Jan Filoponos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jan Filoponos, také Johannes Philoponus nebo Grammaticus (asi 490 – asi 570, Alexandrie) byl řecký křesťanský filosof, vědec a teolog, komentátor, ale také kritik Aristotela, zejména jeho představ o věčnosti vesmíru. Zabýval se hlavně logikou, filosofií, fyzikou a teologií.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Filoponos se narodil v Alexandrii v křesťanské rodině, studoval filosofii u novoplatonika Ammonia, žáka Proklova a stal se jeho asistentem. Napsal řadu komentářů k Aristotelovi, kde ale kritizoval názory, které pokládal za nedůsledné a sporné. To se týká zejména Aristotelovy nauky o věčném trvání světa, kterou vyvracel aristotelovskými argumenty, ale také nauky o pohybu. Nahradil ji vlastní teorií impetu, tj. přesvědčením, že těleso uvedené do pohybu obsahuje jisté množství energie, takže se pohybuje dál i když síla přestane působit až do okamžiku, kdy se tato energie vyčerpá. Tím se mu podařilo sjednotit různé případy pohybu a stal se tak jedním z předchůdců teorie setrvačnosti.[1] Filoponos také odmítl Aristotelovu teorii éteru a usoudil, že Slunce je svou povahou oheň.

Když roku 529 císař Justinián zrušil athénskou Akademii, napadl její učitel Simplikios Filopona kvůli nauce o Stvoření, na což Filoponos odpověděl spisem „O stvoření světa“. V pozdějším věku se věnoval hlavně teologickým otázkám, hájil nauku o Stvoření z ničeho proti Proklovi a napsal i několik spisů o Boží Trojici a christologii. Když se tyto nauky v církvi ustálily, bylo Filoponovo učení posmrtně roku 680 prohlášeno za heretické, což omezilo jeho další vliv. Řada jeho spisů však byla přeložena do syrštiny, do arabštiny a do latiny a v opisech kolovaly po celý středověk. Na nauku o impetu navázali pařížští učitelé Jean Buridan a Nicolas Oresme. Od 15. století vycházely Filoponovy spisy tiskem a silně ovlivnily například Pico della Mirandolu a Galilea Galilei, který ho hojně citoval. Filoponovo pojetí homogenního prostoru ovlivnilo renesanční myšlení o perspektivě, zejména G. B. Albertiho.[2]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Daneš, O věčnosti světa. Jan Filoponos proti Aristotelovi. Praha: Filosofia 2006. ISBN 80-7007-243-1
  • P. Floss, Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha: Vyšehrad 2004

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://kfil.upol.cz/studium/pgs/danes-autoreferat.doc
  2. http://plato.stanford.edu/entries/philoponus/

V tomto článku byly použity překlady textů z článků John Philoponus na anglické Wikipedii a Johannes Philoponos na německé Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]