Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka
| Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka | |
|---|---|
| 'Ordo Sancti Francisci Grisearum, OSFGr | |
 Emblém III. regulovaného řádu sv. Františka | |
| Základní informace | |
| Kategorie | ženská katolická kongregace papežského práva |
| Úloha | péče o nemocné a pečovatelská služba |
| Sídlo | Nestanice (Lomec), Praha |
| Země původu |  České království |
| Schválil | Jan Pavel II. (1982) |
| Patroni | Sv. František Assisi |
| Odkazy | http://www.sedesestry.cz/ |
Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka (latinsky Ordo Sancti Francisci Grisearum, zkratka: OSFGr) byla ženská katolická kongregace, od roku 1972 papežského práva.[1] Sestry se řídily řeholí III. řádu sv. Františka, upravenou pro klášterní společenství, schválenou v roce 1982 papežem Janem Pavlem II.[2] Jejich znak vychází z emblému III. regulovaného řádu sv. Františka. Kulaté logo znázorňuje kříž s paprsky a ruce patřící Kristu a sv. Františku; doplňuje ho nápis „POKOJ A DOBRO!“ První příslušnice Kongregace Šedých sester nosily černý hábit s šedým límcem a šedý plášť.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Kongregace byla založena 6. ledna 1856 v Praze dvěma rodnými sestrami Plaňanskými (Marií Xaverií a Annou Dulcelinou) a jejich přítelkyní Františkou Johannou Grosmannovou. Obě sestry pocházely z Kolína, odkud se rodina v roce 1824 přestěhovala do Prahy. Po smrti rodičů žily sestry v pronajatém bytě v Nerudově ulici, živily se ručními pracemi a navštěvovaly a pečovaly o nemocné chudé lidi v okolí. Jejich přítelkyně Františka Grosmannová pocházející z České Lípy, žila u své tety v Praze v Růžové ulici a často se s nimi stýkala. Společně vyhledávaly nemocné a chudé a navštěvovaly je v jejich domech.
V roce 1853 se rozhodly, že založí duchovní spolek s cílem pomáhat nemocným, chudým a potřebným bez rozdílu náboženství, národnosti a sociálního postavení a bez nároku na odměnu. S pomocí kněze P. Františka Havránka se jim po delších jednáních podařilo získat potřebná povolení od církve i státu k založení kongregace a získaly do užívání kostel sv. Bartoloměje a přilehlé domy v Bartolomějské ulici.[3] První představenou se stala Františka Johanna Grosmannová. Činnost kongregace se začala rozvíjet, sestry pracovaly v nemocnicích a v roce 1859 byly vysílány do válečné oblasti v Itálii a na Balkáně. Ošetřovaly též raněné za první světové války. V mírových letech první republiky rozšířily svoji činnost i mimo Prahu, postavily ošetřovatelskou školu v Hradci Králové[4] a lázeňský dům v Poděbradech[5]
Za druhé světové války, díky svojí činnosti v nemocnicích a lazaretech, nemusely být deportovány do Říše a měly možnost přijímat nové členky. Jejich život byl však omezen zabráním domů v Bartolomějské ulici německou armádou a gestapem. V roce 1945 pak podle svého slibu ošetřovaly raněné bez rozdílu vyznání a národnosti. Po válce jim byl na krátkou dobu navrácen jejich majetek.
Po nástupu komunismu byly sestrám postupně odebrány jejich domy v Bartolomějské ulici, kde zřídila Státní bezpečnost vězení pro odpůrce režimu. Kostel sv. Bartoloměje sloužil Ministerstvu vnitra jako skladiště. Soukromá ošetřovatelská škola v Hradci Králové byla znárodněna a sestry byly posílány do státních nemocnic (Plzeň, Klatovy, Praha, Sušice, Havlíčkův Brod, Humpolec, Kolín, Benešov, Hradec Králové aj.). Činnost řádových sester nebyla zpočátku novým režimem výrazněji omezována; státní úředníci si byli vědomi, že pro zdravotnictví představují levnou, ochotnou a dobře proškolenou pracovní sílu. Později se situace zhoršila, sestry byly odvolávány z nemocnic a převáděny do domovů důchodců, léčeben dlouhodobě nemocných, ústavů pro mentálně postižené ap. V roce 1953 byly sestry přesunuty do Broumovského kláštera, který od roku 1950 sloužil jako internační tábor pro řeholníky a řeholnice různých řádů. Část sester odešla do Charitního domova v klášteru Osek u Duchcova.[6]
V období postupující normalizace, v roce 1971, bylo kongregaci nařízeno opustit Broumov a vyhledat si nové působiště na českém území. Tehdejší generální představená kongregace Dagmar Kösslová přijala nabídku českobudějovického biskupa Josefa Hloucha přestěhovat sestry na Lomec nedaleko Vodňan a vybudovat zde na církevních pozemcích klášter.
Organizace[editovat | editovat zdroj]
Kongregace je institutem papežského práva, tj. přímo podřízena Svatému Otci. Je řízena centrálně, ustanovující zákonodárnou moc vykonává generální kapitula. Vedení kongregace je svěřeno generální představené a její radě. Činnost jednotlivých komunit řídí jejich představené. Základním konstitučním dokumentem je regule „Život klášterních společenství bratří a sester III. regulovaného řádu sv. Františka“, zaměřené v duchu serafínské milosrdné lásky, chudoby a pokory. Řeholní oděv tvoří černý hábit s pláštěnkou a bílý čepec s černým závojem.
Areál kláštera v Lomci[editovat | editovat zdroj]
Lomec, lidově Lomeček je poutní místo blízko Vodňan a Netolic, patřící katastrálně k Nestanicům, části obce Libějovice ve strakonickém okresu. Na vrchu stejnojmenného kopce (652 m n. m.) se nachází proslulý poutní Kostel Jména Panny Marie se samostatnou zvonicí a hřbitovem.
Nedaleko kostela je situován bývalý lovecký zámek, který nechal vystavět hrabě Albert z Buquoy v letech 1709–1710. Zámek byl později rozšířen o budovu školy a hospodu. Z původního zámku se stala fara a po příchodu Šedých sester započala přestavba fary a školy na klášter a charitní dům pro jejich staré a nemocné sestry, o které zde pečovaly. Při stavbě pomáhalo i několik dělníků z okolí v čele se stavitelem, panem Jiráněm, a v roce 1974 se sem mohlo nastěhovat 63 sester. 26. srpna 1974 byla posvěcena prozatímní kaple, ve které se denně konala mše svatá a Lomec se stal mateřincem Kongregace Šedých sester. Na jejich činnost dohlížel dosazený státní úředník tzv. tajemník. Sestry se nesměly zúčastňovat svatých poutí a měly omezený přístup do kostela. O bohoslužbách tam směla jen jedna sestra varhanice a jedna sestra, která pomáhala při mši. Po ní se musely rychle vrátit, aniž by mohly s kýmkoli promluvit.[7]
Po pádu komunismu byl Kongregaci Šedých sester vrácen zdevastovaný klášter v Bartolomějské ulici a v roce 1995 i poničený kostel sv. Bartoloměje.[8] Po obnově byl kostel 18. dubna 1998 znovu vysvěcen kardinálem Miloslavem Vlkem[9] a od té doby se zde konají denně mše svaté a odpoledne jsou vyhrazena adoracím v duchu smíru.
V roce 1993 se sestry z Oseka vrátily do kláštera v Lomci u Vodňan. Sestry se zde starají o mariánské poutní místo a vykonávají všechny činnosti s tím spojené. Konají se zde mariánské soboty (vždy 1. sobotu v měsíci) a velmi často se pořádají náboženské poutě, které jsou hojně navštěvované. Mezi ty nejznámější patří Hlavní poutní (12. září), Růžencová, Tříkrálová, Hromniční, Boží Tělo, Dušičková, Adventní aj.[10] Od poloviny roku 1990 vydávaly sestry časopis Ave z Lomečku. Od října 1992 byly pořádány Fátimské dny (13. den v měsíci, v den výročí 1. Zjevení Panny Marie ve Fátimě). V areálu kláštera v Lomci byla zřízena meditativní zahrada, která se stala odpočinkovou zónou pro kněží z celé ČR. Dovolenou zde pravidelně tráví kardinál Vlk. Na cestě ke hřbitovu byla zbudována nová křížová cesta. Hospoda byla přestavěna na soukromý byt.
Sloučení s Františkánkami Marie Immaculaty[editovat | editovat zdroj]
Ke dni 1. května 2021 se kongregace sloučila s Františkánkami Marie Immaculaty.[11]
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Poutní kostel Jména Panny Marie v Lomci -
Zvonice v Lomci -
Kaple u kostela Jména Panny Marie v Lomci -
Hřbitov Nestanice - Libějovice -
Kostel sv. Bartoloměje, Praha 1 -
Bývalý léčebný dům Purkyně v Poděbradech
_049.jpg)
_048.jpg)
_044.jpg)
_(014).jpg)
,_vlevo_kostel_svat%C3%A9ho_Bartolom%C4%9Bje.jpg)
.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Církevní řády a řehole II. N - Z. www.cirkevnihistorie.estranky.cz [online]. [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
- ↑ Jan Pavel II. na věčnou paměť. www.sestry-osf.cz [online]. [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-05.
- ↑ Schwarzenberg, Bedřich *1809 † 1885, kardinál. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
- ↑ KUTNOHORSKÁ, Jana. Historie ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2010. 208 s. ISBN 978-80-247-3224-4. Kapitola Ošetřovatelská škola Šedých sester III. Řádu sv. Františka, s. 87 – 88.
- ↑ KALNÝ, Mojmír. Návrh katolické církve na využití a správu restituovaného majetku. Praha: Občanský institut, 1993. 43 s. Dostupné online. ISBN 80-900190-8-0. Archivováno 22. 9. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ Internační klášter. historie.osek.cz [online]. [cit. 2015-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-12-20.
- ↑ Křesťanské Obzory 2014-02[nedostupný zdroj]
- ↑ Kostel svatého Bartoloměje na Starém Městě v Praze
- ↑ Svěcení kostela sv. Bartoloměje
- ↑ KIŠOVÁ, Monika. Témata mariánské zbožnosti v lokalitách Klokoty a Lomec na Prachaticku. Brno, 2006. 55 s. bakalářská. FF MU Brno. Vedoucí práce PhDr. Iva Doležalová. s. 12. Dostupné online.
- ↑ Proces fúze byl završen [online]. Františkánky Marie Immaculaty [cit. 2021-06-02]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Ženské řehole za komunismu (1948–1989). In: VLČEK, Vojtěch. Sborník příspěvků z konference pořádané Konferencí vyšších představených ženských řeholí v ČR a Českou křesťanskou akademií. Olomouc: MCM, 2005. Dostupné online. ISBN 80-7266-195-7.
- BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. Praha: Libri, 2004. 215 s. ISBN 80-7277-085-3.
- ŠIPANOVÁ, S.M. Mlada; HRDINA, Pavel. Lomec. Poutní Kostel Jména Panny Marie. Lomec: : Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, 2004. ISBN 80-238-5561-1.
