Syd Barrett

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Syd Barrett
Syd barrett.jpg
Základní informace
Rodné jméno Roger Keith Barrett
Jinak zvaný Syd Barrett
Narození 6. ledna 1946
Cambridge, Anglie, Spojené království
Úmrtí 7. července 2006 (ve věku 60 let)
Cambridge, Anglie, Spojené království
Žánry psychedelický rock, psychedelický folk, space rock
Povolání hudebník
Aktivní roky 1964–1974
Vydavatel Harvest
EMI
Příbuzná
témata
The Tea Set (1964)
Pink Floyd (1964–1968)
Stars (1972)
Některá data se získávají z datové položky.

Syd Barrett (6. ledna 1946 Cambridge7. července 2006 tamtéž), vlastním jménem Roger Keith Barrett, byl britský zpěvák, skladatel, kytarista a umělec. Známý je především jako jeden ze zakládajících členů rockové kapely Pink Floyd, ve které působil ve druhé polovině 60. let 20. století jako její hlavní skladatel, kytarista, zpěvák a frontman. Skupinu opustil v roce 1968 kvůli psychickým problémům, způsobených pravděpodobně užíváním drog.

Barrett byl aktivní v oblasti rockové hudby celkem devět let, během kterých nahrál s Pink Floyd dvě alba a vydal dvě sólové desky. Poté sám odešel do ústraní, ve kterém strávil dalších více než 30 let. Jeho post-rockový život, ve kterém působil jako umělec a zahradník, skončil v roce 2006 přirozeným úmrtím. Během tohoto odloučení od veřejného života vzniklo mnoho děl inspirovaných jeho osudem (především album Pink Floyd Wish You Were Here z roku 1975).

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a hudební začátky (do roku 1964)[editovat | editovat zdroj]

První kytara Syda Barretta

Barrett se narodil v anglickém městě Cambridge jako nejmladší ze čtyř dětí (měl dvě starší sestry a bratra). Jeho otec, Arthur Max Barrett, byl významným patologem a on i jeho žena Winifred podporovali svého syna v jeho koníčku, hudbě. Koupili mu mandolínu a později banjo, kytaru si Roger Barrett pořídil sám ve 12 letech. Roger Barrett získal svou přezdívku „Syd“ ve 14 letech jakožto odkaz na místního cambrigdského jazzového bubeníka Sida Barretta, změnil pouze pravopis, aby se od svého jmenovce odlišil.[1] Ve třinácti letech vstoupil do první kapely (klasická školní formace) Geoff Mott and The Mottoes. V této a jí podobných skupinách vydržel hrát ještě následující tři roky. Od šestnácti let se věnoval se střídavě malování a experimentování s hudbou, často o přestávkách trénoval hru se svým nejlepším kamarádem Davidem Gilmourem.

Syd Barrett vystudoval Cambridgeshire High School for Boys a Cambridge College of Arts and Technology. V roce 1964 se také zapsal na londýnskou Camberwell Art School (miloval malířství a chtěl se stát umělcem).[2] V této době již napsal některé ze svých písní (např. „Effervescing Elephant“), které hrál na místních večírcích.

Období s Pink Floyd (1964–1968)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1964 vznikla hudební skupina, ze které po vystřídání členů a různých jmen (The Abdabs, The Screaming Abdabs, Sigma 6, The Meggadeaths, The Tea Set) vznikla kapela Pink Floyd. Syd Barrett do tohoto hudebního uskupení vkročil jako kytarista a zpěvák koncem roku 1964, tehdy se právě jednalo o The Tea Set. Název byl definitivně změněn poté, co měli hrát na jednom koncertě se skupinou stejného jména. Barrett proto přišel s nápadem vystupovat jako The Pink Floyd Sound, ze kterého poté vzniklo The Pink Floyd a nakonec prosté Pink Floyd. Název „Pink Floyd“ byl vytvořen z křestních jmen dvou bluesových zpěváků Pinka Andersona a Floyda Councila, podle kterých Barrett pojmenoval své dvě kočky (jmenovaly se Pink a Floyd).[3]

Zpočátku hráli Pink Floyd coververze amerických R&B písní (podobně jako The Rolling Stones, The Yardbirds nebo The Kinks), v roce 1966 se již začali orientovat na vlastní styl improvizovaného rocku. V tomto roce vznikl v Londýně nový hudební klub UFO, který se brzy stal domovem britské psychedelické hudby. Pink Floyd, kteří zde hráli jako klubová kapela, byli velmi populární a stali se nejznámější skupinou takzvané „londýnské undergroundové hudebně-psychedelické scény“.[4]

Koncem roku 1966 získali Pink Floyd manažery Andrew Kinga a Petera Jennera. Ti se seznámili s Joem Boydem, který kapele produkoval nahrávání v lednu 1967 ve studiích Sound Techniques v Chelsea. Výsledkem byla demo nahrávka singlu „Arnold Layne“. King a Jenner nahrávku vzali do EMI, jenž nabídlo kapele kontrakt, podle kterého měla nahrát celé album a se kterým skupina souhlasila. Do doby než deska vyšla, dosáhl singl „Arnold Layne“ 20. místa v britském žebříčku singlů; následující singl „See Emily Play“ byl ještě úspěšnější, vystoupal až na šestou příčku.[5]

První dva singly (stejně jako třetí „Apples and Oranges“) napsal sám Barrett. Ten byl také hlavním autorem prvního alba Pink Floyd z roku 1967, The Piper at the Gates of Dawn. Název desky pochází z Barrettovy oblíbené knihy Vítr ve vrbách od Kennetha Grahama. Z 11 skladeb napsal sám Barrett osm z nich, u dalších dvou je uveden jako spoluautor.

Album The Piper at the Gates of Dawn bylo s přestávkami nahráváno mezi lednem a červencem roku 1967 ve studiu 2 v Abbey Road Studios. Zároveň s Pink Floyd nahrávali v Abbey Road The Beatles své album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (ve studiu 1). „Pištec“ vyšel v srpnu téhož roku a v Británii se stal velice úspěšnou deskou, vyšplhal se na šestou příčku žebříčku prodejnosti alb. Kapela ale svým úspěchem začala přitahovat pozornost mnoha hudebních fanoušků a tyto tlaky přispěly k rozvinutí Barrettových psychických potíží.

Barrettovo chování se stále více stávalo neočekávatelným, což bylo částečně také zapříčiněno experimentováním s psychedelickými drogami (LSD).[4] Barrett například při koncertech stával nehybně na pódiu a hrál jeden akord, případně nehrál vůbec. Při vystoupení v San Franciscu při skladbě „Interstellar Overdrive“ pomalu rozladil svou kytaru. Zatímco publikum se bavilo, zbytek kapely byl zděšen.

Po nevydařeném turné po Spojených státech dostal nabídku od zbytku kapely David Gilmour, Barrettův kamarád ze školy, aby působil ve skupině jako druhý kytarista. Hrál by místo Barretta, pokud by ten byl opět v nepoužitelném stavu. V lednu 1968 odehráli Pink Floyd pět koncertů v pětičlenném obsazení (s Gilmourem), brzy ale zjistili, že ani tato spolupráce nefunguje a při cestě na jeden koncert se rozhodli již Barretta nevyzvednout. Pokusili se jej využít alespoň jako skladatele.

Na přelomu let 1967 a 1968 začali Pink Floyd nahrávat své druhé album A Saucerful of Secrets. Jediným Barrettovým autorským příspěvkem pro tuto desku se stala píseň „Jugband Blues“. Kromě toho hraje na definitivní verzi alba ještě ve skladbách „Remember a Day“ (slide kytara) a „Set the Controls for the Heart of the Sun“.[6] V březnu 1968 byl oficiálně oznámen odchod Syda Barretta ze skupiny.

Období sólové tvorby (1968–1972)[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z kapely Pink Floyd se Barrett vytratil z veřejného života. Nicméně z popudu EMI a Harvest Records pokračoval v krátké sólové kariéře a vydal dvě alba, The Madcap Laughs a Barrett. Většina materiálu na těchto albech pochází z Barrettova nejplodnějšího období od konce roku 1966 do poloviny roku 1967. Některé písně ale napsal i po odchodu z Pink Floyd.

První Barrettovo sólové album, The Madcap Laughs, bylo nahráno v Abbey Road Studios během dvou nahrávacích relací – od května do června 1968 (produkce Peter Jenner) a od dubna do července 1969 (produkce Malcolm Jones a později David Gilmour a Roger Waters). Několik písní bylo později doplněno dalšími nástroji, na které hráli členové skupiny Soft Machine. Syd Barret také hostoval na debutovém albu zakladatele Soft Machine Kevina Ayerse Joy of a Toy, nicméně píseň „Religious Experience“, kde Barrett hrál, byla vydána až v reedici v roce 2003.

Druhé album, nazvané pouze Barrett, bylo nahráno postupně mezi únorem a červencem 1970. Album produkovali společně David Gilmour a Rick Wright. Oba dva na něm i hráli (Gilmour na baskytaru, Wright na klávesy), doplněni o bubeníka skupiny Humble Pie Jerry Shirleyho.

Navzdory četnému nahrávání vystupoval Barrett velmi málo na veřejnosti. 24. února 1970 zahrál pět písní v programu BBC Top Gear uváděném Johnem Peelem. Pouze jedna z těchto skladeb už byla dříve vydána, další tři byly v pozměněné úpravy vydány na albu Barrett. Poslední z nich, „Two of a Kind“, kterou zřejmě napsal Rock Wright, vyšla až na konci 80. let. Barretta v pořadu Top Gear doplnili Gilmour na baskytaru a Shirley na perkuse.

Gilmour se Shirleym hráli také na jediném Barrettově živém vystoupení tohoto období. 6. června 1970 se v londýnské Olympia Exhibition Hall uskutečnil Music and Fashion Festival. Barrett se svými dvěma společníky zde během čtvrt hodiny zahráli čtyři písně. Kvůli špatné mixáži ale nebyl zpěv, kromě části čtvrté písně, slyšet. Po čtvrté skladbě Barrett odložil kytaru a odešel z pódia.

16. února 1971 zahrál v rádiu BBC tři skladby z alba Barrett.

Poslední nahrávky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1972 založil Syd Barrett skupinu Stars, která ale existovala pouze krátký čas. Kromě Barretta byli jejími členy bubeník Twink a baskytarista Jack Monck. Ačkoliv skupina byla veřejností přijata dobře, jeden z jejich koncertů na Cambridge Corn Exchange dopadl katastrofálně. O několik dní později zastavil Twink Barretta na ulici, ukázal mu recenze v novinách a vystoupil z kapely, která tak zanikla.

V srpnu 1974 přesvědčil Peter Jenner Barretta k návratu do Abbey Road Studios v naději, že nahraje další album, což se ale nepovedlo. Syd Barret poté prodal práva na svá sólová alba zpět vydavateli a přestěhoval se do londýnského hotelu. Během tohoto období mělo několik hudebníků zájem o Syda Barretta jakožto hudebního producenta, i tyto snahy ale byly marné. V roce 1978, kdy již neměl peníze, se Barrett přestěhoval do Cambridge k matce, kde žil (kromě několika týdnů v roce 1981) až do své smrti. Během této doby také dostával autorské poplatky za své skladby, které Pink Floyd vydali v rámci kompilací či živých alb.

V roce 1988 vydalo vydavatelství EMI kompilaci Barrettových písní z let 1968–1970 s názvem Opel, které obsahuje předtím nevydaný materiál a jiné verze písní již vydaných na obou sólových albech.

Roku 1993 vyšel u EMI boxset Crazy Diamond, který obsahuje všechna tři Barrettova alba doplněná o nehotové verze a odlišné záznamy již vydaných písní.

Poslední Barrettovou kompilací je album The Best of Syd Barrett: Wouldn't You Miss Me? z roku 2001. Tato deska je standardním výběrem Barrettových písní, obsahuje však jednu dosud nevydanou skladbu „Bob Dylan Blues“, jež pochází z demo nahrávky, kterou vlastní David Gilmour.

Život v Cambridgi[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z veřejného života se Barrett vrátil ke svému rodnému jménu Roger. Začal také znovu malovat, vytvářel velká abstraktní plátna. Byl také zaníceným zahradníkem. Kontakt s okolním světem mu zajišťovala jeho sestra Rosemary, která bydlela poblíž. S ostatními členy Pink Floyd, se kterými se naposledy setkal v roce 1975, kdy neohlášen přišel do Abbey Road Studios, kde kapela zrovna nahrávala album Wish You Were Here, žádný přímý kontakt neměl.

Ačkoliv se Barrett vyhýbal jakémukoliv styku s veřejností, bylo během této doby publikováno množství jeho fotografií, které pořídili paparazziové. I různí novináři a fanoušci jezdili do Cambridge v naději, že jej potkají.

Syd Barrett zemřel v pátek 7. července 2006 ve svém domě v Cambridgi na rakovinu slinivky břišní, což je obvyklý důsledek cukrovky, kterou trpěl.[7]

10. května 2007 se uskutečnil v londýnském Barbican Centre koncert na počest Syda Barretta. Zúčastnili se jej Robyn Hitchcock, Captain Sensible, Damon Albarn, Chrissie Hynde, Kevin Ayers a Barrettovi spoluhráči z Pink Floyd (nikoliv však společně, Roger Waters hrál sólově).[8]

Skladby Pink Floyd složené výhradně Sydem Barrettem[editovat | editovat zdroj]

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Sólová diskografie[editovat | editovat zdroj]

Studiová alba[editovat | editovat zdroj]

Živé nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Kompilace[editovat | editovat zdroj]

Singl[editovat | editovat zdroj]

Diskografie s Pink Floyd[editovat | editovat zdroj]

Studiová alba[editovat | editovat zdroj]

EP[editovat | editovat zdroj]

Singly[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Syd Barrett na anglické Wikipedii.

  1. MASON, Nick. Pink Floyd: Od založení do současnosti. Překlad Ondřej Duha. Praha : BB/art, 2007. ISBN 978-80-7381-111-2. S. 25.  
  2. KIRBY, Terry. Syd Barrett's last remnants sold in frenzy of bidding [online]. Independent.co.uk, 2006-11-30, [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. MILES, Barry. Pink Floyd 1964–1974. Překlad Michal Bystrov. Praha : Volvox Globator, 2007. ISBN 978-80-7207-656-7. S. 48–49.  
  4. a b Palacios, Julian. Lost In The Woods: Syd Barrett and the Pink Floyd (Boxtree, 1997) ISBN 0-7522-2328-3
  5. UK Top 40 Hit Database [online]. EveryHit.com, [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. 1993 Guitar World interview s Davidem Gilmourem
  7. Seeing Pink - a Floyd gazetteer of Cambridge [online]. Cambridge Evening News, 2007-10-17, [cit. 2007-11-02]. Dostupné online.  
  8. Floyd play at Barrett tribute gig [online]. BBC NEWS, 2007-05-11, [cit. 2007-09-17]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu