Jean-Claude Brialy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jean-Claude Brialy
Jean-Claude Brialy v roce 1992
Jean-Claude Brialy v roce 1992
Narození 30. března 1933
Sour El Ghozlane, Francouzské Alžírsko
Úmrtí 30. května 2007 (ve věku 74 let)
Monthyon, Seine-et-Marne, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbení Montmartre
Alma mater Prytanée national militaire
Conservatoire de Strasbourg
Aktivní roky 1955–2007
César
Nejlepší herec ve vedlejší roli
1988 - Les Innocents
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Claude Brialy (30. března 1933 Aumale, dnes Sour El Ghozlane, Alžírsko30. května 2007 Monthyon, Seine-et-Marne) byl francouzský divadelní a filmový herec, režisér, scenárista a spisovatel, držitel Césara.

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny důstojníka francouzské armády v tehdejším Francouzském Alžírsku,[1] v roce 1942 rodina přesídlila do Francie. Původně začal studovat ve vojenské kadetce, maturoval však na konzervatoři ve Štrasburku a s tamním uměleckým souborem se pak zúčastnil turné po jihovýchodní Francii.[1] Následně absolvoval u armádní filmové služby vojenskou službu,[1] v roce 1954 se přestěhoval do Paříže[2] a po krátkém vystupování v zdejším divadle Dauno[1] hned v roce 1954 debutoval ve filmu. Jeho prvním snímkem se stal krátkometrážní film Paris, mon copain.

Záhy se stal jedním z nejvýraznějších hereckých představitelů francouzské nové vlny[2] a ve svých filmech jej obsadili nejvýzamnější režiséři tohoto směru, například Éric Rohmer, Jean-Luc Godard, Louis Malle, François Truffaut, Agnès Varda nebo Jacques Rozier, zejména ale Claude Chabrol, který si jej v padesátých letech vybral do svých filmů Krásný Serge (1958) a Bratranci (1959). Typickou jeho postavou se pak stala role milovníků nebo uhlazených, šarmantních a většinou i cynických nebo ironických mužů. Odklon od tohoto typu postav znamenalo až účinkování v Rohmerově filmu Klářino koleno (1970).

Herecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1972 debutoval jako režisér snímkem Églantine z dětského prostředí, za který získal ocenění na Filmovém festivalu v San Sebastiánu. Od té doby režíroval ještě několik málo filmů, které se však již nesetkaly s tak příznivým ohasem.

V sedmdesátých letech se stal jedním z nejobsazovanějších francouzských filmových herců. V roce 1976 vytvořil komediální roli v posledním Gabinově filmu Svatý rok a ztvárnil úlohu cynického prokurátora Villedieua v Tavernierově snímku Soudce a vrah, za kterou byl nominován na Césara. Z dalších významných režisérů spolupracoval například s Rogerem Vadimem, Claudem Lelouchem nebo Luisem Buñuelem. V osmdesátých letech pokračoval v bohaté filmové kariéře a v roce 1988 získal Césara za nejlepší herecký výkon za vedlejší roli homosexuálního dirigenta ve filmu Les Innocents.

Jeho posledním snímkem byl televizní film Monsieur Max (2007), ve kterém ztvárnil úlohu homosexuálního žida, který konvertuje na katolickou víru, přesto však později umírá v koncentračním táboře.[2]

Během celého svého života hrál rovněž v divadle, kde se představil například v hrách Georgese Feydeaua a v několika dramatech francouzského divadelníka Sachu Guitryho. Jednou z jeho nejúspěšnějích divadelních kreaví byla právě Guitryho hra Iluzionista, ve které hrál v roce 1989.[2] Později se stal ředitelem pařížského divadla Hébertot a v roce 1986 divadla Bouffes-Parisiens.[1] Rovněž řídil divadelní festival v Anjou[2] a jistou dobu měl vlastní televizní pořad, kam si zval osobnosti francouzského umění a kultury.[1]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Vydal dvě autobiografické knihy Le Ruisseau des Singes (2000) a J’ai oublié de vous dire (2004) a později o sobě prozradil, že je bisexuál.[3] Byl nositelem vysokých stupňů několika francouzských státních vyznamenání (Řád čestné legie, Řád za zásluhy, Řád umění a literatury) a monackého kulturního vyznamenání Ordre du Mérite Culturel.[4] V letech 1974 a 1984 byl hostem na filmovém festivalu v Karlových Varech.[1]

Zemřel v roce 2007 na rakovinu.[2] Na jeho pohřbu na pařížském hřbitově Montmartre byl přítomen tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy a řada významných osobností francouzského filmu a kultury.[5]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Herecká filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Celovečerní filmy
Krátkometrážní filmy
Televize

Režijní filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Ocenění
Nominace

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g FIKEJZ, Miloš. Slovník zahraničních filmových herců konce XX. století. Svazek 1. Praha: Volvox Globator, 2002. 2 svazky (1500 s.). ISBN 80-7207-489-X. S. 199-200. 
  2. a b c d e f g h i BERGAN, Ronald. Jean-Claude Brialy [online]. The Guardian, 2007-06-01 [cit. 2013-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Têtu. Červenec-srpen 2007, s. 22. ISSN 1265-3578. (francouzsky) 
  4. Ordonnance Souveraine n° 15.565 du 18 novembre 2002 portant promotions ou nominations dans l'Ordre du Mérite Culturel [online]. 2002-11-18 [cit. 2013-12-13]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. Obsèques de Jean-Claude Brialy: des centaines d'anonymes, des stars et le président Sarkozy [online]. La Dépêche du Midi, 2007-06-04 [cit. 2014-01-03]. Dostupné online. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]