Hummel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Další významy jsou uvedeny na stránce Hummel (rozcestník).
Hummel
Typ vozidla samohybné dělo
Země původu Německá říše Německo
Historie
Vyrobeno kusů 714
Ve službě 1943–1945
Základní charakteristika
Posádka 5 až 6 osob
Délka 7,17 m
Šířka 2,91 m
Výška 2,81 m
Hmotnost 23,5 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 10 – 30 mm
Hlavní zbraň houfnice FH 18 ráže 150 mm
Sekundární zbraně kulomet MG 34 ráže 7,92 mm
Pohon a pohyb
Pohon Vidliový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM
296 k (221 kW)
Odpružení listová pružina
Max. rychlost 42 km/h na silnici
Poměr výkon/hmotnost 12,5 PS/tunu
Dojezd 250 km

Hummel SdKfz 165 bylo německé samohybné dělo užívané v druhé světové válce.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hummel v Rumunsku

Jednalo se o stroj, který vznikl roku 1942 na základě požadavku na nosič, který by byl schopen nést 150mm houfnici sFH 18. Firma Alkett zkonstruovala nový podvozek kombinující prvky podvozků německých tanků Panzer III a IV nazývaný Geschützwagen III/IV. Na tento podvozek byla instalována korba ze svařovaných pancéřových plátů o síle 10 mm. V zadní stěně se nacházela dvojdílná „vrata“, která sloužila pro posádku i pro nakládání munice. Bojový prostor byl shora zcela otevřený a posádka se musela proti nepřízni počasí chránit impregnovanou plachtou. Samohybné dělo mělo hlavní nevýhodu v tom, že zásoba vezené munice činila pouhých 18 kusů. Proto musely být některé stroje přebudovány jako zásobovací. Od roku 1943 do roku 1945 bylo vyrobeno 724 kusů těchto samohybných děl. S prvními bojovými zkušenostmi na východní frontě se začaly stále častěji ozývat požadavky na vývoj nové podpůrné zbraně v podobě těžké samohybné houfnice. Hlavní rolí tohoto stroje měla být přímá a mobilní dělostřelecká podpora ostatních druhů bojujících jednotek ničením zodolněných postavení nepřítele, která bránila postupu.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]