Michail Alexandrovič Romanov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Michail Alexandrovič
Mihail II.jpg
Narození 22. listopadujul. / 4. prosince 1878greg.
Puškin
Úmrtí 13. června 1918 (ve věku 39 let)
Perm
Příčina úmrtí střelná rána
Ocenění Řád sv. Stanislava 1. třídy (1878)
Řád sv. Anny 1. třídy (1878)
Řád Bílého orla (1878)
Řád sv. Alexandra Něvského (1878)
Řád sv. Ondřeje (1878)
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Natalija Šeremetěvskaja
Děti Georgij Michajlovič
Rodiče Alexandr III. Ruský a Marie Sofie Dánská
Příbuzní Xenija Alexandrovna, Olga Alexandrovna, Mikuláš II. Alexandrovič, Alexandr Alexandrovič a Georgij Alexandrovič (sourozenci)
Funkce ruský imperátor (15. března 1917 – 16. března 1917)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail II. Alexandrovič (rusky Михаил Александрович (22. listopadu 1878 podle juliánského kalendáře, Petrohrad13. června 1918, nedaleko Permu), velkokníže ruský, čtvrtý (nejmladší) syn cara Alexandra III. a Marie Fjodorovny, dcery dánského krále Kristiána IX.), ruský vojevůdce, v letech 18991904 cesarevič a 19171918 (do své smrti) následník trůnu Ruského impéria.

Tituly[editovat | editovat zdroj]

Od narození byl jmenován gosudarem velkoknížetem s titulem Imperátorská výsost. V roce 1886 při schválení nového znění Výnosu o imperátorské rodině bylo rozhodnuto, že starý titul „gosudar“ bude od tohoto okamžiku náležet pouze imperátorům a imperatricím. Všechna velkoknížata a velkokněžny tohoto přídomku ke svým titulům pozbyla.

Druhý den po křtu třetího dítěte cara Mikuláše II. (třetí dcery Marie Nikolajevny) 18. června roku 1899 neočekávaně zemřel na chrlení krve současný následník trůnu, cesarevič a velkokníže Georgij Alexandrovič (druhý syn předchozího cara Alexandra III.). Následníkem se tak stal Michail Alexandrovič jako další mladší carův bratr, který v té době neměl syna, pouze tři dcery, na něž následnictví nepřecházelo. V manifestu vydaném k této příležitosti bylo řečeno, že Michail Alexandrovič je následníkem, nebyl však jmenován následníkem-cesarevičem, což byl oficiální titul carevičů, tedy synů cara-následníků trůnu. Tato z dnešního pohledu drobnost vzbudila nespokojenost a dohady, iniciovala i udělení dalších titulů Michailu Alexandroviči. Situace se ovšem vyřešila narozením syna a následníka trůnu Mikuláše II. Alexeje (30. července 1904); car Mikuláš II. rozhodl o návratu k původním titulům Michaila, který přestal být následníkem, současně však po příkladu svých předchůdců ustanovil pro případ své smrti Michaila regentem cesareviče až do dosažení jeho plnoletosti.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Michail byl oblíbeným synem Alexandra III., především pro svou povahu a humor. V roce 1907 se Michail seznámil s Natálií Sergejevnou Šeremeťjevskou (1880-1952), ženou Vladimíra Vladimíroviče Vulferta, poručíka gatčinského pluku, kterému Michail velel, navíc bývalou ženou hudebníka Sergeje Ivanoviče Marmontova, a v roce 1912 se s ní po jejím rozvodu tajně oženil ve Vídni v pravoslavném kostele sv. Sávy. Dozvěděv se, co se přihodilo, napsal Mikuláš II. matce, Marii Fjodorovně: „Naneštěstí mezi ním a mnou nyní je vše skončeno, protože on nedodržel své slovo. Kolikrát on sám mi říkal - ne já jeho prosil -, že se s ní neožení. A já mu bezmezně věřil! Co mě obzvláště mučí, je, že se odvolával na nemoc ubohého Alexeje, která ho přinutila pospíšit si s tímto nerozvážným krokem! Nezajímá ho ani tvé hoře, ani naše hoře, ani skandál, který tato událost způsobí v Rusku. A v takovou dobu, kdy všichni hovoří o válce, několik měsíců před výročím domu Romanovců! Stydno je a těžko. Moje první myšlenka byla zatajit tuto zprávu, ale když jsem si přečetl jeho dopis, pochopil jsem, že nyní nemůže přijet do Ruska.“ V důsledku tohoto morganatického sňatku Mikuláš zakázal bratrovi návrat ke dvoru a odebral mu právo být regentem neplnoletého následníka trůnu. Odpuštění Michail získal teprve v roce 1914.

Velitel Divoké divize, velkokníže Michail Nikolajevič se ženou

Se svou ženou měl Michail jediného syna Georgije (Jiřího), narozeného ještě před uzavřením manželství (Georgij Michailovič Brasov, 1910-1931). V roce 1915 Natálie a její syn dostali od imperátora titul hrabat Brasovových, Mikuláš II. uznal Jiřího za svého synovce, ale stále tak jako dřív ho ponechal vyloučena z práv na trůn.

Georgij se s matkou dostal po revoluci z Ruska a usadil se ve Francii. Jeho matka získala v emigraci titul kněžny Romanovské-Brassovské. Zemřela v bídě v Paříži roku 1952, sama a opuštěná; pohřbena byla na pařížském hřbitově Cimetière de Passy. Georgij zemřel jako jedenadvacetiletý mladík dvacet let před svou matkou, stal se roku 1931 obětí autohavárie.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po začátku první světové války požádal Michail Alexandrovič Mikuláše o dovolení vrátit se do vlasti a sloužit v armádě. Po kladné odpovědi se postavil do čela Divoké divize, ustavené 23. srpna 1914 z muslimských dobrovolníků, běženců ze Zakavkazí, kteří podle ruského zákonodárství nepodléhali vojenské povinnosti.

Poslední car Ruska?[editovat | editovat zdroj]

Někteří historikové považují Michaila za posledního, patnáctého ruského imperátora. 15. března roku 1917 Michail dostal telegram od bratra Mikuláše II., v němž byl titulován „všeruským carem Michailem“. Mikuláš II. abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje.

Tak se Michail „de facto“ stal ruským carem; jeho panování však trvalo sotva jednu noc. Již následujícího dne přijetí ruského trůnu odmítl a předal vládu Prozatímní vládě. Dokument podepsal s titulem velkokníže. Názory na to, zda má být zařazen mezi ruské cary, se rozcházejí. Nebyl korunován, formálně odmítl přijetí trůnu, nepoužíval carský titul ani nevládl. Na druhé straně i pod jeho vlivem Mikuláš abdikoval a on to byl, kdo vydal poslední vládní dokument podepsaný osobou z domu Romanovců. Teprve jeho zřeknutí se trůnu a vlády znamenalo konec ruské monarchie a umožnilo Prozatímní vládě přeměnit zemi v republiku.

Krátce po abdikaci byl Michail uvězněn a 13. června 1918 zastřelen bolševiky u Permu na Urale.

Proklamace velkoknížete Michala Alexandroviče[editovat | editovat zdroj]

Proklamace velkoknížete Michala Alexandroviče
Přijme carskou hodnost z ruky lidového ústavodárného shromáždění.

Z Kodaně, 17. března. (K. k.) Ritzauova kancelář oznamuje z Petrohradu: Velkokníže Michal Alexandrovič vydal tuto proklamaci: Z vůle bratra mého je mně uložen těžký úkol, bylať na mne za války, nemající příkladu, a za vnitřních nepokojů přenesena císařská hodnost. Proniknut stejnou myšlenkou, jaká naplňuje všechen národ, že blaho vlasti je nade všechno, rozhodl jsem se pevně, že přijmu nejvyšší moc je za té podmínky, že je to vůle národa, takže národ plebiscitem, projeveným jeho zástupci v ustavujícím shromáždění, musí stanoviti vládní formu a novou ústavu státu ruského. Vzývaje Všemohoucího o požehnání, ponechávám tedy všem spoluobčanům, aby se podřídili vládě, která byla zřízena z iniciativy dumy, a která je opatřena všelikou mocí autority až do té doby, kdy zvolené ustavující shromáždění obecným, přímým, rovným a tajným hlasováním vysloví ve svém usnesení o vládní formě vůli lidu.

Národní listy. 19. březen 1917, roč. 57, ranní vydání 76, s. 1. 

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Národní vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Národní vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium St.AndrewOrder.png rytíř Řádu svatého Ondřeje[1][2] 1878, 12. října
RUS Order of St. Alexander Nevsky BAR.png rytíř Řádu svatého Alexandra Něvského
RUS Order White Eagle BAR.png rytíř Řádu Bílého orla
RUS Order św. Anny (baretka).svg Řád svaté Anny I. třídy
POL Krzyz Wielki Orderu Sw Stanislawa BAR.png Řád svatého Stanislava I. třídy
Pamětní medaile Alexandra III. 1896, 17. března
Korunovační medaile Mikuláše II. 1896, 26. května
Saint vladimir (bande).png Řád svatého Vladimíra IV. třídy, civilní divize 1905, 22. listopadu
Řád svatého Vladimíra IV. třídy s meči[3] 1916
OrderStGeorge4cl rib.png Řád svatého Jiří IV. třídy[4] 1915, leden

Zahraniční vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Flag of Montenegro (1852–1905).svg Černohorské knížectví ME Order of Danilo I Knight Grand Cross BAR.svg velkokříž Řádu knížete Danila I. 1896, 17. května
DánskoDánsko Dánsko Orderelefant ribbon.png rytíř Řádu slona[1][2][5][6] 1897, 6. srpna
Jubilejní medaile 1898, 15. července
DNK Order of Danebrog Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Dannebrog 1899, 1. ledna
Ernestinská vévodství D-SAX Sachsen-Ernestinischer Hausorden BAR.svg velkokříž Vévodského sasko-ernestinišského domácího řádu 1899, 9. listopadu
FrancieFrancie Francie Legion Honneur GC ribbon.svg velkokříž Řádu čestné legie[1] 1901, 14. dubna
Flagge Großherzogtum Hessen ohne Wappen.svg Hesenské velkovévodství Ludwig Order (Hesse) - ribbon bar.png Řád Ludvíkův 1899, 14. listopadu
Italské královstvíItalské království Italské království Order of the Most Holy Annunciation BAR.svg rytíř Řádu zvěstování[1][2][5] 1901
JaponskoJaponsko Japonsko JPN Daikun'i kikkasho BAR.svg velkokříž Řádu chryzantémy[5] 1901, 2. září
Flagge des Landesteils Mecklenburg.svg Meklenbursko MKB Order of the Wendish Crown ribbon.svg velkokříž Domácího řádu vendické koruny 1894, 16. července
NorskoNorsko Norsko Order Sint Olaf 1 kl.png velkokříž Řádu svatého Olafa[5] 1906, 12. června
Pamětní medaile stříbrného výročí korunovace krále Haakona VII. 1906, 6. června
Flag of Oldenburg (Scandinavian Cross).svg Oldenburské velkovévodství Ord.Pietr.Fed.Luigi.PNG velkokříž s korunou Domácího záslužného řádu vévody Petra Fridricha Ludvíka[5] 1902, 26. června
Pruské královstvíPruské království Pruské království Ord.Aquilanera.png rytíř Řádu černé orlice[1][2][7] 1901, 15. prosince
D-PRU Hohenzollern Order BAR.svg velkokomtur s řetězem Královského hohenzollernského domácího řádu[5] 1905, 23. května
Flag of Portugal (1830).svg Portugalské království[5] PRT Order of Christ - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Kristova 1901, 17. května
PRT Military Order of Aviz - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu avizských rytířů
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Ord.S.Stef.Ungh. - GC.png velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána[1] 1897, 15. května
RumunskoRumunsko Rumunsko ROM Order of the Star of Romania 1877 GCross BAR.svg velkokříž Řádu rumunské hvězdy 1898, 8. července
Řecké královstvíŘecké království Řecké království GRE Order Redeemer 4Class.png důstojník Řádu Spasitele 1900, 22. září
Flagge Großherzogtum Sachsen-Weimar-Eisenach (1897-1920).svg Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství D-SxWe-Order White Falcon BAR.png velkokříž Řádu bílého sokola 1896, 25. května
Flag of Siam (1855).svgSiam Order of the Royal House of Chakri (Thailand) ribbon.svg rytíř Řádu Mahá Čakrí[5] 1897, 22. července
Spojené královstvíSpojené království Spojené království Institution du Mérite militaire ribbon.png rytíř Podvazkového řádu[1][2][8] 1902, 15. července
Order of the Bath UK ribbon.svg čestný rytíř velikoříže Řádu lázně[1] 1901, 15. února
UK King Edward VII Coronation Medal ribbon.svg Korunovační medaile Eduarda VII. 1902, 19. srpna
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko Order of the Golden Fleece Rib.gif rytíř Řádu zlatého rouna[1][2] 1901, 26. prosince
ŠvédskoŠvédsko Švédsko Seraphimerorden ribbon.svg rytíř Řádu Serafínů[2] 1908, 18. dubna

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Михаил Александрович na ruské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i Ruvigny, Marquis of (1914) The Titled Nobility of Europe, London: Harrison and Sons, S. 144
  2. a b c d e f g Justus Perthes, Almanach de Gotha 1918 (1918) S. 81 Dostupné online
  3. Crawford, S. 230
  4. Crawford, S. 179
  5. a b c d e f g h Crawford, S. 393
  6. PEDERSEN, Jørgen. Riddere af Elefantordenen, 1559-2009. Odense: Syddansk Universitetsforlag, 2009. 472 s. ISBN 9788776744342, ISBN 8776744345. OCLC 462788152 S. 318. 
  7. Rangeliste der Königlich Preuβischen, Für 1903, Berlin: E. S. Mittler, 1903, S. 369
  8. The London Gazette. 1902-07-15, čís. 27454, s. 4509. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CRAWFORD, Rosemary; CRAWFORD, Donald. Michael and Natasha: The Life and Love of the Last Tsar of Russia. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1997. ISBN 978-0-7538-0516-9. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]