Wikipedista:PetrHebky/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jiří Louda (historik)[editovat | editovat zdroj]

Jiří Louda (* 1977) je český historik zabývající se regionálními dějinami a památkovou péči ve Vrchlabí a okolí. Publikuje v místním odborném a populárním tisku. Vystudoval archivnictví a pomocné vědy historické na Universitě Hradce Králové. Od roku 1996 pracuje v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí . Má zkušenosti s filmem a televizí. Zabývá se o co nejvěrohodnější rekonstrukci pěšího regimentu z období Třicetileté války v 17. století. Velí Regimentu zemské hotovosti, se kterou dokazují své dovednosti v historických bitvách na tuzemských i zahraničních kolbištích.

Už od mala četl historické romány a povídky. Byl přesvědčený, že se historii chce zabývat profesně a i ve volném čase, to dokazuje jeho nynější zaměstnání a od čtrnácti let se věnuje historickému šermu. K šermu ho inspiroval jeho pan školník na základní škole v Hartě. Zmíněným školníkem byl Lubomír Srnský, který byl tou dobou vedoucí skupiny historického šermu REGO ve Vrchlabí. Jakmile měl Jiří Louda příležitost do klubu se přihlásil a od té doby je jejím členem. Věnoval se i sportovnímu šermu během jeho vysokoškolského studia v Praze a byl členem pražského šermířského oddílu Humanita. Dnes na tréninkách používá nejčastěji zbraně kord a rapír. Do bitev volí partyzánu a jako velitel jednotky má odznak důstojníka. Občasně střílí z muškety slepými náboji, ale nepohrdne ani naostro na střelnici. Se skupinou REGO se snaží a věrohodnou rekonstrukci šermířských soubojů, skutečně tak jak tehdy vypadaly.

Díky svému zájmů v historickém šermu působil jako odborný poradce přes vojensko-historické záležitosti u filmů Bůh s námi (2018) a Jako Letní sníh (2021).

Původně měl zájem v archeologii.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

978-80-7535-095-4

978-80-86418-92-6

80-7185-757-2

978-80-86418-64-3

978-80-7185-867-6

978-80-908041-3-5

978-80-270-6459-5

978-80-7535-009-1

Jean Froissart[editovat | editovat zdroj]

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Mládí a pobyt v Anglii[editovat | editovat zdroj]

O Froissartově životě lze dohledat poměrně málo informací. Většina faktů o jeho životě zachycují jeho vlastní autobiografické narážky v jeho dílech, které nemusí být vždy detailní a spolehlivé. Jeho vlastní svědectví, že dosáhl věku 57 let v roce 1390, je rozporuplné. Obvykle se nyní předpokládá, že jeho rok narození je kolem roku 1337. Archivní prameny uvádějí některé podrobnosti o jeho službách pro šlechtu a mecenáše, od kterých dostával dary. Narodil se ve Valenciennes v tehdejším hrabství Henegavska a možná byl synem malíře erbů. Původně byl pravděpodobně předurčen k duchovní kariéře a získal vzdělání určené pro kleriky. Jako mladý muž se spíše zajímal o literaturu a k duchovnímu povolání neprojevoval žádný zájem, brzy se od jemu předurčenému povolání odvrátil kompletně.1

Froissart se ale od mládí těšil podpoře rodiny. V mládí také začal psát říkanky a zajímat se o soudobé dějiny. Pravděpodobně na doporučení Jana z Beaumontu, syna hraběte Jana II. Henegavským a Holandským, se Froissart seznámil s Filipou Henegavskou, manželkou anglického krále Eduarda III. V roce 1361, asi ve 24 letech, se k ní připojil na královském dvoře v Londýně. Po krátkém návratu do vlasti se vrátil na její dvůr a byl jmenován jejím tajemníkem, zůstal jím až do její smrti v roce 1369. Díky tomuto postavení měl možnost seznámit se s významnými osobnostmi, jako byl francouzský král Jan II. zvaný Dobrý, který byl v Londýně v zajetí po porážce v bitvě u Poitiers a Eduard Černý princ a i s dalšími vojenskými vůdci v počátečních fázích stoleté války.1 2

Na anglickém dvoře psal Froissart dvorskou poezii a další verše ve stylu Guillauma de Machaut. Začal zde i pracovat jako kronikář nedávné minulosti. Jeho první rýmovanou kroniku, oslavující válečné činy Angličanů, věnoval Filipě, kronika se bohužel nedochovala. 7en Zatímco do té doby byli kronikáři obvykle lidé, kteří se sami účastnili událostí, jež následně popisovali a podávali je ze svého pohledu, Froissart vyvinul novou metodu. K získávání informací využíval svědky daných událostí a z různých pohledů se snažil sestavit objektivní obraz. Z počátku mu referovali jen známý z Londýna, později ale podnikal cesty za potenciálními svědky do jiných koutů Anglie, Francie a na území dnešního Nizozemska.

Obraz stoleté války, který tvoří, je však především obrazem knížat a rytířů, kteří se bitev účastní. V tomto ohledu Froissart zpočátku sympatizuje spíše s angličany. Později si také alespoň do jisté míry uvědomuje utrpení lidu ve Francii a skutečnost, že anglická tažení na francouzské území byla nájezdy, při nichž angličtí králové a velitelé vojsk využívali slabosti, do níž se Francie dostala po roce 1314 v důsledku řady rychlých změn na trůnu.

Během svého pobytu v Anglii se Froissart v roce 1365 vydal za králem Davidem II. do Skotska. Během této cesty pobýval pravděpodobně 14 dní u Williama Douglase, prvního hraběte z Douglasu v Dalkeithu.1 2

Ve službách mecenášů, cestování a literární činnost[editovat | editovat zdroj]

Na příkaz královny Filipy měl doprovázet jejího syna Eduarda při jeho cestě do Kastilie na podporu Petra Ukrutného. Na jaře 1366 opustili Londýn a přes Brusel odcestovali do Bordeaux, kam dorazili v lednu 1367. O měsíc později byl z Daxu poslán Černým prince zpět do Anglie, aby doručil dopisy královně Filipě.1 2 Na jaře 1368 doprovázel dalšího syna Filipy, Lionela Antverpského, prvního vévodu z Clarence, do Milána jeho svatbu s Violantou Visconti. Svatebních oslav se zúčastnili i významní literáti Geoffrey Chaucer a Francesco Petrarka, ale Froissart se o této cestě ve svých dílech téměř nezmiňuje. Vévoda z Clarence zemřel 17. října 1368 v Asti. Froissart zůstal v Itálii, z Milána odjel do Savojska, poté do Boloně, Ferrary a Říma. Na zpáteční cestě se dozvěděl o smrti své patronky, královny Filipy († 15. srpna 1369), do Anglie se nevrátil. Vrátil se do Valenciennes, kde krátce pracoval jako obchodník.

V roce 1370 žil v Bruselu, kde už měl nového mecenáše Roberta de Namur.2 Okolo roku 1370 začal Froissart pracovat na své čtyřdílné kronice, první knihu věnoval Robertu de Namur, který ho v této činnost podporoval. Ne této kronice neúnavně pracoval téměř do konce svého života. V 15. století byla tak hojně čtena, že se dochovalo více než 100 rukopisů, z nichž některé jsou bohatě ilustrované.

V roce 1372 byl propuštěn ze zajetí Václav Lucemburský, syn Jana Lucemburského, který byl zajat v bitvě u Baesweiler. Froissart si díky své práci získal jeho přízeň, získal dalšího podporovatele. V září 1373, po přijetí nižšího svěcení, mu byla přidělena farnost Lestines-au-Mont, která v té době patřila k Arcidiecézi cambraiské. Vedle práce na své kronice vytvořil i další díla, například na Meliadorovi, posledním francouzsky psaném rytířském románu s artušovskou tématikou, v němž se prolínají i básně jeho mecenáše vévody Václava. V roce 1381 se stal vévodovým sekretářem. 3

Po Václavově smrti v prosinci 1383 vstoupil Froissart do služeb hraběte Guye de Blois, u kterého se brzy stal kaplanem. Jeho nový mecenáš mu poskytl lukrativní příležitost stát se kanovníkem v Chimay. V této době začínal pracovat na druhé knize své kroniky. Jeho patron Guy ho jeho tvorbě podporoval a povzbuzoval, aby pokračoval, dokonce mu financoval cestu k hraběti Gastonovi III. z Foix u španělských hranic. Froissart doufal, že získá na Gastonově dvoře informace o bitvách, které se odehrály v jižní Francii a Španělsku. 1388 byl vyslán jako Guyův vyslanec ke Gastonovi, aby mu daroval čtyři vynikající lovecké psy. Cesta vedla přes Carcassone, do Pamiers, kde se setkal s rytířem Espaingem de Lyon, od kterého získal další informace. 25. listopadu dorazil do Orthez, jeho návštěva trvala trvala dvanáct týdnů, aby získal všechny požadované informace. Mimo jiné Froissart i recitoval svůj Meliador. V březnu 1389 opustil Gastonův dvůr. Využil příležitosti a při cestě domů se přidal do družiny šlechtičny Jany z Boulogne. Cestoval s ní do Avignonu a poté do Riomu. Po svatbě Jany z Boulogne a Jana z Berry se vydal zpět. 3

Závěr života a smrt[editovat | editovat zdroj]

Guy de Blois byl později značně zadlužen a Froissart odešel do Paříže, kde byl svědkem příjezdu Isabely Bavorský, manželky krále Karla VI. Na tuto událost napsal baladu. Již v roce 1390 začal psát třetí knihu své kroniky a následně začal psát i čtvrtou, poslední. Pro získaní dalších informací o válkách v Kastilii a Portugalsku se v roce 1390 vypravil do nedalekého Middelburgu a Brugg, v nichž tou dobou byli portugalský rytíři. Pomohl mu zejména rytíř Joam Fernand Pacheco. Opět se vrátil do Valencennes, zde se ale dostal pod vliv Viléma z Oostervantu, který byl tou dobou guvernérem Henegavska. 4 5

V březnu 1390 se Froissart v Amiens setkal s Janem z Gentu, 1. vévodou z Lancasteru a synem Filipy Henegavskou, což v něm nejspíš vyvolalo vzpomínky na dřívější pobyt v Anglii a chtěl se tam vrátit. Když v roce 1395 došlo k uvolnění napětí mezi Francií a Anglií, Froissart neváhal a na Anglie se vrátil. Umožnil mu to Albrecht I. Bavorský, který mu poskytl doporučující listiny na cestu z Calais do Doveru. Na hradě Leeds se setkal s králem Richardem II., kterému věnoval sbírku svých básní. Bohužel pro Froissarta spoustu jeho přátel v Anglii už zemřela a po čtvrt roce ostrovy opět opustil a vrátil se domů. V prosinci 1397 zemřel jeho dlouhodobý patron Guy de Blois. Poslední léta jeho života jsou nejasná, pravděpodobně zemřel okolo roku 1405, je ale i uváděn rok 1410. 6 5

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Přibližně od roku 1360 začal psát básně. Používal zejména formu rondeau. Psal také pastourelle, balady, lejchy, a le chant royal (básnická forma trioletu). Ve své dvorské poezii se inspiroval Guillaume de machaut. Svůj rozsáhlý rytířský román Meliador napsal po roce 1370. Inspirován Ovidiem napsal milostné romány L'espinette amoureuse (asi 1369), který obsahuje 4198 veršů a Le joli buisson de jonece (asi 1373). Froissartův magnum opus je jeho rozsáhlá kronika.7

Kronika[editovat | editovat zdroj]

Froissartovi čtyřdílná kronika Francie, Anglie, Flander, Skotska, Bretaně a Španělska, zahrnují dějiny první poloviny stoleté války. Autor popisuje události v západní Evropě v letech 1325–1400, počínaje událostmi vedoucími k sesazení Eduarda II. a pokračuje až k sesazení Richarda II. a nástupu Jindřicha IV., kde se vyprávění náhle přerušuje. V první části kroniky, přibližně do roku 1356, je Froissart do značné míry závislý na kronikáři Jeanu Le Belovi. Poté se jedná o jeho originální počin, kde sám uvádí zprávy získané na svých četných cestách po Anglii, Skotsku, Burgundsku, Itálii a Francii. Občas zmiňuje i o dalších zemích a regionech, jako Svatá říše římská, Irsko, Balkán, Kypr, Turecko a severní Afriky. Na jeho historické dílo později navázal Enguerrand de Monstrelet, který pokračoval do roku 1440. 7

Froissart pracoval na své kronice s velkým nadšením asi čtyři desetiletí. Hlavním zdrojem informací byly ústní zprávy od šlechticů, ale také vlastní pozorování. Na druhou stranu neanalyzoval žádný listinný materiál. Snažil se získat co nejvíce zpráv od informátorů, které za tímto účelem často navštěvoval ve vzdálenějších oblastech. Jean-Charles Roman d'Amat (francouzský historik) se domnívá, že Froissart si podávané zprávy dostatečně neověřoval a byl velmi důvěřivý. Obecně je uznávané, že jeho kroniky mají jako historický pramen mnoho nedostatků: obsahují chybná data, jsou v nich chybně uvedeny zeměpisné údaje, uvádějí nepřesné odhady velikosti armád a válečných obětí a mohou být zaujaté ve prospěch autorových mecenášů. 6 Historické dílo je také psáno tendenčně podle autorových tehdejších politických názorů, nejprve pro anglicky, poté pod vlivem jeho mecenáše Guye z Blois frankofilsky a v pozdních částech psaných v burgundském smyslu. 8

Froissart ve svém díle vytvořil podrobný a plastický obraz šlechtické společnosti 14. století, s mnoha významnými představiteli tehdejší šlechty se ostatně osobně znal. Velký prostor zabírá především vykreslení feudální šlechty. Jeho sympatie patří především rytířstvu, na jehož statečnost, odrážející se v bitvách, chtěl upozornit soudobou veřejnost. 9 Nejraději popisuje válečná tažení, bitvy, slavnosti a zvyky, i když se občas opakuje nebo se zabývá zdánlivě nepodstatnými tématy, jeho popisy jsou živé a poutavé. 8 Náboženskou tématiku zmiňuje jen okrajově, například když chce při charakteristice rytíře zdůrazni jeho zbožnost. Také obyčejných lidí se dotýká jen okrajově, nicméně Froissartovi nebyly lhostejné dopady válek na zbytek společnosti. Jeho druhá kniha se věnuje lidovým povstáním v různých částech západní Evropy (Francie, Anglie a Flandry). V této části kroniky autor často prokazuje dobrou znalost faktorů, které ovlivňovaly místní ekonomiku a jejich vliv na celou společnost. Zdá se také, že má velké pochopení zejména pro osud chudších vrstev městského obyvatelstva Vlámska.2en Důležitější roli v jeho líčení hraje selské povstání v Anglii v roce 1381. Poměrně spravedlivě přitom vykresluje i kněze Johna Balla a nechává ho si stěžovat na útlak prostých lidí. 10

Froissartova kronika se dočkala několika různých zpracování, autor ji až do konce svého života přepisoval a rozšiřoval. 5 Kroniky jsou velmi rozsáhlým dílem, se svými téměř 1,5 miliony slov patří k nejdelším dílům napsaným ve francouzské próze v pozdním středověku. 3en Dílo bylo velmi oblíbené i u dalších generací, díky tomu se dochovala řada rukopisů. První tisk kroniky měl na svědomí A. Vérard, kterou vydal ve čtyřech svazcích v Paříži.11 12 V 15. a 16. století byly kroniky přeloženy do nizozemštiny, angličtiny, latiny, španělštiny, italštiny a dánštiny. Anglický překlad z let 1523–1525, který pořídil tehdejší lord Berners, je jedním z nejstarších historických prozaických děl v angličtině. 5en

Přehled[editovat | editovat zdroj]

Některé z důležitých událostí zaznamenaných ve Froissartově kronice:

Kniha I 1322–1377[editovat | editovat zdroj]
Kniha II 1377–1385[editovat | editovat zdroj]
Kniha III 1386–1388[editovat | editovat zdroj]
Kniha IV 1389–1400[editovat | editovat zdroj]

Meliador[editovat | editovat zdroj]

Jeho pobyt v Anglii na dvoře královny Filipy Henegavské Froissarta pravděpodobně inspirovalo k napsání artušovského románu Meliador. První verzi napsal na počátku 70. let 13. století, ale dochovala se jen ve zlomcích. V 80. letech pracoval na rozsáhlejší verzi, která obsahovala více než 30 700 veršů a jejíž závěrečná část se ztratila. 13 Froissart do tohoto románu vpletl také verše svého patrona Václava Lucemburského, který ho možná povzbudil, aby na něm dále pracoval. Celkový pojetím a stylem román výrazně navazuje na tzv. Lancelot-grain (francouzský artušovský literární cyklus z počátku 13. století sestávající ze vzájemně propojených epizod rytířského románu), například strukturováním obsahu do rozsáhlých, vzájemně propojených dějových celků. Navzdory názvu se děj nezaměřuje na jedinou hlavní postavu, i když mladý artušovský rytíř Meliador, princ z Cornwallu, hraje významnou roli, ale na řadu více či méně význačných hrdinů, z nichž každý jiným způsobem reprezentuje rytířský ideál. 14

Děj se odehrává na počátku historie artušovského dvora, proto chybí důležití protagonisté těchto legend, jako jsou Lancelot a Parzival. Titulní hrdina Meliador se uchází o ruku skotské princezny Hermondiny, ale v králi Camelovi z Northumberlandu, který po krásné princezně také touží, vytvoří se rivalita. Meliador tedy musí překonat tohoto soupeře a dalších pět let předvádět ukázky svého talentu, než získá princezninu ruku na turnaji v Roxburgu, kde se utká s mnoha dalšími rytíři. 13

V tomto rytířském románu se Froissart věnuje zejména preciznímu popisu turnajů a také popisu dvorského života, který je pro autorovu dobu již anachronismem. Stručnou charakteristikou jeho veršovaného románu je zřeknutí se milostných scén, důraz na kamarádství mezi ženami, ignorování fantastických prvků a zasazení děje do reálného světa. 13

Meliador je spíše konvenčním veršovaným románem v tradici artušovské legendy, než aby tento žánr obohatil o nově vymyšlené prvky. Pravděpodobně potěšila dobové šlechtické publikum, ale, stejně jako Froissartova poezie obecně, neměla žádný větší následný dopad. 14 Po roce 1440 byla považována za ztracenou, dokud Auguste Longnon neobjevil v roce 1892 ve francouzském Národním archivu důležitý fragment rukopisu románu a zbytek mezi rukopisy francouzské Národní knihovny. Tam je dílo nazváno Roman De Camel de Camois et d'Hermondine, fille du roi d'Écosse. Longnon zřídil první vydání textu pod názvem Méliador.

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:PetrHebky/Pískoviště&oldid=21832568“