Wikipedista:Mejdlowiki/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vodní hodiny vynalezené Kteisibiem

Mechanika[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu využívání principů patřících do mechaniky, docházelo již za dob předchůdců současného člověka. Bylo to využívání jednoduchých kamenných, kostěných, dřevěných a později také kovových nástrojů, které usnadňovaly každodenní život a přinášely výhodu v boji o přežití. Snadno si lze představit, že se pravěký člověk naučil používat páku k manipulaci s břemeny, využíval vlastnosti pohybu těles při šikmém vrhu, uměl házet oštěpem, později střílet z luku a znal také chování primitivních plavidel na vodě. Nejstarší nalezené kosterní pozůstatky a kamenné nástroje příslušníka rodu Homo, pocházejí z doby před cca dvěma miliony let.[1]

Velký pokrok techniky nastal s rozvojem zemědělství, díky jehož trvalejším přebytkům a možnosti tvoření zásob byl umožněn rozvoj řemesel.[2][3] Závlahové zemědělství je spojeno se vznikem prvních civilizací v okolí velkých řek, Eufratu a Tigridu, Nilu, Indu a Žluté řeky. Počátky neolitického zemědělství v Mezopotámii a v Egyptě spadají do doby někdy kolem 8 000 př.n.l.[2]

Již Sumerové využívali princip kola.

Sumerové a Babyloňané vyvinuli vyspělou techniku, při své stavební činnosti využívali vlastnosti jednoduchých strojů a měřili délky, obsahy, objemy a čas a také vážili. Sumerům pak náleží jedna z největších vymožeností lidstva - vynález kola, které je vlastně jednou z aplikací páky.[2]

Egyptská kultura se vyvíjela souběžně se sumersko-babylonskou a částečně pod jejím vlivem. Dochovala se zobrazení rovnoramenných vah a závaží v podobě prstenců z drahých kovů. Egypťané projektovali, vytyčovali a stavěli velkolepé stavby, pyramidy a chrámy. Na rozdíl od Babyloňanů nezanechali rozsáhlé knihovny ani systematické záznamy o astronomických úkazech. Přesto víme, že prováděli velmi přesná astronomická pozorování, mimo jiné také pomocí přístroje zvaného merchet, jakéhosi vizíru.[2]

Čínská civilizace patří k nejstarším na světě, ve 3. tisíciletí př.n.l. vstoupila do doby bronzové. O tisíc let později se rozvíjí pěstování rýže, výroba hedvábí, kolová doprava, vzniká písmo, literatura a věda - matematika, astronomie. Z hlediska přírodovědy patří mezi nejdůležitější spisy Kniha proměn, která se pokouší vystihnout jednotu světa, jeho proměny a hybné síly, vznik a zánik věcí, vztahy nebe a země a místo člověka v přírodě.[2]

Thales z Milétu (asi 625-547 př.n.l.), považovaný za prvního evropského fyzika

Příchod Řeků z původních sídel kdesi v eurasijských stepích se odehrál někdy začátkem 2. tisíciletí př.n.l. a souvisel s velkým stěhováním nejstarších indoevropských národů. Někdy v 8.st.př.n.l., po několika "temných stoletích" vzniká Homérova Iliada a Odyssea, jimiž začíná evropská literatura a v 7.st.př.n.l. se naplno začíná rozvíjet kultura, filosofie a věda, základ evropského racionálního myšlení a technické civilizace, to vše během několika století, kterým se říká "řecký zázrak". Oproti ostatním dávným civilizacím, které prošly tisíciletým vývojem matematiky, astronomie a přírodních věd, se Řekové začali pokoušet o rozumové, logické vysvětlování jevů, hledání a vyjadřování přírodních zákonů, formulování matematických vět a jejich dokazování. Znalost geometrie umožnila Řekům rozvinout dvě oblasti fyziky - statiku, tedy část mechaniky zabývající se rovnováhou a katoptriku, část optiky zabývající se lomem světla a popisem zrcadel. Poprvé oddělili náboženství a mytologii od filosofie a vytvořili první racionální modely světa.[4]

Ionská přírodní filosofie se zrodila v maloasijském Milétu. Tamní filosofická škola hledala jednotnou podstatu světa v podobě nějaké univerzální pralátky (arché), podobně jako moderní fyzika hledá jednotný základ všech druhů sil. Za prvního z ionských filosofů a vůbec prvního evropského vědce, astronoma, matematika a fyzika považujeme Thaleta z Milétu (asi 625-547 př.n.l.). Za pralátku považoval Thales všepronikající a všudypřítomnou vodu. Jeho přítel a žák Anaximandros s ním v tomto nesouhlasil a za pralátku a prapočátek všeho považoval cosi neurčeného, neomezeného, co nazýval apeiron, princip všeho vznikání a zanikání, které trochu připomíná čínské tao. Dnes bychom si jí mohli představit třeba jako určitou obdobu energie.[4] Narozdíl od Tháleta považoval Zemi za válec, který se nachází ve středu světa a volně se v něm vznáší, není ničím poután a na svém místě se udržuje jen tím, že je od všech konců stejně vzdálen. Země nemůže padat "dolů", protože ve světovém prostoru není určeno, kde je "nahoře" a kde "dole". To je geniální myšlenka, Anaximandros zde poprvé použil fyzikální princip symetrie.[4] Dalšími z milétských byli Anaximenés, který považoval za pralátku vzduch (pneuma), Herakleitos, který za pralátku považoval oheň a Anaxagoras (500-428 př.n.l.), který je počítán k posledním představitelům ionské filosofie. Pro iónské Řeky byly samozřejmou součástí života kola s loukotěmi, stavba plachetnic, lodí poháněných vesly, používání vah, olovnice, vodováhy, úhloměru, kružítka, kleští, kovářského měchu, páky, klínu, kladky, sifonu, vodních hodin.[5]

Archytas (428-365 př.n.l.), je považován za zakladatele řecké mechaniky

K dalším, kteří významně zasáhli do dějin matematiky a fyziky a ovlivnili mnohé následovníky, byli pythagoreici, vlastně příslušníci jakési sekty pod vedením Pythagora (asi 580-500 př.n.l.). Poprvé uvedli Zemi do pohybu, i když tato myšlenka se prosadila až koncem novověku a astronomicky byla prokázána s konečnou platností až v 18. století. Do jejich řad bývají počítáni Empedokles, Filolaos, Eudoxos, Hérakleitos a za zakladatele řecké mechaniky je považován Archytas z Tarentu (428-365 př.n.l.). Matematické metody používal i k praktickým fyzikálním aplikacím a k řešení technických problémů. Zabýval se teorií kladky, kola na hřídeli a šroubu, konstruoval mechanizmy poháněné stlačeným vzduchem.[4]

Řekové si nedovedli teoreticky poradit s nejzajímavějšími vlastnostmi přírody, kterou představují pohyb, změna, vznik a zánik věcí. Těmito otázkami se zabývali eleaté na území jižní Itálie. Nejznámějším z eleatů byl Zenon (490-430 př.n.l.), spojovaný s takzvanými aporiemi, rozpornými myšlenkovými důkazy, podle nichž pohyb a změna nemohou existovat. Teprve objev matematické analýzy v 17. století ukázal, i když ne dokonale, jak popsat mechanický pohyb a jak zacházet s nekonečně malými a nekonečně velkými veličinami.[4]

Leukippos z Milétu (asi 490-420 př.n.l.) řešil eleatské problémy nekonečné dělitelnosti tak, že při dělení dojdeme až k malým částečkám, které už dělit nelze a nazval je nedělitelnými, tedy atomy. Obdobně předpokládal, že i prostor má nedělitelné části - amery. Vznikl tak atomismus, který po Leukiposovi rozvíjel Demokritos (asi 460-370 př.n.l.), jehož atomy jsou v neustálém pohybu, který probíhá podle nutnosti, nic není ponecháno náhodě. Jde tedy o strohý mechanický determinismus, podobně jako později u Newtona.[4]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Výřez z Rafaelova obrazu Athénská škola neboli Lykeion (Lyceum), založené Aristotelem

Aristoteles, jako pravděpodobně největší z antických filosofů, který ovlivnil evropské myšlení na více než dvě tisíciletí, položil základy formální logiky jako způsobu vědeckého uvažování. Prováděl pozorování a nevyhýbal se ani experimentování. Pokusil se o vysvětlení zákonitostí pohybu jak pozemských, tak nebeských těles a může být v podstatě považován za prvního fyzika, i když převážně spekulativního. V Athénách založil kolem roku 335 př.n.l. vlastní školu Lykeion (odtud dnešní Lyceum), ke které náležela velká knihovna. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a je jedno z největších, jaké kdy jednotlivec vytvořil. V mnoha svých závěrech se mýlil, není však jeho vinou, že jeho učení bylo ve středověku dogmatizováno a tím bohužel zčásti brzdilo vědecký pokrok.[6]

Z přelomu 4. a 3. st. př.n.l. se dochovala první známá kniha o mechanice, spis nazvaný Mechanické problémy.[7] Za autora byl považován Aristoteles, podle novějších výzkumů ale pochází z doby o něco pozdější, a napsal ho pravděpodobně někdo z jeho žáků z peripatetické školy, pravděpodobně právě Archytas z Tarentu. Někdy se autor uvádí jako "Pseudoaristoteles".

Múseion, velká Alexandrijská knihovna

Fyzika, a zejména mechanika, dosáhla v helénistickém období (cca 4. až 1.st. př.n.l.), zejména v Alexandrii, vysokého stupně poznání. Byly odhaleny základní zákony statiky, rovnováhy a skládání sil, postupy zjišťování polohy těžiště těles, zákony hydrostatického tlaku, plování a mnoho dalšího. Zakladatelem alexandrijské mechaniky byl Ktesibios, pravděpodobně první z knihovníků neboli "vědeckých ředitelů"[7] Múseia, které navázalo na Aristotelovu athénskou školu Lykeion a na téměř 600 let se stalo významným střediskem vědy, výzkumu, výuky, uchovávání a rozvíjení nových poznatků. Ktesibiovým následovníkem byl Filón z Bizantia, od kterého se dochovaly úryvky ze souboru spisů, týkajících se použití mechaniky a válečné techniky. Stratón z Lampsaku, který po Aristotelovi a Theofrastovi v 1. polovině 3. st př.n.l. řídil Lykeium, strávil nejprve také několik let v královském paláci v Alexandrii, kde se podílel se na vzniku Múseia. Zabýval se mechanikou těles, kapalin i plynů.

V Řeckých Syracusách působil za vlády Hierona II. ve 3.st.př.n.l. největší z matematiků, fyziků a techniků starověku - Archimedes. Udržoval pravidelnou korespondenci s matematiky v Múseionu. Ve svém díle O metodě, které bylo objeveno až počátkem 20. století, využívá mechaniku a fyzikální představy k intuitivnímu zjištění výsledku a až poté přechází k přesnému důkazu. Zanechal 13 traktátů, věnovaných konkrétním problémům matematiky a fyziky. Pracoval na důkladné teorii mechanické rovnováhy založené na pojmech těžiště a statický moment, které také definoval. Na toto téma se zachoval jeho traktát O rovnováze neboli těžištích rovinných obrazců. Pod Eukleidovým vlivem se snažil o axiomatizaci statiky.[8] Zabýval se principy činnosti jednoduchých strojů – páky, kladky, nakloněné roviny, klínu a ozubeného kola a objevil a formuloval zákonitosti jejich rovnováhy. Významně přispěl k poznatkům hydrostatiky, slavný Archimédův zákon zformuloval v traktátu O plovoucích tělesech. Poslední dva roky svého života, ač do té doby téměř výhradně teoretický vědec, věnoval své umění plně do služeb obrany rodného města a pomocí válečných mechanických strojů, katapultů, balistů, beranů a jeřábů s chapadly ničil římské útočníky.

Schéma větrného kola pohánějícího varhany, vynález Héróna Alexandrijského

Nejvýznamnějším fyzikem alexandrijské mechaniky byl Hérón Alexandrijský. Jeho spis Mechanika z 1.st.nl. se dochoval pouze v arabském překladu pod názvem Heronova kniha o zvedání těžkých předmětů a v citátech Pappa Alexandrijského. V první části tohoto díla se již objevuje skládání pohybů podle pravidla rovnonběžníku, zjišťování polohy těžišť těles, reakce v opěrných bodech. Klasifikuje i 5 jednoduchých strojů, jejich vzájemné propojení a také složitější stroje jako jeřáby, zvedáky, lisy, apod.[9]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku se celá fyzika stále omezovala prakticky na oblast mechaniky a navazovala na starověké Řeky, zejména na Archimeda s Aristotelem a dále na Araby (např. Thabit ibn Qurra Alhazen či Al Khazíní) či arabsky jen píšící (např. Peršan Ibn Síná, známý jako Avicenna), kteří se s koncem antiky na několik století stali hlavními šiřiteli a hybateli pokroku vědy v evropském kontextu. Fyzika se tehdy zabývala tedy v podstatě třemi okruhy problémů. Rozvíjela otázky statiky a rovnováhy těles, zaměřovala se na kinematiku těles a zkoumala zákony dynamiky.

Pravděpodobně prvním evropským středověkým mechanikem a experimentátorem lze označit mnicha Gerberta z Auríllacu (940-1003), který studoval na arabských školách ve Španělsku a následně působil v Remeši. Do Evropy přinesl znalosti desítkové soustavy a arabských číslic, které se však šířeji prosadily až po několika stoletích,[16] a připisuje se mu také vynález mechanických, kolečkových hodin, poháněných závažím.[17]


Formation of Classical Mechanics (sometimes referred to as Newtonian mechanics)[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 23
  2. ↑ a b c d e Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 29-48
  3. ↑ Jan Sokol, Moc, peníze a právo; Esej o společnosti a jejích institucích; Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2007; ISBN 978-80-7380-066-6, str.58
  4. ↑ a b c d e f Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 51-92
  5. ↑ Ivo Kraus, Fyzika od Tháleta k Newtonovi: kapitoly z dějin fyziky, Academia, Praha 2007, 1. vydání, Edice Galileo, ISBN 978-80-200-1540-2, str. 13
  6. ↑ Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 67-74
  7. ↑ a b Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 74-78
  8. ↑ SOUČEK, Ludvík. Kdo byl kdo. Díl I.. Praha: Albatros, 1980. 
  9. ↑ Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, ISBN 978-80-7196-375-2, str. 87
  10. ↑ Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, str. 86, ISBN 978-80-7196-375-2
  11. ↑ Šablona:MacTutor:
  12. ↑ Shlomo Pines (1964), "La dynamique d’Ibn Bajja", in Mélanges Alexandre Koyré, I, 442-468 [462, 468], Paris.
  13. ↑ PINES, Shlomo. Dictionary of Scientific Biography. Abu'l-Barakāt al-Baghdādī , Hibat Allah. New York: Charles Scribner's Sons, 1970. ISBN 0-684-10114-9. S. 26–28. :
    (cf. Abel B. Franco (October 2003). "Avempace, Projectile Motion, and Impetus Theory", Journal of the History of Ideas 64 (4), p. 521-546 [528]: Hibat Allah Abu'l-Barakat al-Bagdadi (c.1080- after 1164/65) extrapolated the theory for the case of falling bodies in an original way in his Kitab al-Mu'tabar (The Book of that Which is Established through Personal Reflection). [...] This idea is, according to Pines, "the oldest negation of Aristotle's fundamental dynamic law [namely, that a constant force produces a uniform motion]," and is thus an "anticipation in a vague fashion of the fundamental law of classical mechanics [namely, that a force applied continuously produces acceleration].")
  14. ↑ Mariam Rozhanskaya and I. S. Levinova (1996), "Statics", in Roshdi Rashed, ed., Encyclopedia of the History of Arabic Science, Vol. 2, p. 614-642 [621], Routledge, London and New York
  15. ↑ F. Jamil Ragep (2001), "Tusi and Copernicus: The Earth's Motion in Context", Science in Context 14 (1-2), p. 145–163. Cambridge University Press.
  16. ↑ Ivan Štoll, Dějiny fyziky, Prometheus s.r.o., Praha 2011, dotisk 1. vydání, str. 114
  17. ↑ Matematika ve středověké Evropě / [Red.]: Bečvář, Jindřich Bečvář, Jindřich, Praha : Prometheus, 2001 Dějiny matematiky. 19. 80-7196-232-5 445 s., il., s. 376-400, Ivan Štoll, str. 392


Paul Provenza[editovat | editovat zdroj]

Paul Provenza
Provenza na WonderCon v roce 2013.
Provenza na WonderCon v roce 2013.
Narození31. července 1957
USA New York, USA
NárodnostAmerická
Znám(á) jakostand-up komik, spisovatel, producent
Období1992–nyní
Webhttps://twitter.com/PaulProvenza

Paul Provenza (12. července 1957, Bronx, New York, USA) je televizní moderátor a jevištní herec, účastník diskusí v rádiu, stand-up komik, filmař a skeptik, který žije v Los Angeles. Objevil se v několika podcastech a v posledních letech dělal rozhovory s dalšími stand-up komiky. V roce 2005 se stal režisérem, v roce 2010 spisovatelem a od roku 2011 začal produkovat pro festivaly humoru i pro televizi.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Provenza se narodil a vyrostl v části Bronxu Pelham Parkway v New Yorku a střední vzdělání ukončil na Bronx High School of Science v roce 1975. Už na střední škole začal vystupovat jako stand-up komik, když v 17 letech debutoval v klubu The Improv na Manhattanu. Ve vystupování pokračoval i během studií na Pensilvánské univerzitě, odkud si během ročního přerušení odskočil do Londýna na Královskou akademii múzických umění. Za pobytu na akademii se připojil k divadelní skupině klasického repertoáru a stal se tak jedním z mála Američanů, kteří na Londýnské scéně vystupovali v roli Romea. V roce 1979, kdy na Pensilvánské univerzitě graduoval, udělila tato univerzita poprvé tituly v oboru divadelních umění. Na univerzitě psal pro humoristický magazín Pennsylvania Punch Bowl a byl členem Mask and Wig Club, kam se mnohokrát vrátil vystupovat při výročním Intercollegiate Comedy Festivalu.

Televize[editovat | editovat zdroj]

Provenza se poprvé objevil v The Tonight Show Starring Johnny Carson 25. března roku 1983. Od roku 1988 do 1989 také uváděl krátce vysílanou show americké televizní kabelové stanice Nickleodeon nazvanou Kids Court. Hrál také Dr. Capra v šesté sérii komediálního seriálu Nothern Exposure, po boku Teri Polo.

Stand-up, rádio a film[editovat | editovat zdroj]

Zatímco se živil jako stand-up komik, nacházel práci také v divadle i v televizi. Objevil se v televizních show Nothern Exposure a Empty Nest (americký sitcom). Obdržel kladné recenze za svou jevištní práci ve hře Only Kidding! divadla Off-Broadway, za kterou byl nominován na ocenění Drama Desk Award (Vynikající výkon na New Yorských scénách) jako nejlepší herec. Obdržel také ocenění Theater World Award za nejlepšího herce. Více jak tři roky byl předskokanem Diany Ross. Byl také poctěn karikaturou od legendárního Al Hirschfelda. Je častým účastníkem rozhlasové zábavné show Wait Wait Don't Tell Me na NPR (nezávislé sdružení veřejných stanic).

Reference[editovat | editovat zdroj]


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Mejdlowiki/Pískoviště&oldid=21130293“