Přeskočit na obsah

August Sedláček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
August Sedláček
1882
1882
Narození28. srpna 1843
Mladá Vožice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí15. ledna 1926 (ve věku 82 let)
Písek
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníStarý městský hřbitov v Písku
Povoláníučitel, spisovatel, historik
Alma materUniverzita Karlova
Tématadějiny, archivnictví, pomocné vědy historické a školství
OceněníŘád Františka Josefa
Manžel(ka)Ernestina Hlavatá
Tereza Barcalová
PříbuzníRudolf – bratr
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
August Sedláček okolo roku 1923 (foto Jos. Skalický, Písek)
Hrob Augusta Sedláčka na bývalém hřbitově v Písku
Pamětní deska prof. A. Sedláčka v budově, kde bývalo reálné gymnázium, dnes ZŠ na nám. Mikuláše z Husi, Tábor

August Sedláček (28. srpna 1843 Mladá Vožice[1] – 15. ledna 1926 Písek[2]) byl český učitel, historik, genealog, sfragistik a heraldik.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 28. srpna 1843 v Mladé Vožici, v rodině justiciára (úředníka na statku) Františka Sedláčka (1805–1896) a jeho manželky Františky, rozené Šemberové (1817–1891).[1] Jeho sourozenci byli: Rudolf (1837–1910), František (1838–1892) a Alois (1853–1901).

V Mladé Vožici začal chodit do školy. Dne 16. června 1850 se přestěhoval s rodiči do Počátek (do čp. 12, chodil do školy v čp. 22), kam byl jeho otec přeložen jako soudce nově zřízeného okresního soudu. Poslední roky tehdejší hlavní školy absolvoval v Jindřichově Hradci. Poté začal studovat na gymnáziu v Jihlavě, odkud přestoupil na gymnázium v Písku, kde v roce 1863 maturoval.

V letech 1863–1867 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Celá rodina (rodiče Augusta Sedláčka a čtyři synové) byla v Praze policejně hlášena od roku 1872.[3] Mimo jiné navštěvoval přednášky historiků Václava Vladivoje Tomka, Antonína Gindelyho, Konstantina Höflera, archeologa Jana Erazima Vocela a klasického filologa Jana Kvíčaly. Podobně jako Zikmunda Wintera i jeho nejvíce inspiroval archivář Josef Emler. V letech 1867–1869 působil v Litomyšli jako středoškolský profesor dějepisu, zpočátku též latiny, češtiny a němčiny, poté v letech 1869–1875 v Rychnově nad Kněžnou a v letech 1875–1899 v Táboře, kde mimo jiné učil Emanuela Chalupného. V Ličně nedaleko Rychnova nad Kněžnou se v roce 1871 oženil s Ernestinou (Arnoštkou) Hlavatou. Když v 52 letech v roce 1899 zemřela,[4] odešel do penze a přestěhoval se do Písku, kde pracoval jako městský archivář. Dne 26. dubna 1922 se v Písku oženil podruhé, s učitelkou Terezou Barcalovou (1883–1972), která byla téměř o 40 let mladší.[5]

Již od mládí tíhl k historické topografii a ke kastelologii. Přípravou patnáctidílného díla Hrady, zámky a tvrze království Českého strávil přes dvacet let. Z nakladatelských důvodů vycházelo po celý jeho život a vydání bylo dovršeno teprve posmrtně. Při práci v archivech shromáždil ohromné množství materiálu, jen genealogická a topografická kartotéka měla přes 400 000 lístků, řada knih zůstala načrtnuta jen v rukopisných torzech. Četné příspěvky k historii českých měst završila téměř tisíc pět set stránková monografie Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou (1911–1913), která vyšla k výročí prvního desetiletí trvání Československa ve druhém vydání. Přestože mu byla vytýkána stylistická neobratnost, plochost podávané látky a zamlčování evropského kontextu, především Josefem Pekařem[6] a Václavem Novotným, shromáždil k danému tématu množství informací, pro která jsou jeho práce dodnes vyhledávané. Historik Josef Pekař ocenil v nekrologu tuto Sedláčkovu důslednost slovy:

„ ...v práci Sedláčkově, ani v prvotinách jejích, nenalezneme nic z toho romantického dekoru, bez něhož se tenkrát laskání se starými hrady a středověkem neobešlo... data, data, jen data a dosáhnouti úplnosti...

Budeme toho nejen my, ale i naši potomci vděčně vzpomínati, neboť z práce, kterou vykonal Sedláček, Sedláček samojediný, budou vědecky těžiti a žíti ještě celé generace.

“
— Josef Pekař: Za Augustem Sedláčkem[7]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Za sto let dají mně za pravdu, jak smýšlím, že ten slovanský kmen, kterému říkáme Čechové, sídlil v té zemi odedávna. Tak zvané stěhování národův v tom smyslu, jak se vykládá, je bajka. “
— August Sedláček, Děje Prácheňského kraje (1926)[8]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Některé omyly Augusta Sedláčka

[editovat | editovat zdroj]

Ač je jeho přínos nesporný, široký Sedláčkův záběr od historie přes heraldiku, kastelologii až po míry a váhy byl někdy vykoupen nízkou přesností jeho vývodů. Krystalickým příkladem Sedláčkovy „geografie“ budiž jeho pokus o interpretaci Ptolemaiovy mapy Germánie, kdy – ač správně postřehl její limity a zkreslení – za Casurgis (Praha) neváhal považovat Kostelec nad Orlicí, za Eburodunum (Brno) Týnec u Břeclavi, a tak dále.[9] Podobně i Sedláčkova filologie někdy zcela pomíjela kontext pravděpodobnosti, jak ilustruje jeho snaha o ztotožnění dávného Canburgu nebo Wogastisburgu se zcela marginálními lokalitami.[10] Jak bývalo mezi tehdejšími českými historiky obvyklé, i Sedláček byl zavilý „čechocentrista“, kladoucí původ všech a všeho na doslovné moderní území českých zemí. Např. podle Sedláčka (Hrady, zámky a tvrze, 3, s. 192) byl Petr z Lindy drobným zemanem jihočeského původu, zatímco podle Herberta Pexy (a skutečnosti) pocházel z Lince.[11] Český časopis historický v roce 1940 vyzdvihuje práci Jana Bartáka (Okres Jílovský), který se „nespokojil s pouhým přejímáním (často chybných) signatur ze Sedláčkových Hradů, ale jde vždy přímo k původnímu prameni“.[12] Konečně Dr. Adolf Ludvík Krejčík „Pořídil Rejstřík jmenný a věcný k dílu Augustina Sedláčka, Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách (Praha, Česká akademie věd a umění, 1933), v nichž opravil nejeden Sedláčkův omyl.“[13]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Rozvržení sbírek a berní r. 1615 dle uzavření sněmu generálního nejvyššími berníky učiněné – podle rukopisu desk zemských k tisku opravil August Sedláček (1869)[14]
  • Rychnov nad Kněžnou: pokus dějepisný (1871)
  • Děje města Čáslavě (1874)[15]
  • Jak se měnily a ustálily meze Čech a Rakous dolních (1877)
  • Kl. Ptolemaia Zprávy o Čechách a zemích sousedních (1880)
  • Fünfzehn Jahre landwirthschaftlich-industriellen Wirkens auf der Herrschaft Benatek (1881)[16]
  • Historische Notizen über die Herrschaft Benatek (1882)[17]
  • Hrady, zámky a tvrze království Českého I–XV (1882–1927)[18]
  • Průvodce na Karlšteině (1884)[19]
  • Karlstein (1892)[20]
  • Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1895)[21]
  • Děje Třebenic (1897)[22]
  • Průvodce po památných místech okolí Táborského. III., Klokoty (1898)
  • Českomoravská heraldika (1. díl začal psát Martin Kolář, dokončil Sedláček) I–II (1902–1925)[23]
  • Jan Žižka z Trocnova (1906)[24]
  • Českomoravská heraldika – část zvláštní
  • Místopisný slovník historický království Českého (1909)[25]
  • Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou I–III (1911–1913)[25][26][27]
  • Byl-li Hus na Kozím u Tábora: odpověď panu faráři Leflerovi (1913?)[28]
  • Zbytky register králů římských a českých z let 1361–1480 (1914)[29]
  • Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanů (1914)[30]
  • Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy (1920)[31]
  • Z dějin Vitorazska: jak se tvořily a měnily meze Čech a Rakous Dolních (1920)[32]
  • O starém rozdělení Čech na kraje (1921)
  • Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě i ve Slezsku 1922)[33]
  • Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách (1923)[34]
  • Děje prácheňského kraje (1926)
  • Paměti z mého života (1924)[35]
  • Průvodce po Husinci a okolí – část dějepisnou napsal August Sedláček, část místopisnou napsal Josef Veselý (1826)
  • Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty 1–5 (2001–2003)

Spolupracoval při tvorbě hesel v Ottově slovníku naučném a v Českém slovníku naučném. Používal zkratku „sčk“.[36]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 19.09.16. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 19.09.16. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ Policejní přihlášky – konskripce, karton 535, Sedlačzek Franz, 1805. digi.nacr.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ Úmrtí. Národní listy. 12. 5. 1899, s. 3. Dostupné online. 
  5. ↑ DigiArchiv of SRA Trebon – ver. 19.09.16 – Matrika oddaných, Písek, 1919–1925, snímek 181. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ Oponentský posudek disertační práce Stanislav Vohryzek. is.muni.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  7. ↑ Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. Knihovna Akademie věd České republiky [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ SEDLÁČEK, August. Děje Prácheňského kraje. [s.l.]: [s.n.], 1926. Dostupné online. 
  9. ↑ SEDLÁČEK, August. Kl. Ptolemaia zprávy o Čechách a zemích sousedních. [s.l.]: [s.n.], 1880. Dostupné online. S. 27. 
  10. ↑ SEDLÁČEK, August. O poloze hradův v letopisech franckých Wogastisburg a Canburg řečených. [s.l.]: [s.n.], 1881. Dostupné online. S. 248. 
  11. ↑ Jihočeský sborník historický, Svazky 51–53. [s.l.]: [s.n.], 1982. S. 183. 
  12. ↑ Český časopis historický, Svazek 46. [s.l.]: [s.n.], 1940. S. 150. 
  13. ↑ Československá akademie zemědělská. Věstník, měsíčník pro zemědělskou vědu a praxi, Svazek 21. Berlín: Československá akademie zemědělská, 1947. S. 282. 
  14. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  15. ↑ Děje města Čáslavě. archive.org [online]. [cit. 2019-09-25]. archive.org Dostupné online. 
  16. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  17. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  18. ↑ Internet Archive Search: Hrady%2C%20z%C3%A1mky%20a%20tvrze%20kr%C3%A1lovstv%C3%AD%20%C4%8Desk%C3%A9ho. archive.org [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  19. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  20. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  21. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  22. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  23. ↑ Českomoravská heraldika. archive.org [online]. Česká akademie císaře Františka Josefa, 1902 [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  24. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.cbvk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  25. ↑ a b Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  26. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.cbvk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  27. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.cbvk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  28. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.cbvk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  29. ↑ Zbytky register králů římských a českých z let 1361–1480. kramerius4.nkp.cz [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  30. ↑ Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  31. ↑ August Sedláček: Snůška starých jmen, jak se nazývali v Čechách řeky, potoky, hory a lesy / August Sedláček: a hodgepodge of old names, as it was called in Czech rivers, streams, mountains and forests. www.academia.edu [online]. Digital library Uzhgorod [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  32. ↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  33. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.lib.cas.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  34. ↑ August Sedláček: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách / Memory and evidence of old Bohemian Imperial units. www.academia.edu [online]. Digital library - Uzhgorod [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  35. ↑ Digitální knihovna Kramerius. kramerius.lib.cas.cz [online]. [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  36. ↑ bibliografie A. Sedláčka. www.klub-augusta-sedlacka.cz [online]. [cit. 2024-01-11]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • August Sedláček – na paměť šedesátých narozenin jeho napsal F. A. Slavík. Praha: v. n., 1903
  • DOUPALOVÁ, Eva. Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Praha: SPN, 1988
  • KOPIČKOVÁ, Božena; BLÜML, Josef. August Sedláček a pomocné vědy historické: sborník prací z konference ke stopadesátému výročí narození Augusta Sedláčka. Mladá Vožice: Městský úřad v Mladé Vožici, 1995. 136 s. ISBN 9788090006133. S. 11–22. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 359–360. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: III. díl: Q–Ž. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 92. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=August_Sedláček&oldid=24463411“