Přeskočit na obsah

Indoevropské jazyky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Indoevropský jazyk)
Indoevropské jazyky
     Země s indoevropskou většinou      Země s indoevropskou menšinou      Rozšířené, ale neoficiální
     Země s indoevropskou většinou
     Země s indoevropskou menšinou
     Rozšířené, ale neoficiální
Rozšířenícelosvětově, především Evropa, Amerika, Austrálie a Indie
Počet mluvčích2,8-3,1 miliardy
Počet jazykůzhruba 250 (443 včetně dialektů)
Klasifikace
ISO 639-2ine
Dělení

Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi.

Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“,[zdroj?] dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky Indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře[rozpor] v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.[1] Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).[2] Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum,[3] i genetický.[4] Poněkud podobnou hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukázaly, že pre-protoindoevropský jazyk mohl vzniknout v jižním Kavkaze.[5]

Řešením je patrně hybridní teorie složená z těchto dvou typů hypotéz. Na základě kombinovaných lingvistických a genetických analýz se zdá, že indoevropská rodina jazyků vznikla před zhruba 8000 roky na jih od Kavkazu (anatolská hypotéza), ale k dalšímu dělení a šíření později došlo na sever od Kavkazu (stepní hypotéza).[6][7]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika). Používá je tak prakticky polovina světové populace na všech kontinentech. Přes 85 % obsahu internetu je v některém z indoevropských jazyků.

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi dvaceti v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se dochovaly nejstarší záznamy):

Vymřelé jazyky

[editovat | editovat zdroj]

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se dochovaly jen zlomky, takže jejich přesnější zařazení není možné:

Příklady

[editovat | editovat zdroj]

Číslovky v moderní indoevropštině

[editovat | editovat zdroj]
Moderní indoevropština Česky
oinos, oinā, oinom jeden
dwōu, dwāi, dwoi dva
trejes, trja/trī, trísores tři
qétwores čtyři
penqe pět
s(w)eks šest
septḿ sedm
oktṓu osm
newn̥ devět
dekm̥ deset
  1. PAZDERA, Josef. Genetici řešili spor jazykozpytců. www.osel.cz [online]. 2003-12-01 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. GRAY, Russell D.; ATKINSON, Quentin D. Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origin. S. 435–439. Nature [online]. 2003-11. Roč. 426, čís. 6965, s. 435–439. Dostupné online. DOI 10.1038/nature02029. (anglicky) 
  3. CHANG, Will; CATHCART, Chundra; HALL, David; GARRETT, Andrew. Ancestry-constrained phylogenetic analysis supports the Indo-European steppe hypothesis. S. 194–244. Language [online]. 2015. Roč. 91, čís. 1, s. 194–244. Dostupné online. DOI 10.1353/lan.2015.0005. (anglicky) 
  4. Genetic study revives debate on origin and expansion of Indo-European languages in Europe. sciencedaily.com [online]. 2015-03-04 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. QUILES, Carlos. Proto-Indo-European homeland south of the Caucasus?. indo-european.eu [online]. 2018-03-30 [cit. 2021-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MAX PLANCK SOCIETY. New insights into the origin of the Indo-European languages. phys.org [online]. [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HEGGARTY, Paul; ANDERSON, Cormac; SCARBOROUGH, Matthew. Language trees with sampled ancestors support a hybrid model for the origin of Indo-European languages. Science. 2023-07-28, roč. 381, čís. 6656. Dostupné online [cit. 2023-07-30]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abg0818. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]