Přeskočit na obsah

Po I-po

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Po I-po
Rodné jméno薄書存
Narození6. února 1908
Ting-siang
Úmrtí15. ledna 2007 (ve věku 98 let)
Peking
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
ObčanstvíČínská republika a Čína
Alma materNárodní pedagogická škola provincie Šan-si (od 1922)
Stranická škola ústředního výboru Komunistické strany Číny (od 1943)
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Číny (od 1925)
ChoťChu Ming (1945–1967)
Partner(ka)Feng Čchin-sien
DětiPo Si-laj
Po Si-jung
Po Si-jing
Po Siao-jing
PříbuzníPo Kua-kua[1] a Li Wang-č' (vnoučata)
Funkcemístopředseda Státní rady Čínské lidové republiky (1956–1975)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Po I-po je čínské jméno, v němž Po je příjmení.

Po I-po (čínsky pchin-jinem Bó Yībō, znaky 薄一波; 17. února 1908 – 15. ledna 2007) byl čínský komunistický politik. Člen Komunistické strany Číny od roku 1925, získal vliv ve 30. letech a 40. letech během války s Japonskem a čínské občanské války. V Čínské lidové republice v 50. a 60. letech zprvu vedl severočínské stranické organizace, v letech 1949–1967 se podílel na řízení čínského hospodářství z pozice ministra financí, místopředsedy vlády a dalších úřadů ekonomické povahy. Během kulturní revoluce byl obviněn ze zavádění Číny ke kapitalismu a zrady ve 30. letech a na dlouhá léta uvězněn. Po rehabilitaci roku 1978 se vrátil do vlády a ústředního výboru, v letech 1982–1992 byl místopředsedou ústřední poradní komise KS Číny, jako jeden z mimořádně vlivných osmi nesmrtelných komunistických politiků v 80. a 90. letech ovlivňoval základní směřování čínské politiky.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky politického života

[editovat | editovat zdroj]

Po I-po se narodil v Tchaj-jüanu, hlavním městě provincie Šan-si. Jeho otec se živil výrobou papíru, rodina byla tak chudá, že byla nucena utopit Po I-poova mladšího novorozeného bratra, protože usoudili, že další dítě neuživí. Jako student byl Po politicky aktivní a jednou zorganizoval protest proti místním pozemkovým daním. Po absolvování střední školy v Tchaj-jüanu navštěvoval Pekingskou univerzitu. Během studia v Pekingu v roce 1925 vstoupil do Komunistické strany Číny.

V letech 1925–1928 působil jako aktivista komunistické strany v Tchaj-jüanu. Poté, co Kuomintang začal od roku 1927 násilně potlačovat komunisty po celé Číně, Po pokračoval v organizování komunistických aktivit ve venkovských oblastech. V roce 1928 byl vyslán stranou, aby pracoval v ilegalitě jako stranický funkcionář v Tchien-ťinu. Kuomintangská policie ho třikrát zatkla, po posledním zatčení v roce 1931 byl na několik let uvězněn.[2] Během věznění v nápravném zařízení pro vojenský personál v Pekingu zodpovídal za organizování komunistických aktivit ve věznici.

Vzestup v bojích s Japonskem a Kuomintangem

[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1936 se kuomintangský generál Jen Si-šan, který vládl Po I-poově domovské provincii Šan-si, začal obávat, že Japonsko plánuje invazi do Číny, a vytvořil s komunisty „jednotnou frontu“, aby se Japoncům postavil na odpor a začal lákat rodáky ze Šan-si po celé Číně, aby se vrátili a pracovali pro jeho vládu v různých vlasteneckých organizacích. Mimo jiné zařídil, aby Kuo Jing-i, jeden z Po I-poových bývalých spolužáků a bývalý komunista, který tehdy pracoval pro Jena, odcestoval do Pekingu a zajistil Po Ipoovu spolupráci. Kuovi se podařilo přesvědčit Poa, aby podepsal protikomunistické přiznání a zajistil si tak propuštění (s tichou podporou komunistické strany).

Po I-po se pak v říjnu 1936 vrátil do Šan-si, kde ho Jen Si-šan pověřil vedením Ligy vlastenecké oběti, která se věnovala organizování odporu proti japonské invazi. Po I-po ji současně využíval k propagaci komunistických idejí. Pod Poovým vedením liga vyrostla v početnou organizaci o sto tisíci členech.[2] Po I-po využil svých dobrých vztahů s Jen Si-šanem, aby ho přesvědčil k propuštění komunistů držených ve vězení (mimo jiné Wang Žuo-feje).[2] Poté, co Japonci v roce 1937 obsadili severní Šan-si a zlikvidovali většinu Jenovy armády, Po shromáždil přeživší členy své organizace a vedl protijaponské partyzánské operace v jižním Šan-si. Když v roce 1939 skončila spolupráce mezi Jenem a komunisty, připojil se Po se svými lidmi ke komunistické 8. pochodové armádě. Poté až do kapitulace Japonců v roce 1945 bojoval proti Japoncům v Šan-si, Che-peji, Šan-tungu a Che-nanu, kde působil jako velitel a politický komisař v komunistických vojscích a místopředseda vlády komunisty ovládaných území (pohraniční oblasti Ťin-Ťi-Lu-Jü, komunistická vojska v regionu vedl Liou Po-čcheng s pomocí komisaře a stranického tajemníka Teng Siao-pchinga).[3]

Politik Čínské lidové republiky v 50. a 60. letech

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1945 byl na VII. sjezdu KS Číny byl zvolen do ústředního výboru strany. V pozdějších fázích čínské občanské války, v letech 1946–1949, úzce spolupracoval s Liou Šao-čchim a generálem Nie Žung-čenem, když sloužil jako politický komisař severočínského vojenského okruhu[4] a místopředseda severočínské lidové vlády (1948–1949), byl druhým (1948–1949) a prvním (1949–1954) tajemníkem severočínského byra ÚV KS Číny.

Po vítězství komunistů v občanské válce a zřízení Čínské lidové republiky v roce 1949 se stal členem její ústřední lidové vlády (1949–1954), členem státní administrativní rady a místopředsedou jejího finančního a ekonomického výboru (1949–1954) a ministrem financí (1949–1953). V letech 1954–1956 byl místopředsedou Státní plánovací komise.[2] Od roku 1954 byl opakovaně volen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců.[2] Na VIII. sjezdu KS Číny roku 1956 byl opět zvolen do ústředního výboru strany a vzápětí i kandidátem politbyra (1956–1967). Koncem roku 1956 byl jmenován místopředsedou státní rady (vlády) a předsedou Státní ekonomické komise,[2] zřízené aby se snížila administrativní zátěž Státní plánovací komise. Jako ekonom prosazoval umírněnou hospodářskou politiku.

Věznění za Kulturní revoluce

[editovat | editovat zdroj]

V raných fázích kulturní revoluce patřil k té části vedení strany a vlády, která oponovala radikálům z ústřední skupiny pro kulturní revoluci. Naopak radikálové ho zařadili mezi politiky směřující Čínskou lidovou republiku k návratu kapitalismu. Nakonec byl v únoru 1967 zatčen a uvězněn. Svými žalobci byl obviněn ze zrady, které se měl dopustit ve 30. letech. Obviněn ze zrady a polupráce s Kuomintangem byl nejen Po I-po, ale velká skupina takzvaných „61 zrádců“, komunistických funkcionářů propuštěných z kuomintangských vězení v severní Číně v letech 1936–1937 v souvislosti s dohodami mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny o obnovení jednotné fronty a společném boji proti Japonsku. Také jeho manželka a děti byli zatčeni anebo posláni na převýchovu na venkov.

80. léta a závěr politické kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Rehabilitován byl až roku 1978 úsilím Teng Siao-pchinga a Chu Jao-panga, byl propuštěn z vězení a v červenci 1979 jmenován místopředsedou vlády, v září 1979 kooptován do ústředního výboru KS Číny. V únoru 1980 – květnu 1982 vykonával funkci předsedy státního výboru pro strojírenství.[2] V květnu 1982 přešel z úřadu místopředsedy vlády (s většinou kolegů-místopředsedů) do nově zřízené funkce státního poradce a současně se stal místopředsedou státního výboru pro reformu ekonomického systému.[2] Na XII. sjezdu KS Číny v září 1982 již nebyl zvolen do ÚV, náhradou s mnoha dalšími zasloužilými politiky přešel do nově zřízené ústřední poradní komise, přičemž byl zvolen místopředsedou komise. S koncem funkčního období vlády v červnu 1983 odešel z úřadu státního poradce a nadále působil již pouze v ústřední poradní komisi, místopředsedou které byl do jejího zrušení na XIV. sjezdu KS Číny v říjnu 1992. Od roku 1992 již nezaujímal žádné veřejné funkce.

Po I-po byl na počátku 80. let významným zastáncem a realizátorem ekonomických reforem, zastával však spíše umírněné až konzervativní postoje v otázkách politické liberalizace. Podpořil i odstavení generálního tajemníka Chu Jao-panga od moci v lednu 1987. Poté byl členem ad hoc ustavené pětky Čao C’-jang, Po I-po, Jang Šang-kchun, Wan Li a Chu Čchi-li, která do XIII. sjezdu v říjnu 1987 převzala od sekretariátu ÚV každodenní řízení strany.

Během protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 zpočátku podporoval umírněné stranické představitele, kteří vyzývali ke kompromisu s protestujícími, ale nakonec podpořil rozhodnutí použít k potlačení demonstrací sílu. Po roce 1989 opakovaně podpořil politiku další ekonomické (nikoliv však politické) liberalizace. I poté, co v 90. letech zcela odešel do důchodu, zůstal mimořádně vlivnou osobností, která ovlivňovala řešení nejvýznamnějších politických problémů. Byl a je proto počítán k takzvaným osmi nesmrtelným komunistickým politikům. Svého vlivu využil k podpoře vzestupu Ťiang Ce-mina, který se v roce 1989 stal generálním tajemníkem KS Číny. Po se v roce 1993 se stal spoluautorem knihy o rané historii Komunistické strany Číny.

Po I-po úzce podporoval politickou kariéru svého syna Po Si-laje, ministra obchodu a později člena politbyra a tajemníka městského výboru KS Číny v Čchung-čchingu, jehož politickou kariéru ale ukončil skandál Wang Li-ťüna v roce 2012.

Po I-po zemřel v Pekingu dne 15. ledna 2007. Jeho ostatky byly uloženy na Papaošanském revolučním hřbitově vedle jeho manželky Chu Ming.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bo Yibo na anglické Wikipedii.

  1. ↑ With Official’s Conviction, China Calls Attention to Its Crackdown on Corruption. The New York Times. 22. září 2013. Dostupné online. [cit. 2014-08-18].
  2. 1 2 3 4 5 6 7 8 BARTKE, Wolfgang. Who was who in the People's Republic of China. Volume 1. A – O. München: K. G. Saur, 1997. ISBN 3-598-11331-5. S. 16–17. (anglicky)
  3. ↑ WHITSON, William W.; HUANG, Chen-Hsia. The Chinese High Command. A History of Communist Military Politics, 1927–71. Santa Barbara, California: Praeger, 1973. ISBN 978-1-349-01982-3. S. 79. (anglicky) [Dále jen Whitson].
  4. ↑ Whitson, s. 356.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Po I-po na Wikimedia Commons
Člen vedení Komunistické strany Číny
8. politbyro ÚV KS Číny (září 1956 – duben 1969)
členové politbyra
stálý výbor od září 1956

Mao Ce-tung (předseda ÚV) • Liou Šao-čchi (místopředseda ÚV) • Čou En-laj (místopředseda ÚV) • Ču Te (místopředseda ÚV) • Čchen Jün (místopředseda ÚV) • Teng Siao-pching
od května 1958 i

Lin Piao (místopředseda ÚV)
stálý výbor od srpna 1966

Mao Ce-tung (předseda ÚV) • Lin Piao (místopředseda ÚV) • Čou En-laj • Tchao Ču (do ledna 1967) • Čchen Po-ta • Teng Siao-pching (do ledna 1967) • Kchang Šeng • Liou Šao-čchi (do ledna 1967) • Ču Te • Li Fu-čchun • Čchen Jün

Lin Piao (od května 1958 místopředseda ÚV a člen stálého výboru) • Lin Po-čchü (zemřel v květnu 1960) • Tung Pi-wu • Pcheng Čen (do května 1966) • Luo Žung-chuan (zemřel v prosinci 1963) • Čchen I • Li Fu-čchun (od srpna 1966 člen stálého výboru) • Pcheng Te-chuaj (do srpna 1959) • Liou Po-čcheng • Che Lung (do ledna 1967) • Li Sien-nien
od května 1958 i

Kche Čching-š’ (zemřel v dubnu 1965) • Li Ťing-čchüan (do ledna 1967) • Tchan Čen-lin (do srpna 1967)
od srpna 1966 i
kandidáti politbyra

Ulanfu (do 1966) • Čang Wen-tchien (do srpna 1959) • Lu Ting-i (do května 1966) • Čchen Po-ta (od srpna 1966 člen politbyra a stálého výboru) • Kchang Šeng (od srpna 1966 člen politbyra a stálého výboru) • Po I-po (do ledna 1967)
od srpna 1966 i

Li Süe-feng • Sie Fu-č’ • Sung Žen-čchiung (do ledna 1967)
7. politbyro ← • → 9. politbyro
Ústřední poradní komise Komunistické strany Číny
předseda

Teng Siao-pching (1982–1987) • Čchen Jün (1987–1992)
místopředsedové

Po I-po (1982–1992) • Sü Š’-jou (1982–1985, zemřel) • Tchan Čen-lin (1982–1983, zemřel) • Li Wej-chan (1982–1984, zemřel) • Wang Čen (1985–1987) • Sung Žen-čchiung (1985–1992)
Člen Státní rady (vlády) Čínské lidové republiky
Místopředsedové státní rady Čínské lidové republiky
Místopředsedové státní administrativní rady Ústřední lidové vlády (1949–1954)
Čou En-laj I (1949–1954)
Místopředsedové státní rady (1954– )
vláda: Čou En-laj II (1954–1959)
Čou En-laj III (1959–1965)
Čou En-laj IV (1965–1975)

Lin Piao (zemřel 1971) • Čchen Jün (do 1969) • Teng Siao-pching (do 1968, od 1973 zpět v úřadě) • Che Lung (do 1967) • Čchen I (zemřel 1972) • Kche Čching-š’ (zemřel 1965) • Ulanfu (do 1968) • Li Fu-čchun (zemřel 1975) • Li Sien-nien • Tchan Čen-lin • Nie Žung-čen • Po I-po (do 1966) • Lu Ting-i (do 1966) • Luo Žuej-čching (do 1966) • Tchao Ču (do 1967) • Sie Fu-č’ (zemřel 1972)
Čou a Chua (1975–1978)

Teng Siao-pching (do 1976, od 1977 zpět v úřadě) • Čang Čchun-čchiao (do 1976) • Li Sien-nien • Čchen Si-lien • Ťi Teng-kchuej • Chua Kuo-feng (od 1976 předseda státní rady) • Čchen Jung-kuej • Wu Kuej-sien (do 1977) • Wang Čen • Jü Čchiou-li • Ku Mu • Sun Ťien
Chua a Čao (1978–1983)
od 1978

Teng Siao-pching (do 1980) • Li Sien-nien (do 1980) • Sü Siang-čchien (do 1980) • Ťi Teng-kchuej (do 1980) • Jü Čchiou-li • Čchen Si-lien (do 1980) • Keng Piao • Čchen Jung-kuej (do 1980) • Fang I • Wang Čen (do 1980) • Ku Mu • Kchang Š’-en • Čchen Mu-chua • Wang Žen-čung (1978–1980) • Čchen Jün (1979–1980) • Po I-po (od 1979) • Jao I-lin (od 1979) • Ťi Pcheng-fej (od 1979) • Čao C’-jang (1980) • Wan Li (od 1980) • Jang Ťing-žen (od 1980) • Čang Aj-pching (od 1980) • Chuang Chua (od 1980)
od 1982
Čao C’-jang II (1983–1988)

Wan Li • Jao I-lin • Li Pcheng (od 1987 úřadující předseda státní rady) • Tchien Ťi-jün • Čchiao Š’ (od 1986)
Li Pcheng I (1988–1993)
Li Pcheng II (1993–1998)
Ču Žung-ťi (1998–2003)
Wen Ťia-pao I (2003–2008)

Chuang Ťü (zemřel 2007) • Wu I • Ceng Pchej-jen • Chuej Liang-jü
Wen Ťia-pao II (2008–2013)
Li Kche-čchiang I (2013–2018)
Li Kche-čchiang II (2018–2023)
Li Čchiang (2023–2028)
Státní poradci státní rady Čínské lidové republiky
vláda: Chua a Čao (1978–1983)
Čao C’-jang II (1983–1988)
Li Pcheng I (1988–1993)

Li Tchie-jing • Čchin Ťi-wej • Wang Ping-čchien • Sung Ťien • Wang Fang • Cou Ťia-chua (od 1991 místopředseda Státní rady) • Li Kuej-sien • Čchen Si-tchung • Čchen Ťün-šeng • Čchien Čchi-čchen (od 1991)
Li Pcheng II (1993–1998)
Ču Žung-ťi (1998–2003)
Wen Ťia-pao I (2003–2008)
Wen Ťia-pao II (2008–2013)
Li Kche-čchiang I (2013–2018)
Li Kche-čchiang II (2018–2023)
Li Čchiang (2023–2028)

Li Šang-fu (do 2023) • Wang Siao-chung • Wu Čeng-lung • Šen I-čchin • Čchin Kang (do 2023)
Ministři financí Čínské lidové republiky

Po I-po (1949–1953) • Teng Siao-pching (1953–1954) • Li Sien-nien (1954–1967) • Jin Čcheng-čen (1967–1975) • Čang Ťing-fu (1975–1979) • Wu Po (1979–1980) • Wang Ping-čchien (1980–1992) • Liou Čung-li (1992–1998) • Siang Chuaj-čcheng (1998–2003) • Ťin Žen-čching (2003–2007) • Sie Sü-žen (2007–2013) • Lou Ťi-wej (2013–2016) • Siao Ťie (2016–2018) • Liou Kchun (2018–2023) • Lan Fo-an (2023– )
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Po_I-po&oldid=25657849“