Přeskočit na obsah

Josef Šusta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O jeho otci rybníkáři pojednává článek Josef Šusta (rybníkář).
Prof. PhDr. Josef Šusta
2. čs. ministr školství a nár. osvěty
Ve funkci:
15. září 1920 – 26. září 1921
PředchůdceGustav Habrman
NástupceVavro Šrobár
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
Narození19. února 1874
Třeboň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. května 1945 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov Šárka
RodičeJosef Šusta
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Profesehistorik, pedagog, spisovatel a akademik
CommonsJosef Šusta
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Šusta (19. února 1874[1][pozn. 1] Třeboň – 27. května 1945 Praha) byl český historik, spisovatel a politik, syn správce třeboňského panství Josefa Šusty (1835–1914). Patřil vedle historika Josefa Pekaře k předním žákům tzv. Gollovy školy. Vynikal znalostmi v oblasti světových a hospodářských dějin i dějin umění,[2] k oblastem zájmu patřil český vrcholný středověk, reformace nebo moderní evropské politické dějiny. Za druhé světové války byl prezidentem České akademie věd a umění, pro přijetí této složité úlohy byl po válce obviněn z kolaborace a svůj život proto ukončil sebevraždou.

Život

Po studiích (1883–1899) v Českých Budějovicích (na gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka byl spolužákem Emila Háchy[3]), Praze (žák Jaroslava Golla) a Vídni (Ústav pro rakouský dějezpyt) pokračoval studijním pobytem v Itálii (Rakouský historický ústav v Římě, Vatikánský archiv).

Byl generačním druhem Josefa Pekaře, profesorem všeobecných dějin Univerzity Karlovy (1910), děkanem filozofické fakulty (1916),[4] prezidentem České akademie věd a umění (1939–1945), habilitoval se prací Pius IV. Před pontifikátem a na začátku pontifikátu.

Jeho činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje a v oboru hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filozoficko-historickou koncepci českých dějin (vyzdvihl např. pozitivum německé kolonizace Čech v rozvoji území zakládáním měst a přílivem finančního kapitálu).

Byl nositelem (10. července 1934) francouzského řádu Komtura Čestné legie (Commandeur de l'Ordre National de la Légion d'honneur).

Přispíval mj. do Lumíra, Lidových novin, Venkova aj. Měl kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii a Vatikánu.[zdroj?]

Od r. 1936 byl hlavním editorem šestisvazkových Dějin lidstva od pravěku k dnešku, vydávaných nakladatelstvím Melantrich (do r. 1942 vyšlo šest svazků).[zdroj?]

V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství (MŠANO).

Byl členem pátečníků, jednalo se o přítele T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Karla Čapka a blízkého přítele Maxe Dvořáka.

Po skončení druhé světové války byl obviněn z kolaborace (okupanti jej mj. přiměli vstoupit do Ligy proti bolševismu). Dne 27. května 1945 vyjel z Hanspaulky nejbližší cestou k Vltavě – přímou tramvají č. 11, a spáchal sebevraždu skokem do Vltavy z Hlávkova mostu.[3][5][6] V 50. letech byl pohřben na šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.[7]

Literární dílo

Téma historické

  • Die römische Kurie und das Konzil von Trient unter Pius IV. (Vídeň 1904–1914). Sv. 1 dostupný online.
  • Purkrabské účty panství Novohradského z let 1390–1391 (Praha 1909). Dostupné online.
  • Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300–1308 (Praha 1917). Dostupné online.; Kniha druhá: Počátky lucemburské (Praha 1919). Dostupné online.
  • Dějiny Evropy v letech 1812–1870 (Praha 1922–1923). Dostupné online.
  • Světová politika v letech 1871–1914 (Praha 1924–1931). Dostupné online.
  • Přemysl Otakar II. a římská koruna v roce 1255 (Praha 1930). Dostupné online.
  • Dějepisectví : jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové (Praha 1933). Dostupné online.
  • Dějiny lidstva 4. Středověk vrcholný a stárnoucí (Praha 1942)
  • Dějiny lidstva 5. V branách nového věku (Praha 1938) vč. redakce celého cyklu
  • České dějiny – Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví (Praha 1938), Král Cizinec (Praha 1939), Karel IV. Otec a syn 1333–1346 (Praha 1946), Karel IV. Za císařskou korunou 1346–1355 (Praha 1948)
  • úvahy a kritiky (např. Macharův Řím, Lumír 36, 1908)
  • přednáškové cykly (Rennaisance a papežství, Stolice dějin na Pražské universitě 1905–1906)

Ostatní témata

  • Cizina (román, Praha 1914)
  • Léta dětství a jinošství (Vzpomínky I – rodné Třeboňsko)
  • Mladá léta učňovská a vandrovní. Praha-Vídeň-Řím (Vzpomínky II – vysokoškolská studia, počátky vědecké práce)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Chybně uvádí datum narození 12. února, Josef Šusta se ale narodil a byl pokřtěn o týden později.

Reference

  1. ↑ SOA Třeboň, farní úřad Třeboň, matrika N, kniha 13 (1867-1875), fol. 249 [online]. Narození Josefa Šusty mladšího v matrice narozených pro město Třeboň.. Dostupné online. 
  2. ↑ Kutnar – Marek (1997), s. 503
  3. ↑ a b DUCHÁČEK, Milan. Strasti prezidenta České akademie Josefa Šusty. Český rozhlas [online]. 2007-04-02 [cit. 2011-10-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ Z české univerzity. Moravská Orlice. 27.9.1916, roč. 54, čís. 220, s. 3. Dostupné online [cit. 2016-09-27]. ISSN 1803-117X. 
  5. ↑ Informace získaná od pamětníka. Viz též článek Karla Košťála v časopise Hanspaulka, vydávaném Sokolem Hanspaulka. Tento autor má také kopii dopisu na rozloučenou. -> KOŠŤÁL, Karel. Několik hrobů na hřbitově u sv. Matěje. Hanspaulka [online]. 2014 [cit. 2015-01-05]. Roč. 2014, čís. 2. Dostupné online. 
  6. ↑ ČECH, Zdeněk. Drsný střed Evropy. IV, Potlučený lev, aneb, Soumrak, noc a svítání doruda. Řitka: Daranus, 2007. 269 s. ISBN 978-80-86983-16-5. Kapitola Kolaborant „honoris causa“ aneb Podivný osud a smrt historika Šusty, s. 191. 
  7. ↑ FLEGL, Michal. Hrob historika Josefa Šusty u kostela sv. Matěje v Praze. Rodopisná revue [online]. 2010-04 [cit. 2011-10-07]. Dostupné online. 

Literatura

  • ČECHURA, Jaroslav a ŠETŘILOVÁ, Jana. Dvě vzpomínky na Josefa Šustu. Osobnosti české minulosti. Historický obzor, 1995, 6 (7/8), s. 187-190.
  • KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • LACH, Jiří: Josef Šusta a Dějiny lidstva. Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 2001, 182 s. ISBN 80-244-0210-6
  • LACH, Jiří: Životní osudy historika Josefa Šusty. In: ŠUSTA, Josef: Dvě knihy českých dějin II. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha, Argo 2002, 42 s. ISBN 80-7203-377-8.
  • LACH, Jiří: Josef Šusta 1874-1945. A History of a Life. A Life in History. Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 2003, XIV + 105 s. ISBN 80-244-0810-4
  • Josef Šusta a František Hrubý ve vzájemné korespondenci. Prameny dějin moravských. Edd. BOROVSKÝ, Tomáš – LACH, Jiří. Brno, Matice moravská 2006, s. 9-57 (studie), 61-272 (edice). ISBN 80-86488-30-6.

Externí odkazy

Ministři školství Československa
První republika (1918–1938)
Druhá republika (1938–1939)
Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)
Exilová vláda (1940–1945)
Třetí republika (1945–1948)
Komunistický režim (1948–1968)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Šusta&oldid=21206991“