní menšiny mohly svobodně zakládat organizace a různé spolky, nicméně jejich požadavky na autonomii byla česká vláda ochotná splnit až pod tlakem v krizovém roce 1938. Vztah státu a občanů se nezakládal na národnostním, ale na občanském principu. Československá vláda byla známa zejména pro svou stabilitu. Základ tvořily politické strany, jejichž vedení se dokázala skoro vždy nějak dohodnout.

Vyjma období od března 1926 do listopadu 1929, kdy nebyla vytvořena koalice, tvořilo páteř vlády pět zástupců (tzv.“Pětka“), pěti nejznámějších stran, jež představovaly: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu = Agrární strana, Československá sociálně-demokratická strana, Socialistická strana, Národní demokracie a Lidová strana. Pětka byla vedena Antonínem Švehlou, který byl premiérem skoro celá 20. léta a točila se až do roku 1938 kolem známých politiků. Němečtí zástupci se dostávali do vlády od roku 1926, maďarské strany se i přes silnou agitaci sousedního Maďarska do vlády nikdy nedostaly.

Politické strany prvorepublikového Československa

  • Komunistická strana Československa (KSČ) vznikla po výše popsaném sporu uvnitř sociální demokracie. Zpočátku se snažila o specifickou cestu k socialismu, prosazovanou parlamentní "rudou většinou". Později se však, v rámci "bolševizace", stala stranou extrémní a antisystémovou, plně závislou na Moskvě. KSČ představovala v relativních číslech největší komunistickou stranu na světě, postupně však členstvo ubývalo (vylučování, štěpení frakcí, návrat k sociální demokracii). Ačkoliv strana stála proti Hradu, udržovali někteří její reformní funkcionáři kontakt s prezidentskou kanceláří. O dohodě o toleranci tzv. rudo-černé aliance (lidovci a socialisté) komunisty se například uvažovalo před prezidentskou volbou Edvarda Beneše. KSČ si průměrně udržovala zisk nad 10 % voličstva.
  • Československá strana lidová (ČSL) – sloučena z Moravsko-slezské křesťanskosociální strany, Katolicko-národně konzervativní strany a Konzervativní lidové strany v roce 1918. Strana zastávala křesťanské názory a sociální encykliku papeže Lva XIII. Od roku 1922 byla vedena katolickým knězem Janem Šrámkem.
  • Československá národní demokracie (ČsND) vznikla po válce spojením Mladočechů s dalšími pravicovými a středovými stranami. Ideologicky by se dala charakterizovat jako národně radikální a ekonomicky liberální strana. Vedli ji Karel Kramář a do své předčasné smrti Alois Rašín. Volena byla vyššími a středními vrstvami. Podporovala soukromé podnikání, bankovnictví a průmysl.

Německé strany

  • Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (DSAP, Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei), která v prvních parlamentních volbách obdržela téměř 590 000 hlasů, což činilo přes 43,5 % německých hlasů a 11,1 % všech československých hlasů a 31 mandátů. Strana se tak stala třetím nejsilnějším subjektem na území celé země. I když tato strana nadále trvala na negativním postoji k ČSR, pojaté jako dominantně český stát s tzv. menšinami, zabránila ústavní krizi: umožnila vznik první vlády, když při hlasování o důvěře nové vládě opustili poslanci této strany sněmovnu a nezabránili tak těsnému zvolení vlády. Stejně jako Česká sociální demokracie doplatila na rozkol ve straně. Komunistické křídlo opustilo stranu v lednu roku 1921, poté co prohrálo boj o vedení strany. Na to doplatila strana při druhých parlamentních volbách roku 1925. Volební výsledek činil pouhých 6 % a 17 mandátů.
  • Německý svaz zemědělců (BdL, Bund der Landwirte) byla důležitou aktivistickou stranou německých zemědělců v Československu. Byla součástí několika československých vládních koalicí. Nejvýznamnějším představitelem byl Franz Spina, poslanec parlamentu, který byl též opakovaně ministrem. Strana zanikla sloučením se Sudetoněmeckou stranou v březnu 1938.
  • Německá křesťansko sociální strana lidová (DCV, Deutsche Christlichsoziale Volkspartei) představovala další německou aktivistickou stranu v Československu. Byla katolickou stranou a byla rovněž součástí několika československých vládních koalicí. Nejvýznamnějším představitelem byl Robert Mayr-Harting. Strana se rozpadla pod tlakem SdP v roce 1938.
  • Sudetoněmecká strana (SdP, Sudetendeutsche Partei) byla krajně pravicovou nacionalistickou stranou. Založena byla 1. října 1933 Konradem Henleinem, který byl rovněž jejím jediným předsedou až do sloučení této strany s Hitlerovou NSDAP po mnichovském diktátu roku 1938. Ve volbách roku 1935 získala strana největší procento hlasů ze všech kandidujících stran, na vládě se však nepodílela. Strana byla silně v opozici k československé vládě a pod jejím tlakem se následně rozpadly či se s ní sloučily všechny tehdejší významné německé politické strany (DSAP, BdL, DCV).

Zahraniční politika

Edvard Beneš, československý ministr zahraničí v letech 1918-1935 a pozdější prezident, spolupracoval se soustavou demokratických západních států, které podporovalo Československo na mezinárodní půdě do roku 1938. Beneš věřil ve Společnost národů, která propagovala poválečný status quo, mírový rozvoj Evropy, a zaručovala bezpečnost těch zemí, které vznikly na podzim roku 1918.

Vyjednal také spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií, které bylo později známé jako Malá dohoda. Ta měla zabránit maďarské snaze po získání svého původního vlivu a moci, který ohrožoval všechny tři státy. Maďarsko neslo první meziválečné roky těžce, jeho ekonomika byla těžce poničená přerušením staletých vazeb a většinu svého historického území muselo odstoupit. Proto se jeho vláda se upínala k fašistickým a revanšistickým snahám.

Ministr Beneš orientoval politiku země na Velkou Británii a hlavně Francii, která byla i v mnoha jiných ohledem vzorem první republiky. Zatímco Velká Británie udržovala politiku izolace, neboť považovala Československo za příliš vzdálenou zemi, s Francií se spolupráce rozvíjela mnohem otevřeněji.

V roce 1925 bylo v Locarnu podepsáno několik dokumentů, na jejichž základě bylo Německo zrovnoprávněno s ostatními evropskými státy z mnohých politických hledisek. Na základě těchto smluv bylo Německo přijato do Společnosti národů. Německá vláda se zaručila garantovat západní hranice s Francií a Belgií, řešení hranic s Československem a Polskem se však odsunulo do budoucnosti a řešit to měla případná mezinárodní arbitráž. Francie uzavřela s Československem a Polskem následně vojenské smlouvy o případné pomoci, pokud obě zěmě budou Německem napadnuty.

Poté, co se v Německu dostali k moci nacisté a jejich sympatie začaly růst i v pohraničních oblastech západní poloviny ČSR se začal tlak na případnou úpravu hranic zvyšovat. Československá diplomacie proto začala hledat nové spojence. Beneš se tedy obrátil k Sovětskému svazu a v roce 1935 uzavřel francouzsko-sovětské spojenectví, které obsahovalo dohodu, že pomoc Rudé armády přijde pouze v případě, že první provede vojenský zásah Francie.

Československou reprezentaci však ostře zchladily snahy západních spojenců řešit stále akutnější problém česko-německého soužití v pohraničních Sudetech odstoupením problémových území. Západní státy měly z případné války obavy a chtěly se případnému konfliktu vyhnout jakoukoliv cestou.

Vláda

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam vlád Československa.

Národnostní složení 1921

Národnostní složení podle sčítaní z roku 1921:[2]

Země "Čechoslováci"
(Češi a Slováci)
Němci Maďaři Rusíni Židé jiní celkem obyvatel
Čechy
4 382 788
2 173 239
5 476
2 007
11 251
93 757
6 668 518
Morava
2 048 426
547 604
534
976
15 335
46 448
2 649 323
Slezsko
296 194
252 365
94
338
3 681
49 530
602 202
Slovensko
2 013 792
139 900
637 183
85 644
70 529
42 313
2 989 361
Podkarpatská Rus
19 737
10 460
102 144
372 884
80 059
6 760
592 044
ČSR
8 760 937
3 123 568
745 431
461 849
180 855
238 080
13 410 750

Důležité události

Území

Československo 1920-1938

Za první republiky pod ČSR patřila následující území:

Právě Podkarpatská Rus (východní soused Slovenska) byla v roce 1939 odtržena od ČSR. 29. října 1944 bylo její území obsazeno vojsky SSSR. Po skončení druhé světové války pak na krátký čas opět formálně náležela k ČSR než byla s výjimkou (dnes slovenské) obce Lekárovce spolu s malým pruhem území tehdejšího východního Slovenska odstoupena 29. června 1945 československou vládou SSSR, který ji 22. ledna 1946 začlenil jako Zakarpatskou oblast do rámce Ukrajinské SSR.

Související články

Reference

  1. [1]
  2. Slovenský náučný slovník, I. zväzok, Bratislava-Český Těšín, 1932

Literatura

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu první Československá republika ve Wikimedia Commons

  • JANČÍK, Drahomír. Wirtschaftsdiplomatie des Deutschen Reiches und der tschechoslowakische Wirtschaftsregionalismus im Kampf um Mitteleuropa (1931–1938). Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 293-341. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7363-146-8. 
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha: Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 80-85846-06-3. 
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad : vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha: Panevropa ; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9. 
  • KLIMEK, Antonín. Říjen 1918 : vznik Československa. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1998. 279 s. ISBN 80-7185-175-2. 
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. 1918-1929. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3. 
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIV. 1929-1938. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2002. 768 s. ISBN 80-7185-425-5. 
  • KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha: Havran, 2003. 301 s. ISBN 80-86515-33-8. 
  • OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha: Karolinum, 2000. 355 s. ISBN 80-7184-791-7. 
  • PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2. Praha: Academia, 2003. 867 s. ISBN 80-200-1095-5. 
  • PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 3-4. Praha: Academia, 2003. 961 s. ISBN 80-200-1122-6. 
  • SKŘIVAN, Aleš, Jr. The Elite in the New State – the Role of Foreign Trade and the Dispute about Tariff Policy after the Establishment of Czechoslovakia. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 489-493. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 


Šablona:Cs-timeline