Karl-Gerät

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karl-Gerät
Karl-Gerät
Typ vozidla Samohybná houfnice
Země původu Nacistické Německo Německo
Historie
Výrobce Rheinmetall
Návrh 1937–1940
Období výroby 1940–1942
Vyrobeno kusů 7, varianty: Gerät 040, Gerät 041
Ve službě 1941–1945 (2. světová válka)
Základní charakteristika
Posádka 21 (velitel, řidič, pomocný řidič a 18 střelců)
Délka 11,15 m
Šířka 3,16 m
Výška 4,38 m
Hmotnost 124 tun
Pancéřování a výzbroj
Hlavní zbraň ráže 60 cm, 4,2 m délka při výstřelu, náměr 55° – 70°
Pohon a pohyb
Pohon Daimler-Benz MB 503 A benzín nebo Daimler-Benz MB 507 C diesel
580 hp
Odpružení Torzní tyče
Max. rychlost střelba: 1/10 minut, střela: 6–10 km/h
Dojezd Benzín 42 km, Diesel 60 km (nádrž 1 200 litrů)

Karl-Gerät bylo samohybné dělo (moždíř) používané německou armádou za druhé světové války.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejtěžší náboj měl ráži 60 cm[1] a vážil 2 170 kg. Dostřel nejlehčího náboje (1 250 kg) byl něco přes 10 km. Každý moždíř byl doprovázen jeřábem, těžkým podvalníkem a několika upravenými tanky pro přepravu munice.

Jedná se o 600mm moždíř lafetovaný na pásovém podvozku (Selbstfahrlafette). Hmotnost sestavy činila 139/154 t. Moždíř měl zadní nabíjení s využitím horizontálního klínového závěru. Kvůli kompenzaci zpětného rázu bez použití rydel střelba vyžadovala minimální elevaci 50°. Hmotnost náboje (projektilu) činila 2 t, úsťová rychlost 240 m/s, účinný dostřel cca 4 km.

Vzhledem k rychlosti pojezdu 6–7 km/h a značnému opotřebení pásů a pojezdových kol podvozku (měrné zatížení 1,5 kg/cm²) se pro transport využívalo kolejového přepravníku tvořeného párem pětinápravových podvozků spojených výložníkem, na který se za pomoci výkonné hydrauliky a několika jeřábů zavěsil celý kanón i s podvozkem.

V ojedinělých případech bylo pro přepravu využíváno kolových podvalníků Culemeyer. Pro rozložení byl zapotřebí 35t jeřáb, který nebyl součástí výzbroje baterie. Dílčí části tvořil podvozek, hlaveň se závěrným ústrojím, lafeta a náměrný mechanismus a nabíjecí soustrojí přepravované společně s oběma brzdovratnými mechanizmy. Celková hmotnost soupravy tahač + valník + podvozek většinou překračovala maximální nosnost mostů, takže před každým mostem musel podvozek děla sjet z podvalu, přejet most po vlastní ose (i tak se mnohdy pohyboval na hranici maximálního zatížení) a za mostem zase najet na valník. k tomu sloužil speciálně zkonstruovaný skládací nájezd přepravovaný na samostatném nákladním voze. Díky všem těmto problémům – i přes relativně vysokou konstrukční rychlost tahače SdKfz 8 – se doba přepravy počítala na dny a někdy i týdny.

Pro transport munice se využívalo modifikace podvozku PzKpfw IV s označením SdKfz. 161, který byl schopen přepravit naráz 4 náboje a pro snadnější manipulaci s municí byl vybaven 6t jeřábem, nebo podvalníků Culemeyer, které uvezly až 10 nábojů.

Těchto moždířů bylo do léta 1941 vyrobeno celkem 6 ks (některé prameny uvádějí 7) a první čtyři (Adam, Eva, Thor a Odin) byly přiděleny k 833. schwere Artillerie-Abteilung dislokované v Bergenu pod velením pplk. Schmidta. 1. baterii (Adam a Eva) velel kpt. Messmann, 2. baterii (Thor a Odin) velel pplk. Rudt.

Dělostřeleckou baterii tvořila dvě děla, osm 12 t polopásových vozů SdKfz 8, osm podvalníků Culemeyer, dva transportéry munice SdKfz. 161, osm náklaďáků a několik osobních aut a motocyklů a cca 160 mužů.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Moždíře Thor a Odin Němci použili na východní frontě při obléhání Sevastopolu.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Sovětská bouře: 2. světová válka na východě - S2E2: Obrana Sevastopolu (v čase 29:10)

Literatura[editovat | editovat zdroj]