Eduard Albert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eduard Albert
Narození 20. ledna 1841
Žamberk
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. září 1900 (ve věku 59 let)
Žamberk
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání spisovatel, překladatel, lékař, pedagog, vysokoškolský pedagog a básník
Alma mater Vídeňská univerzita
Příbuzní bratr František Albert
sestra Tereza Svatová a Kateřina Thomová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
bratr František Albert
sestra Tereza Svatová
sestra Kateřina Thomová
synovec Bohuslav Albert
Pamětní deska na rodném domě Eduarda Alberta v Žamberku

Prof. MUDr. Eduard Albert (20. ledna 1841 Žamberk[1]26. září 1900 Žamberk[2]) byl český chirurg, univerzitní profesor, popularizátor české poezie, překladatel a básník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Profesor a přednosta 1. chirurgické kliniky ve Vídni se narodil v Žamberku v rodině hodináře Františka Alberta a Kateřiny Albertové, rozené Zdobnické.

Z jeho sourozenců se stali známými ještě František Albert (1856–1923), lékař a spisovatel, Tereza Svatová (1858–1940), spisovatelka, a Kateřina Thomová (1861–1952), význačná představitelka žambereckého ochotnického divadla a zakladatelka žambereckého muzea. Společně s nimi vyrůstal v rodině též jejich nevlastní bratr Václav F. Kumpošt (1846–1874), student medicíny a zakladatel časopisu Vesmír. První ředitel Baťovy nemocnice ve Zlíně Bohuslav Albert byl Eduardovým synovcem.

Nejdůvěrnějším přítelem Eduarda byl od dětství Woldemar Richard Mazura (1838–1900), pozdější okresní starosta v Žamberku, obchodník, majitel vinárny a amatérský fotograf.

Do národní školy chodil v Žamberku, gymnázium absolvoval v Rychnově nad Kněžnou a v Hradci Králové. Medicínu studoval na univerzitě ve Vídni, kde jej nejvíce ovlivnili profesoři Karel Rokytanský a Josef Škoda.

Po promoci 22. ledna 1867 se stal sekundářem na oddělení primáře Lorinsena v nemocnici Na Vídeňce a následně elévem na klinice prof. Dumreichera. Na této klinice se stal roku 1869 asistentem.

Rok před tím, roku 1868, se Albert tajně oženil s Marií Pietschovou, dcerou lékaře z Králík. S manželkou Marií měl Eduard Albert dvě děti; dceru Olgu, která zemřela ve věku dva a půl roku na zánět mozkových plen, a syna Jiřího, který se dožil dospělosti. Roku 1872 získal Albert právo přednášet na vysoké škole. Rok poté byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku.

V roce 1873 byl jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku. Během svého působení prosazoval dodržování zásad antisepse a vydal několik odborných lékařských knih. V roce 1879 vykonával úřad děkana lékařské fakulty v Innsbrucku.

V roce 1881 se v Praze ucházel o místo přednosty chirurgické kliniky při české univerzitě. Albert však neuspěl, přednost byla dána jinému kandidátovi. Ucházel se proto o místo přednosty chirurgické kliniky ve Vídni, kde dosáhl o to většího úspěchu. V únoru 1881 se stal, na základě jmenovacího dekretu podepsaného císařem Františkem Josefem I., přednostou 1. chirurgické kliniky. Kromě vedení chirurgické kliniky provozoval ve Vídni velmi výnosnou soukromou chirurgickou praxi s rozsáhlou klientelou. Stal se velmi oblíbeným lékařem díky svým vědomostem, zkušenostem a milému vystupování. Měl pacienty ve všech společenských vrstvách a v různých zemích. Patřili mezi ně členové rodiny hraběte Taaffa, knížete Windischgrätze, léčil také arcivévody Albrechta a Františka Ferdinanda, F. L. Riegra, Karla Kramáře, Gustava Eima, Ondřeje Fišera a řadu dalších významných osobností, jeho pacientem byl i císař František Josef I. Jako poslanec říšského sněmu podporoval ve Vídni české snahy o osamostatnění.

Je mu připisováno mnoho lékařských prvenství: první provedená tyreoidektomie, jejunostomie a nefrektomie. Na svou dobu byly výjimečné i jeho kloubní operace. Zabýval se historií lékařství, je autorem básní a pamětí. Dnes po něm nese název areál budov přírodovědecké a lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze - Albertov.[3] Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen dne 3. července 1890.[4]

Do rodného Žamberka se vracel stále častěji a podporoval zde různé spolky a zájmové skupiny, na místním hřbitově nechal postavit kapli, věnovanou Sv. Vojtěchovi.

V roce 1889 koupil v Žamberku rozsáhlý pozemek, s překrásným výhledem na okolní hory. Nechal zde postavit vilu, do níž si zval hosty, kteří patřili k významným osobnostem tehdejšího kulturního i politického života. K jeho přátelům patřili Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Vrchlický, Karel Klostermann, František Ladislav Rieger, Alois Jirásek, Adolf Heyduk a další. Věnoval se různým činnostem, psal básně, společně s T. G. Masarykem a Jaroslavem Vrchlickým pátral po stopách Českých bratří v Žamberku a blízkém Kunvaldu, s páterem Karlem Chotovským vydal v roce 1889 „Paměti Žamberské“. Byl nejprve zastáncem, později odpůrcem pravosti Zelenohorského rukopisu.

Dne 26. září 1900 byl ve své vile nalezen mrtev. Příčinou úmrtí byla mozková mrtvice, jeho zdravotní stav ale také negativně ovlivnilo dlouhodobé vystavení sublimátu, který se tehdy používal jako dezinfekční prostředek při operacích.[5]

O čtyři dny později byl pohřben na žambereckém hřbitově, ale jeho syn Jiří nechal ostatky po roce převézt do Vídně a pohřbít na Ústředním hřbitově (dle zápisu v matrice se tak stalo „proti vůli celého města a přátel“[2]). Vilu společně s pozemky dědici prodali a v průběhu několika let zde bylo vystavěno sanatorium pro léčbu tuberkulózy, nazvané na památku pana profesora „Albertinum“.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. Národní lékařská knihovna
  4. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 27.  
  5. ANDRLE, Petr. OSOBNOST: Češi se za těch 113 let moc nezměnili. Neviditelný pes [online]. 2013-5-30. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • E. Albert: Diagnostika chirurgických nemocí (1876)
  • E. Albert: Učebnice chirurgie a nauky operační (1877)
  • E. Albert, P. K. Chotovský: Paměti Žamberské (1889)
  • E. Albert: Památky po Bratřích českých v Žamberce; Časopis muzea Království českého roč. 64 (1890)
  • E. Albert: Památky po Bratřích českých v Kunwaldě; Časopis muzea Království českého roč. 65 (1891)
  • E. Albert: Lehrbuch der speciellen Chirurgie (1897) - první chirurgická učebnice s principy Listerovy antiseptické léčby
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 45–47.  
  • Kokešová, H.: Eduard Albert; Příspěvky k životopisu a edice korespondence. Edice: Práce z dějin vědy, Scriptorium, Masarykův ústav AV ČR, 336 pp. (2004)
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha : Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 50–51.  
  • KOKEŠOVÁ, Helena. Eduard Albert (1841–1900). Historický obzor, 2006, 17 (5/6), s. 128-136. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]