Přeskočit na obsah

Oronce Finé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oronce Fine
Oronce Finé, francouzský matematik a kartograf
Oronce Finé, francouzský matematik a kartograf
Narození20. prosince 1494
Briançon, Francie
Úmrtí8. srpna 1555 (ve věku 60 let)
Paříž, Francie
Místo pohřbeníKostel Saint-Étienne-du-Mont (48°50′47″ s. š., 2°20′54″ v. d.)
Občanstvífrancouzské
VzděláníCollège de Navarre, Paříž
Alma materCollège de Navarre (do 1522)
Pařížská univerzita
Povolánímatematik, astronom, kartograf, profesor a architekt
ZaměstnavateléFrancouzská kolej (1530–1555)
Collège de Navarre
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ2983799
Znám jakomatematik a kartograf
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oronce Finé (nebo Fine; latinsky: Orontius Finnaeus nebo Finaeus; italsky: Oronzio Fineo), (20. prosince 1494, Briançon, Francie8. srpna 1555, Paříž, Francie) byl francouzský matematik a kartograf.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Oronce Finé se narodil se v Briançonu, jako syn a vnuk lékařů, vzdělání získal v Paříži na Collège de Navarre a v roce 1522 vystudoval medicínu. V roce 1524 byl uvězněn, pravděpodobně za provozování soudní astrologie. (Astrologie je umění předpovídat události pomocí výpočtu planetárních a hvězdných těles a jejich vztahu k Zemi. Pojem „soudní astrologie“ se používal hlavně ve středověku a rané renesanci k označení typů astrologie, které katolická církev považovala za kacířství. "Soudní astrologie" byla odlišována od „přírodní astrologie“, jako byla lékařská astrologie a meteorologická astrologie, které byly považovány za přijatelné, protože byly součástí tehdejších přírodních věd.)

V roce 1531 byl jmenován ředitelem katedry matematiky na Collège Royal (dnešní Collège de France), kterou založil král František I. Finé tam učil až do své smrti.[1][2]

Finé je vnímám především jako popularizátor vědy, ve své době byl jeden z nejplodnějších autorů knih o matematice. Pracoval v celé řadě matematických oborů, včetně praktické geometrie, aritmetiky, optiky, gnómoniky, astronomie a pragmatické filosofie.[3]

Udával hodnotu pí (≈ 3,14159)

Astronom a kartograf

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1542 Finé vydal publikaci "De mundi sphaera" (O nebeských sférách), populární učebnici astronomie, jejíž ilustrace provedené v dřevorytu byly velmi ceněny.[4] Jeho kniha o astronomii obsahovala průvodce používání astronomického vybavení a metod (např. praktické určování délky pomocí koordinovaného pozorování zatmění Měsíce ze dvou pevných bodů s dostatečnou vzdáleností mezi nimi, aby se jevy objevovaly v různých nočních hodinách). Psal také o novinkách v astronomii, popsal například nástroj, kterému říkal méthéoroscope (astroláb upravený přidáním kompasu).

Výkladová práce byla doplněna obrazovými příspěvky. Jeho dřevorytová mapa Francie (1525) je jednou z prvních svého druhu. V roce 1524 zkonstruoval sluneční hodiny, které stále existují.[5]

Jeho nejslavnější ilustrací je projekce mapy ve tvaru srdce (kordiformní), kterou často používali i další významní kartografové, včetně Petera Apiana a Gerharda Mercatora.[6]

Finé se pokusil objevy v Novém světě (Nový svět je označením pro Ameriku používaným v některých historických kontextech od 16. století jako opak pojmu Starý svět, kterým se ve stejných kontextech označuje Eurafrasie) sladit se starými středověkými legendami a informacemi od Klaudia Ptolemaia ohledně Orientu. Na jedné ze svých dvou světových map Nova Universi Orbis Descriptio (1531) bylo území označené jako Asie zobrazeno jako jedna pevnina, spojil Severní Ameriku a Asii. Pro Jižní Ameriku použil název „Amerika“, a tak se Čína objevuje na březích dnešního Mexického zálivu. Na stejné mapě nakreslil Finé Terra Australis na jihu, včetně popisu „nedávno objevené, ale ještě ne zcela prozkoumané“, čímž měl na mysli Tierra del Fuego - Ohňovou zemi, kterou objevil Ferdinand Magellan.[7]

Finé mapy kreslil pravděpodobně na základě údajů německého matematika a kosmografa Johannesa Schönera.[8] Franz von Wieser ve studii o Schönerových glóbusech zjistil, že Finé své mapy převzal od Johannesa Schönera. Píše:„Orontius Finaeus převzal od Schönera nejen Brasilie Regio, ale celý australský kontinent, Magalhãesův průliv a především celé uspořádání zemí; jedním slovem, jeho mapy jsou kopií map Schönerových.“[9] Lucien Gallois také zaznamenal nepopiratelnou podobu mezi Finéovými mapami z roku 1531 a Schönerovým glóbusem z roku 1533.[10] Schönerův glóbus z roku 1523 byl identifikován až v roce 1925 Frederikem Wiederem, je tedy pravděpodobné, že Finé měl nějaký kontakt se Schönerem nebo čerpal z jeho Luculentissima descriptio (1515).[11]

Mapa světa Fine z roku 1536 nesla v levém dolním rohu nápis, který uváděl:

Po patnácti letech, milý čtenáři, jsme navrhli tuto univerzální mapu světa ve tvaru lidského srdce jako poděkování nejkřesťanštějšímu a nejmocnějšímu francouzskému králi Františkovi I., našemu největšímu podporovateli a mecenáši. Nejprve byla spatřena králem, polymatem a vzácným geografem, který byl mapou velmi potěšen, a mnohými byla chválena, dokonce i v cizích zemích, chtěl jsem tedy konečně sdělit stejný popis celé zeměkoule všem studentům matematiky: což po variacích ve štěstí a krizích ve studiích, které jsme prováděli a které nám až dosud bránily, jsme to nakonec udělali na vlastní riziko. A tak, umocněni a opraveni mnoha pozorováními moderních hydrografů, stejný geografický obraz ve tvaru srdce pro vás, oddaného čtenáře a pro všechny lidi dobré vůle, předkládáme moudré a liberální mysli. Zůstává nám proto jen doufat, že neodmítnete přijmout naši práci a náš mappemonde s lidským vzhledem a spravedlivě a dobře se s ním budete radit. Konečně, i když stále usilovněji usilujeme o přízeň a štědrost našeho nejkřesťanštějšího a nejvelkolepějšího krále, jemuž štěstí a úspěch dychtivě přejeme, podělili jsme se o to s vámi. Sbohem, z Paříže.

[12]

Stejná mapa nesla v pravém dolním rohu další nápis, který vysvětloval, jak pomocí mapy přesně měřit vzdálenosti mezi místy na ní zobrazenými:

Z popisu světa na této mapě pro kterákoli dvě místa, kde jsou uvedeny zeměpisné délky a šířky (leč nepřesahující devadesát stupňů), lze vypočítat blízkou skutečnou přímou vzdálenost mezi nimi. Když jsme tedy počítali s délkami a šířkami míst, přičemž jejich místa v grafu byla vybrána současně, umístěte jednu nohu kompasů nad ostatní místa a druhou prodlužte nad ostatní. Potom kompasy vysledují invariantní přímku, která rozděluje postavu rovnoměrně, a stupně jsou mezi nimi rozděleny; a budete sledovat, kolik stupňů kompasy nabývají. Pokud je vynásobíte 62 mil, nebo 31 francouzských lig, nebo 20 běžných, o desetinu nebo více, získáte vzdálenosti kteréhokoli z těchto míst.[13]

Finé zemřel v Paříži ve věku 60 let.

Jean Clouet údajně namaloval portrét Finého v roce 1530, kdy bylo Finému 36 let. Původní obraz byl ztracen, zobrazení je nyní známé pouze prostřednictvím tisků vytvořených podle původního obrazu.

Měsíční kráter Orontius a zátoka Finaeus v Antarktidě jsou pojmenovány po Oronce Finéovi a používají jeho latinizované jméno. V roce 2014 bylo v Paříži ve Francii slavnostně otevřeno náměstí pojmenované po Oronce Finém.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Oronce Finé na anglické Wikipedii.

  1. Isabelle Pantin, 'Oronce Fine's Role as Royal Lecturer', in Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009), s. 13–30.
  2. [1]
  3. Alexander Marr, 'Introduction', in Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009), pp. 1–12
  4. Adam Mosley, 'Early Modern Cosmography: Fine's Sphaera mundi in Content and Context', in Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009), pp. 114–136.
  5. Catherine Eagleton, 'Oronce Fine's Sundials: The Sources and Influences of De solaribus horologiis', in Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009), pp. 83–99
  6. Jean-Jacques Brioist, 'Oronce Fine and Cartographical Methods', in Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009), pp. 137–155.
  7. Robert J. King, "Terra Australis Not Yet Known", National Library of Australia, Mapping our World: Terra Incognita to Australia, Canberra, National Library of Australia, 2013, p. 82. [2]. Image at Rare Maps from the State Library of New South Wales and at: [3]
  8. Henry Harrisse, The Discovery of North America, London, 1892 (reprinted Amsterdam, N. Israel, 1961), p. 583.
  9. Franz von Wieser, Magalhães-Strasse und Austral-Continent. Auf den Globen Johannes Schöner. Beitrage zur Geschichte der Erdkunde im xvi. Jahrhundert, Innsbruck, 1881 (reprinted Amsterdam, Meridian, 1967), pp. 67, 79–80.
  10. Lucien Gallois, Les Géographes allemands de la Renaissance, Paris, Leroux, 1890 (repr. Amsterdam, Meridian, 1963), p. 92.[4]
  11. F. C. Wieder (ed.), Monumenta Cartographica, The Hague, Martinus Nijhoff, 1925, Vol. I, pp. 1–4, "The Globe of Johannes Schöner, 1523–1524", and Plates 1–3.
  12. DECIMVSQVINTVS CIRCITER agitur annus, candide Lector, quo universam Orbis terrarum designationem, in hanc humani cordis effigiem primum redegimus: Idque in gratiam Christianissimi ac potentissimi FRANCISCI Francorum Regis, Mœcenatis nostri clementissimi. Quam dum videremus ipsi Regi, Polyhistori, ac non vulgari Geographo, valde placere ab omnibus quoque (etiam exteris) laudari plurimum: desiderabam eandem orbis descriptionem, universis Mathematicarum studiosis aliquando communicare. Quod post varia fortunae, ac studii nostri (quae hactenus nobis impedimento fuere) discrimina, tandem nostro effecimus periculo. Itaque plurimis recentiorum hydrographorum observationibus auctam, et emendatam ipsius geographici cordis imaginem, tibi studiose lector, cunctisque bonae voluntatis hominibus, cordato ac liberali praesentamus animo. Reliquum est igitur ut hunc laborem nostrum et industriam, humano vultu non graveris accipere, et aequi bonique consulas. Ipsi demum Christianissimo, ac magnifico Regi nostro, prosperam exoptes foelicitatem, cuius favore atque munificentia, haec (interea dum molimur graviora) tibi communicavimus. Vale, Luteciae Parisiorum.
  13. ANNOTATIO: Ex hac plana terrarum orbis descriptione, duorum quorumcumque locorum, datarum longitudinum atque latitudinum, directum itineris intervallum (modo illud nonaginta non superet gradus) prope verum supputate licebit. Numeratis itaque eorundem locorum longitundinibus atque latitudinibus, eiusdemque locis in Charta coassumptisum ponito unum circini pedem super altero locorum, asium vero extendito in reliquum. Dein traducito circinum invariatum in ea rectam, quae figura bifariam dividit, & in suos gradus distributa est: & animadvertito, quot gradus capiat ipse circinus. Hos enim si per 62 miliaria, aut gallicas leucas 31, seu 20 communes, qui decim ve maiores multiplicaveris: via totiam eorundem locorum distantia obtinebis.


Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Alexander Marr (ed.), 'The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France' (Shaun Tyas, 2009)
  • Emmanuel Poulle Oronce Fine in Dictionary of Scientific Biography
  • Alexander Marr (Herausgeber) The Worlds of Oronce Fine: Mathematics, Instruments and Print in Renaissance France, Donington, Lincolnshire, Shaun Tyas, 2009, ISBN 978-1900289-96-2
  • L. Gallois De Orontio Finaeo gallico geographo, Paris, 1890 (Dissertation, behandelt Fine nur als Kartograph)
  • Richard P. Ross Studies on Oronce Fine (1494-1555), Dissertation, Columbia University, 1971 (geht auf die Mathematik ein, nicht auf die Astronomie)
  • Richard P. Ross Oronce Fine’s De minibus libri II: The First Printed Trigonometric Treatise of the French Renaissance, Isis, Band 66, 1975, S. 378–386
  • D. Hillard, Emmanuel Poulle Oronce Fine et l’horloge planétaire de la Bibliothèque Sainte-Geneviève, Bibliothèque d’Humanisme et Renaissance, Band 33, 1971, 311–351 (mit Ergänzung des dort angegebenen Schriftenverzeichnisses von Fine durch Richard Ross, Bibl. d’humanisme et renaissance, Band 36, 1974, S. 83–85)
  • Science et astrologie au XVIe Siècle. Oronce Fine et son horloge planétaire, Ausstellungskatalog Bibliothèque Sainte-Geneviève, Paris, 1971

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]