Dějiny Antarktidy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ptolemaiova mapa světa

Tento článek pojednává o historii Antarktidy .

V existenci Antarktidy učenci věřili staletí předtím než byl tento kontinent skutečně objeven. Již Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) předpokládal existenci rozlehlé pevniny v prostoru jižního pólu. Ta měla tvořit dno světa jako protiváha všech známých kontinentů na severní polokouli a měla mít podobné podnebí jako končiny kolem severního pólu. Tento jižní kontinent, nazvaný Alter orbis ("Druhý svět"), předpokládal také Pomponius Mela v 1. století. Klaudios Ptolemaios (cca 85165 po Kr.) psal v knize Géografiké hyfégésis ("Návod k zeměpisu") o velké zemi, spojující na jihu výspy Afriky a Asie. Tuto Neznámou zemi – Terra Incognita – zobrazil i na mapě. Předpokládal, že kontinent je úrodný a obydlený.

Ve středověku byla existence jižního kontinentu a jeho obyvatel byla zamítána jako kacířská myšlenka křesťanskými dogmaty a představou plochého zemského disku. Přesto komentář k Apokalypse, který napsal Beatus z Liébany (cca 730800) obsahoval i mapu světa se zobrazením kontinentu za Rudým mořem, obývaného protinožci. Mapa byla zdrojem představ o jižním kontinentu až do renesance. Ve 12. a 13. století znovu začal ožívat zájem o antická díla a také představy o Terra Australis. K tomu přispěl i cestopis Marca Pola, který uváděl výspy Beach, Lucach a Maletur daleko na jihu jako součást bájné jižní země.

Mapa podle Beata z Liébany (11. století)

Nikdo tehdy neznal polynéskou legendu o muži z ostrova Rarotonga jménem Ui-te-Rangiora, který se kolem roku 650 plavil tak daleko na jih, až dosáhl místa, kde bylo moře zmrzlé. Kolem roku 800 pak prý jeho cestu zopakoval ještě Aru-Tanga-Nuku.

Hledání Terra Australis[editovat | editovat zdroj]

V 16. a 17. století se naplno rozvinuly téměř fantastické představy o rozlehlém, bohatém a krásném jižním kontinentu (Terra australis). A s tím, jak se rozmáhala mořeplavba, mnozí po této zemi usilovně pátrali. Zejména to byli španělští a portugalští námořníci, později se k nim přidali také Holanďané.

V roce 1488 po obeplutí Mysu Dobré naděje na jižním cípu Afriky Portugalec Bartolomeo Diaz (cca 14501500) zjistil, že spojení Afriky s Terra Australis neexistuje. Jeho objev potvrdila další portugalská výprava v letech 14971498, kterou vedl Vasco da Gama (cca 1460/1469 – 1524). Roku 1513 turecký mořeplavec a geograf Piri Reis (cca 1465/14701554/1555) vydal mapu, na které bylo vyznačeno i pobřeží jižního kontinentu.

Dalším mezníkem v objevování Antarktidy byla cesta kolem světa, kterou v letech 15191522 podnikl Fernão de Magalhães (14801521). Když proplouval roku 1520 dnešním Magalhãesovým průlivem, pokládal pevninu na jihu (Ohňová země) za výspu Terra Australis a označil ji jako Tierra del Fuego. Spojení Jižní Ameriky a bájné Jižní země tím však vyloučil. Nový kontinent byl až do 17. století často označován po svém domnělém objeviteli jako Magellanica, poté však převládl původní název Terra Australis Incognita.

Orteliova mapa světa (1570)

Za součást Jižní země byly pokládány mnohé ostrovy, postupně objevované na jižní polokouli, pokud se je nepodařilo obeplout (tak například Portugalec Jorge de Menezes objevil roku 1526 Novou Guineu, Francouz Jean Parmentier v roce 1529 Sumatru). Jak byly postupně znalosti o těchto ostrovech zdokonalovány, byla vylučována jejich souvislost s Terra Australis a hranice tohoto vysněného kontinentu se posouvaly stále více k jihu.

V roce 1531 Francouz Oronce Finé (14941555) vydal mapu světa, kde je jižní kontinent zobrazen jako nepravidelně oválná pevnina kolem jižního pólu. Kontinent nese nápis „Jižní země nedávno objevená a zatím málo známá“. Také na mapě vlámského kartografa Gerarda Mercatora (15121594) z roku 1538 probíhá jižní kontinent obdobně od Ohňové země po Novou Guineu. S drobnými změnami se takto zobrazoval až do konce 16. století. Příkladem může být atlas světa z roku 1570, jehož autorem je Abraham Ortelius (15271598).

V letech 15771580 vyslala anglická královna Alžběta I. Francise Drakea (15401596), aby zjistil více informací o Tierra del Fuego. Ten však roku 1578 objevil na jih od této výspy dnešní Drakeův průliv a tím ujistil svět, že Tierra del Fuego k Jižní zemi nepatří.

Lodě holandské expedice, které velel Jacques Mahu, byly po překonání Magalhãesova průlivu v roce 1599 silným větrem strženy z kurzu směrem na jih. Velitel jedné z lodí Dirck Gerritszoon Pomp (15441608) pak spatřil hornaté pobřeží zhruba na úrovni 64° jižní šířky. Podobné, sněhem pokryté hory ve stejné poloze popsal v roce 1603 i Španěl Gabriel de Castilla (1577 – cca 1620). Mohlo se jednat o Jižní Shetlandy, první spatřené antarktické ostrovy. Zjištění obou mužů však není možné ověřit, v 17. století nebyla brána v potaz.

V roce 1605 objevil portugalský navigátor Pedro Fernandez de Queirós (15631613) Nové Hebridy a považoval je za součást Terra Australis. Velitel jedné z lodí této výpravy, Portugalec Luis Váez de Torres (15651610), poté ověřil, že Nová Guinea je ostrov a k Terra Australis tudíž nepatří.

Hned v roce 1606 holandský mořeplavec Willem Janszoon (cca 15701630) spatřil jako první Evropan pobřeží Austrálie. V roce 1615 Jacob le Maire (cca 15851616) a Willhelm Schouten (cca 15671625) obepluli mys Horn a ověřili Drakeovo tvrzení, že Jižní Amerika není spojena s Terra Australis a Ohňová země není její součástí.

V roce 1642 vypravilo Nizozemí expedici, která měla rozhodnout o souvislosti mnoha nově objevovaných území s vysněnou Jižní zemí. Velitelem byl jmenován Abel Tasman (16031659). Na své cestě objevil Tasmánii a Nový Zéland. Podařilo se mu také obeplout Austrálii a ujistit se, že nepokračuje dále k jihu. Mnozí začali pochybovat, že se jedná o skutečnou Terra Australis, protože na vyvážení kontinentů severní polokoule podle teorie antických filozofů byla příliš malá. Přesto zůstávala stále nejrozsáhlejší známou pevninou na jižní polokouli.

Anthony de la Roché v roce 1675 objevil Jižní Georgii a stal se tak prvním člověkem, který překročil hranici Antarktické konvergence.

První objevy[editovat | editovat zdroj]

Mapa z roku 1911.

V 18. století bylo vypraveno několik dalších námořních expedicí s cílem nalézt Terru Australis. Postupně se lidé dostávali stále více na jih a objevovali různé ostrovy a souostroví, patřící již k Antarktidě.

V letech 17211723 to byla holandská výprava pod velením Jacoba Roggeveena (16591729), které se však podařilo objevit pouze několik ostrovů, mimo jiné Velikonoční ostrov. Francouz Jean-Baptiste Charles Bouvet de Lozier (17051786) objevil v roce 1739 dnešní Bouvetův ostrov a narazil na zamrzlé moře na úrovni 55° jižní šířky. Další Francouz, Yves Joseph de Kerguelen de Trémarec (17341797), objevil roku 1772 pobřeží, o kterém se domníval, že je vysněnou Jižní zemí. Při druhé výpravě v roce 1773 však zjistil, že se jedná o pouhý neobydlený ostrov, dnešní Kergueleny.

Zásadní význam pro objevy 18. století měla plavba, kterou vedl James Cook (17281779) v letech 17721775. Lodě Resolution a Adventure obepluly Antarktidu, aniž ji kdokoliv spatřil, i když se k ní třikrát těsně přiblížily. 17. ledna 1773 námořníci poprvé v dějinách překročili jižní polární kruh, když dosáhli 67° 15' jižní šířky. 20. prosince 1773 se dostali až k 67° 31′ jižní šířky. Nejjižnějšího bodu, 71° 10′ jižní šířky, dosáhli 30. ledna 1774. V dalším postupu lodím pokaždé zabránila ledová bariéra a země zůstala v nedohlednu. V roce 1773 však James Cook objevil alespoň ostrovy Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy. Těmito objevy byla existence Terra Australis zatlačena ještě dále k jihu. Nepřestávalo se však věřit, že existuje, ačkoliv začínalo být jasné, že nepůjde o tropický ráj plný bohatství a surovin. Sám Cook byl toho názoru, že země na jihu existuje, avšak pro nehostinné kruté podmínky zůstane neobjevena, protože se nikdo neodváží dál než on.

V následujících letech zamířily k jihu četné velrybářské a tuleňářské výpravy, mimo jiné i proto, že se James Cook zmínil o hojnosti těchto zvířat v jižních končinách. Lovecké výpravy početně výrazně převážily vědecké a objevitelské expedice. Lovci přicházeli zejména z Británie, ale také z jižní Afriky, Francie, USA a Austrálie. Pravděpodobně i oni náhodně objevovali nové části pevniny.

Ruská výprava Bellingshausena a Lazareva objevila ostrovy Petra I. a spatřila ostrovy Alexandra I. v letech 18191821 a Smith objevil v roce 1819 Jižní Shetlandy. Teprve 27. února 1831 John Biscoe objevil pobřeží antarktické pevniny v místech Annina mysu s hornatou Enderbyho zemí. Američan Ch. Wilkins v letech 18381841 prozkoumal zhruba 3000 km pobřeží a v roce 1840 poprvé použil jména Antarktis. Ross v letech 1840 až 1843 objevil Viktoriinu zemi, Rossův ostrov a Rossovu ledovou bariéru.

Cesta k jižnímu pólu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1899 na pevnině poprvé přezimoval Nor Borchgrevink. Od začátku 20. století začal boj o dobytí jižního zeměpisného pólu. V roce 1909 dosáhl Ernest Shackleton místa vzdáleného od pólu pouze 180 km.

Rok 1911 se stal dějištěm jednoho z nejdramatičtějších závodů v historii objevování světa - závodu o dosažení jižního pólu. Toho roku dvě konkurenční výpravy - britský tým vedený kapitánem Robertem F. Scottem a norský tým vedený Roaldem Amundsenem - dosáhly pólu v rozmezí 34 dnů. Na pólu poprvé stanul 14. prosince 1911 Roald Amundsen s norskou výpravou a po něm 18. ledna 1912 Robert Falcon Scott s britskými polárníky, kteří cestou zpět zahynuli. Díky větší zkušenosti a lepší výstroji, hlavně použitím saní tažených psy namísto spoléhání na lidskou sílu, zvítězil Amundsen.

Od roku 1928 pokračovaly letecké výzkumy Antarktidy a roku 1929 Američan Byrd poprvé letecky dosáhl jižního pólu a roku 1935 přeletěl Západní Antarktidu.

Zájem o Antarktidu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Územní nároky na Antarktidu

Od roku 1947 se na Antarktidě začínají zřizovat vědeckovýzkumné stanice. "Pólu relativní nedostupnosti" dosáhla 14. prosince 1958 sovětská výprava.

Postupně začaly jednotlivé země jako jsou Spojené království, Nový Zéland, Francie, Austrálie, Norsko, Německo, Chile a Argentina projektovat mocenský zájem o části antarktické pevniny a přilehlé ostrovy. Chilské a argentinské územní spory v Antarktidě ve 40. a 50. letech hrozily válečným konfliktem.

Antarktická smlouva[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. prosince 1959 byla podepsána Antarktická smlouva (signatáři: Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Republika Jižní Afrika, Nový Zéland, Norsko, SSSR, Spojené království a USA). Smlouva uzákonila mezinárodní právní postavení Antarktidy, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci oblasti, zakázala budování vojenských základen, nukleární pokusy, vojenské manévry a těžbu nerostů. Antarktická smlouva vstoupila v platnost 23. června 1961, kdy bylo definitivně zrušeno politickosprávní členění Antarktidy na teritoria, dependence a sektory na jih od 60° jižní zeměpisné šířky.

V roce 1989 byla Antarktida vyhlášena chráněným národním parkem. V roce 1994 pracovaly členské státy Antarktické smlouvy protokol o ochraně životního prostředí, který předpokládá úplný zákaz využívání ložisek nerostných surovin.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]