Rozvojová spolupráce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Rozvojová spolupráce (ZRS = zahraniční rozvojová spolupráce nebo ODA = official development assistance) je způsob, jakým vyspělé státy pomáhají řešit problémy rozvojových zemí. Termín rozvojová spolupráce nebo rozvojová pomoc je připisován německému spolkovému prezidentovi Lübkemu. Na rozdíl od humanitární pomoci, která reaguje na okamžitou potřebu (např. po přírodních katastrofách, ve válce atd.) má rozvojová spolupráce řešit problémy rozvojových zemí dlouhodobě. Jedná se jak o podporu finanční a materiální (např. stavba škol, nemocnic), tak i předávání know-how (např. vzdělávání učitelů, školení porodních asistentek i státní správy). Oproti dříve užívanému termínu rozvojová pomoc je dnes preferováno spojení rozvojová spolupráce, což má zdůraznit partnerství mezi zemí poskytovatele a příjemce při plánování i realizaci projektů.

Podle závazku přijatého všemi státy OSN by měly vyspělé země na rozvojovou spolupráci vyčlenit 0,7 procenta svého HND.[1]. To se však dosud nepovedlo naplnit.[1]

Vymezení pojmu[editovat | editovat zdroj]

V širším pojetí se jedná o veškeré aktivity daného státu vůči partnerským rozvojovým či transformujícím se zemím, v užším pojetí jde jen o soubor finančních, materiálních a personálních prostředků poskytnutých těmto partnerským zemím.[2]

Pro statistické a další potřeby Výboru pro rozvojovou spolupráci (Development Assistance Committee - DAC) OECD je zahraniční rozvojová spolupráce vymezena jako všechny proudy prostředků mířící do zemí přijímajících zahraniční rozvojovou spolupráci nebo do multilaterálních rozvojových organizací, jejichž hlavním účelem je posílení hospodářského rozvoje a blahobytu, jenž jsou podmíněné a jsou minimálně z 25 % formou daru.[3]

Rozsah[editovat | editovat zdroj]

Oficiální rozvojová pomoc jako poměr k HND v roce 2009. Zdroj: OECD

Největší část oficiální rozvojové pomoci (ODA) pochází od 28 členů Výboru pro rozvojovou spolupráci, což v roce 2013 bylo 134,8 miliardy USD.[4]. Dohromady tento obnos tvořil 0,3 % z hrubého národního důchodu (HND) těchto zemí. Cíl OSN dosáhnout 0,7 % rozvojové pomoci z HND přitom v roce 2013 splnilo pouze pět členů DAC - Dánsko, Švédsko, Norsko, Lucembursko a Spojené království. Nejvyšší podíl rozvojové pomoci měly Spojené arabské emiráty, a to 1,25 % HND. V absolutních číslech největším přispěvatelem v roce 2013 byly Spojené státy, přispívající 31 miliard USD.[5] V posledních letech roste podíl rozvojové pomoci pocházející ze zemí, jenž nejsou členy DAC a mohou efektivně doplňovat tradiční donory (například díky své relativně nedávné zkušenosti s rozvojem a problémy rozvojových zemí - [1]) či jim naopak konkurovat v poskytování rozvojové pomoci, mimo jiné odlišností podmínek poskytování.[6][7]

80 - 85 % je poskytováno v rámci oficiální rozvojové pomoci (ODA) a zbytek pochází ze soukromých organizací, zejména nestátních neziskových organizací či charit[8]. 70 % objemu je bilaterální, tedy pocházející z jednoho státu, a zbytek multilaterální, tedy z mezinárodních institucí, jako např. Světová banka nebo přidružené agentury OSN.[9]

Mezi největší příjemce v roce 2012 patřil Afghánistán (5,8 mld. USD), Demokratická republika Kongo (3,9 mld. USD), Indie (3 mld. USD), Vietnam (2,8 mld. USD) a Pákistán (2,2 mld. USD). Nejméně rozvinuté země světa přitom obdržely 31 mld. USD, neboli 24,4 % celkového objemu. Do subsaharské Afriky mířilo 30,3 mld. USD (23,8 %), do jižní a střední Asie 15,7 mld. USD (12,4 %).[10]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Počátky rozvojové pomoci spadají do aktivit Spojeného království od počátku 20. století, kdy byly vyčleněny prostředky pro kolonie na výstavbu infrastruktury pod hlavičkou Colonial Development Advisory Committee. Objem spolupráce během let rapidně narůstal.[11]

Moderní rozvojová spolupráce začala po druhé světové válce jako Marshallův plán, jenž nastolil jasnou platformu pro pomoc a pravidla případného využívání za účelem obnovy zemí Evropy. Mimo to byla dalším zemím v Asii, strategicky významným pro Spojené státy, nabídnuta finanční podpora. V roce 1953 byla založena Foreign Operations Administration (FOA), jenž byla v roce 1961 přetvořena v USAID (U.S. Agency for International Development), která působí dodnes po celém světě.

V roce 1960 byl v rámci OECD, která je mimochodem nástupcem implementační organizace Marshallova plánu, založen Výbor pro rozvojovou spolupráci (Development Assistance Committee - DAC). Dnes je jeho součástí 29 členů.

Základní dokumenty rozvojové spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Rozvojová spolupráce se snaží reagovat na nejpalčivější problémy rozvojových zemí.[12]

Závazky ze Světového potravinového summitu OSN (Řím, 1986)[editovat | editovat zdroj]

Země OECD se zde dohodly na snížení počtu chudých na polovinu (z tehdejšího počtu 815 milionů) do roku 2015, avšak tento závazek byl později označen jako nerealistický.

Agenda 21 (Rio de Janeiro, 1992)[editovat | editovat zdroj]

Tento plán byl přijat na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji a jejím cílem je zefektivnění kooperace jednotlivých aktérů.

Rozvojové cíle tisíciletí (OSN, 2000)[editovat | editovat zdroj]

Ty se OSN pokusilo formulovat v takzvaných Rozvojových cílech tisíciletí. Obecněji lze za hlavní sektory označit:

  • omezení světové chudoby
  • podpora vzdělání a odstranění negramotnosti
  • zlepšení zdraví obyvatel rozvojových zemí, zlepšení systému zdravotnictví
  • zlepšení ekonomické situace zemí. Na celostátní úrovni i podpora drobného podnikání (např. formou mikrofinancování). Významnou součástí tohoto bodu je i oddlužení.
  • zlepšení stavu životního prostředí
  • rozšíření infrastruktury - sítě silnic, železnic i zpřístupnění elektrické energie. Otázka dostupné energie je významnou součástí rozvojové spolupráce a úzce souvisí s výzkumem moderních obnovitelných zdrojů energie.[13]
  • demokratizace společnosti, úsilí o dobré vládnutí (tzv. good governance), zlepšení postavení žen ve společnosti (rovnost pohlaví)

Monterreyský konsensus (2003)[editovat | editovat zdroj]

Na konferenci o financování rozvoje byly diskutovány konkrétní nástroje dosažení Rozvojových cílů tisíciletí a stanoveny závazky rozvinutých zemí.

Pařížská deklarace (2005)[editovat | editovat zdroj]

Pařížská deklarace o účinnosti pomoci měla zvýšit účinnost poskytování rozvojové spolupráce.

Účinnost[editovat | editovat zdroj]

Účinnost rozvojových projektů bývá často diskutabilní a jejich konečný dopad těžko vyhodnotitelný. Někdy dochází k úspěchům jednotlivých projektů, avšak agregátní efekt není pozorovatelný.[14]

Měření účinnosti[editovat | editovat zdroj]

Účinnost rozvojové spolupráce lze měřit na třech úrovních - agregátní makroekonomické dopady, účinnost systému na straně poskytovatele a účinnost jednotlivých projektů. Zpřesnění evaluace projektů lze dosáhnout například logickým rámcem.[15]

Účinnost rozvojových projektů je hodnocena následujícími ukazateli:[16]

  • dopad (změna stavu)
  • relevantnost (adekvátnost projektu pro řešení problému)
  • efektivita (míra dosažení cílů)
  • udržitelnost (doba pozitivního efektu)
  • další využitelnost (pozitivní externality)

Zvyšování účinnosti[editovat | editovat zdroj]

Ke zvýšení účinnosti rozvojové spolupráce se vyjádřila již výše zmíněná Pařížská deklarace z roku 2005. Byly stanoveny základní principy pro zvýšení účinnosti rozvojové pomoci: poskytování pomoci na základě požadavků partnerských zemí, přizpůsobení se programovým dokumentům partnerských zemí, vzájemná koordinace mezi donory, řízení zaměřené na výsledky a posilování vzájemné odpovědnosti.[17]

Accra Agenda for Action v roce 2008 navázala na Pařížskou deklaraci a definovala tři problematické oblasti - nezodpovědnost místních vlád; neefektivní a selektivní partnerství; a nedostatečně průkazné vyhodnocování dopadu rozvojových projektů.[18]

Transparentnost projektů, jako jedna z klíčových záležitostí, lze posílit zjišťováním zdroje a cíle prostředků nebo povahy, obsahu a umístění projektu, aby se tak předcházelo nežádoucím zneužitím systému rozvojové spolupráce.

Problémy[editovat | editovat zdroj]

Navýšení peněžních prostředků bez zlepšení technologií může vést k ekonomicky neefektivním řešením, označovaným jako tzv. [holandská nemoc], kdy obyvatelé vlivem přebytku prostředků získaných z rozvojové pomoci (v jiných případech často např. z těžby surovin) zvyšují svou kupní sílu, dochází k apreciaci domácí měny a ostatní výrobní sektory (zemědělství či zpracovatelský průmysl) ztrácejí svou konkurenceschopnost ve vztahu k ostatním zemím.[19] Cesta přerozdělování bývá mnohdy dlouhá a během ní je mnoho příležitostí ke zpronevěře. Jedním z mnoha případů je osoba prezidenta Zairu Mobuta.[19] V jiném případě byl v Čadu podporován Světovou bankou projekt Chad Export Project na rozvoj těžby ropy, avšak peníze byly využity na nákup zbraní.

Další kritikou je kulturní ovlivnění Západem, kdy jsou vnucována místním kulturám řešení vycházející z paradigmat Západní kultury.[20] Jindy jsou cílem rozvojové spolupráce přímo zakázky následně přiřknuté západním společnostem, tzv. bílí sloni.

Neoliberální ekonomové Milton Friedman a Peter Bauer již v 60. letech řekli, že mezinárodní rozvojová spolupráce je prostředkem pro přesun peněz chudých k bohatým.[21]

V současnosti se může koncept rozvojové spolupráce zdát jako přežitý, z důvodů přílišné orientace na vklady, nikoliv na skutečné dopady, podporování zjednodušující dichotomie "bohatý Sever - chudý Jih", snižujícího se významu v porovnání s dalšími toky kapitálu, nižším zapojením zemí se středním příjmem a rozsáhlého omezování (a ovlivňování) směřování a obsahu spolupráce.[22]

Rozvojová spolupráce České republiky[editovat | editovat zdroj]

Československo se před rokem 1989 výrazně angažovalo v rozvojovém světě. Tehdy se zaměřovalo zejména na země socialistické nebo uplatňující určité prvky plánovaného hospodářství. Jednalo se zejména o hmotnou (léky, potraviny), technickou pomoc (vysílání odborníků) a stipendia zahraničním studentům[23].

Tradici pomoci rozvojovým zemím obnovila Česká republika krátce po svém vstupu do OECD. V roce 1995 se výchozí koncepcí pro organizaci rozvojové spolupráce stal vládní dokument Zásady pro poskytování zahraniční pomoci. Ten dával hlavní pravomoci ministerstvům a pro následující léta tak byla typická izolovanost jednotlivých projektů a chybějící koncepce. Docházelo tak k velkému tříštění sil (v letech 1996–2000 byly realizovány významnější projekty ve 40 státech)[23].

Tuto situaci měla zlepšit nová Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002–2007 přijata vládou v roce 2002. V té se ČR plně přihlásila k Rozvojovým cílům tisíciletí, programu OSN na omezení světové chudoby. Na dvacet byl omezen počet zemí, na které by se měla česká zahraniční rozvojová spolupráce zaměřit. Zároveň se začala připravovat institucionální změna a při Ústavu mezinárodních vztahů vzniklo Rozvojové středisko[24], které zajišťovalo koordinaci mezi ministerstvy a odborný dohled. Tato koncepce také počítá se značným zapojením soukromých firem a nevládních a společenských organizací. Ty v roce 2002 vytvořily zastřešující organizaci České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS)[25].

Další změny přišly po vstupu ČR do EU, zejména v důsledku harmonizace české a evropské legislativy. Došlo k významnému posunu od situace, kdy s rozličnými projekty přicházeli sami realizátoři. Nový přístup vyžaduje, aby vláda (resp. ministerstva) stanovily priority (jak geografické, tak sektorové) a vyhlásila výběrová řízení na jejich uskutečnění. Jako dlouhodobé prioritní země české rozvojové spolupráce byly stanoveny: Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam a Zambie. Střednědobými prioritami jsou Afghánistán a Irák.

Další významnou změnou byla transformace Rozvojového střediska do Rozvojové agentury k 1. lednu 2008. Ta získala významné pravomoci v oblasti koordinace rozvojové spolupráce, provádění výběrových řízení na jednotlivé projekty a dohledu nad nimi i co se týče komunikace s jednotlivými ministerstvy, nevládním sektorem, Evropskou komisí i širokou veřejností.[26]

V roce 2010 byla přijata Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce ČR na období 2010–2017, jenž stanovuje nové teritoriální a sektorové priority. Mezi tzv. programové země (s nejvyšší prioritou) řadí Afghánistán, Bosnu a Hercegovinu, Etiopii, Moldavsko a Mongolsko. Mezi tzv. projektové země potom řadí Gruzii, Kambodžu, Kosovo, Palestinu a Srbsko. Nové sektorové priority obsahují mj. témata životního prostředí, sociální rozvoj a podporu demokracie, lidských práv a společenské transformace.[27]

Podle mezinárodních závazků by měla Česká republika v roce 2015 na rozvojovou spolupráci vydávat 0,7% svého hrubého národního důchodu. V rámci Evropské unie je nicméně stanoven pro nové členy nižší závazek 0,33% HND. Vše však nasvědčuje tomu, že ani jedno z čísel se nepodaří naplnit, dokonce ani interně stanovený mezistupeň 0,17% HND do roku 2010[28]. "V roce 2007 měly na realizaci projektů české zahraniční rozvojové spolupráce největší podíl podnikatelské subjekty (45 procent), ovšem značný byl i podíl nestátních neziskových organizací (24 procent). Zbytek tvořily státní příspěvkové a rozpočtové organizace (24 procent) a akademické instituce (7 procent)."[29] V letech 2008 - 2012 Česká republika souhrnně vynaložila 4 - 4,5 mld. každý rok. V roce 2012 do pěti programových zemí směřovalo 41 % objemu v čele s Afghánistánem (18,11 %), do pěti projektových zemí poté dalších 15 %. Dle sektorů bylo nejvíce prostředků poskytováno na podporu státní správy a občanské společnosti (259 mil. Kč), dále na uprchlíky na území ČR (186 mil. Kč) a vzdělávání (158 mil. Kč).[30]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.rozvojovka.cz/rozvojove-cile-tisicileti_228_8.htm
  2. http://www.fors.cz/rozvojova-spoluprace/ceska-politika/pojem-zahranicni-rozvojove-spoluprace/#.U30BF3_P4xZ
  3. http://www.oecd.org/dac/stats/34086975.pdf
  4. http://www.oecd.org/newsroom/aid-to-developing-countries-rebounds-in-2013-to-reach-an-all-time-high.htm
  5. http://www.oecd.org/newsroom/aid-to-developing-countries-rebounds-in-2013-to-reach-an-all-time-high.htm
  6. http://www.ifw-members.ifw-kiel.de/publications/new-donors/Dreher,%20Fuchs,%20Nunnenkamp%202012.pdf
  7. http://oxfamblogs.org/fp2p/how-are-the-emerging-donors-from-china-to-azerbaijan-changing-aid/
  8. OECD, DAC1 Official and Private Flows (op. cit.). The calculation is Net Private Grants / ODA.
  9. OECD Stats. Portal >> Extracts >> Development >> Other >> DAC1 Official and Private Flows. Retrieved April 2009.
  10. http://www.oecd.org/dac/stats/totaldacflowsataglance.htm
  11. 1 The Economics of International Aid [online]. [cit. 2012-12-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoc-a-rozvojova-spoluprace
  13. http://udrzitelnost.cz/?id=11-energie
  14. Mosley, Paul(1987). Foreign Aid: Its Defense and Reform. University Press of Kentucky. ISBN 0-8131-1608-2. Ověřeno k December 7, 2009. 
  15. PEŠTOVÁ, M. (2012): Hodnocení efektivnosti zahraniční rozvojové spolupráce Česka v období 1996 - 2010. Diplomová práce, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta UK v Praze. [online]. 2003, [cit. 2008-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. http://www.czda.cz/rozvojova-spoluprace/rozvojova-spoluprace-cr-zrs/bilateralni-spoluprace/evaulace-zrs.htm
  17. http://www.oecd.org/development/aideffectiveness/34428351.pdf
  18. http://www.oecd.org/development/aideffectiveness/34428351.pdf
  19. a b Aid Effectiveness and Governance: The Good, the Bad and the Ugly
  20. The Future of The Anti-Corruption Movement, Nathaniel Heller, Global Integrity
  21. The sad loss of Lord Bauer [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  22. http://www.info-cooperazione.it/EN/2014/04/the-donors-dilemma-from-charity-to-social-justice/
  23. a b http://www.rozvojovka.cz/index.php?id=228&idArt=3
  24. http://www.rozvojovestredisko.cz/aktualne.php
  25. http://www.fors.cz/
  26. http://www.rozvojovka.cz/index.php?id=236
  27. http://www.rozvojovka.cz/zahranicni-rozvojova-spoluprace-cr
  28. http://www.rozvojovka.cz/prioritnich-zemi-ma-byt-mene-rozhovor_221_572.htm
  29. http://www.rozvojovka.cz/zahranicni-rozvojova-spoluprace-cr
  30. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (2012): Česká republika pomáhá