Buquoyové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Erb von Buquoy

Buquoyové jsou starým francouzským rodem z hrabství Artois, který se původně psal jako de Longueval či de Vaux. V 16. století se hrabství Artois stalo součástí španělského Nizozemí, kde byl Maxmilien de Longueval roku 1580 povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn, císařský generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy přichází do Čech s katolickými vojsky v roce 1618 (během třicetileté války) a dostává v únoru 1620 zkonfiskovaný majetek Petra ze Švamberka jako úhradu císařova dluhu za nevyplacený žold. Založil tak českou větev rodu a úspěšně vedl císařská vojska v bitvě na Bílé hoře. Od počátku 18. století pak tento prohabsburský rod stále více přesouval svůj zájem z držav ve Španělském Nizozemí na majetky ve střední Evropě, a v Českém království se tak Buquoyové stali jedním z nejvýznačnějších rodů.[1]

Sire de Longueval[editovat | editovat zdroj]

Rodové jméno de Longueval má rod podle hradu a malé vsi Longueval nedaleko Amiensu.

Bucquoy je jméno francouzské obce nedaleko od města Bapaume, ale také jméno panství Grand-Bucquoy a Petit-Bucquoy, která zakoupil roku 1567, resp. 1580 pán Maximilien de Longueval, 5. baron de Vaulx a která byla královským listem Filipa II. Španělského, daným v Badajos 20. června 1580, povýšena na hrabství Bucquoy.

Rytíři de Longueval[editovat | editovat zdroj]

Prvním známým členem rodu je Arthus sire de Longueval žijící mezi lety 1070 - 1097. Od tohoto zakladatele rodu pochází všechny větve dodnes žijících pánů de Longueval např. von Buquoy z Českého království, de Bucquoy z Pikardie, de la Barre z Flander, le Bossu a d'Escoivre z Artois a jejich linie de Thenelles, de Brache, d'Haraucourt, de Penin et la Vasserie a další. Přirozeně vzhledem ke stáří rodu se vynořují první pánové z Longuevalu z temnot dějin jak vyplývá z historických dokumentů archivovaných v Lille a Arrasu (severní Francie) v roli rytířů vlastnících malou tvrz Longueval a dvě vesnice Longueval a Framerville. …bastions d'entré d'une fortification. Česky: „…tvrz obehnaná hradbou“.

Baroni de Vaux[editovat | editovat zdroj]

Prvním baronem de Vaux se stává Hugues de Longueval 16. května 1444 a to koupí feudální baronie Vaulx od paní Jeanne de Gonnelieu, rozené de Vaulx. Protože baron Hugues umírá bezdětný, odkazuje baronii Vaulx 24. července 1458 svému synovci Jeanu de Longueval (1438 - 1499), pánu na Héninel, Villers-au-Flos, Belloy, Cappy a Cramailles, vikomtu de Verneuil, kancléři a komořímu vévody Burgundského, guvernéru Bapaume, důstojníku Miláňanů, kapitánu lučištníků Antonína Burgundského. Vlastnictvím feudální baronie se majitel baronie automaticky tituluje titulem baron, tedy „sire de Longueval, baron de Vaulx“ (starší forma je „Vaulx“ (Artois, oblastní archiv Arras)). První syn Jeana de Longueval, Adrien (1487 - 1524), zakládá linii de Vaulx, pozdějších hrabat de Bucquoy a nejmladší syn Philippe (1490 - 1547) linii pozdějších markýzů d'Haraucourt. Ve 2. polovině 15. století je rod původních rytířů de Longueval rozvětven do pěti linií, linie baronů de Vaux již 3 generace v kolébce rodu Longuevalu nesídlí. Patří jim panství Vaulx, Héninel, Villers-au-Flos a [Cappy]. Společenským vzestupem a vhodnými sňatky se dostali na elitní pozice kancléřů a komořích Burgundských vévodů, jsou vysokými vojenskými a správními hodnostáři v Arrasu, Bapaume a Mons.

Baronii Vaux prodává Charles Emmanuel, 2. kníže de Longueval, 7. hrabě de Bucquoy (1690), baron de Vaulx, (* 1674 + 4. březen 1703), pán na Nových Hradech, Rožmberku, Libějovicích, Žumberku, Cuknštejnu, Farciennes, Achiet-le-Petit a Bucquoy roku 1700 markýzi de Noyelles z důvodu těžké finanční situace způsobené konfiskacemi majetků rodu ve francouzském království poté, kdy po španělsko-francouzských válkách Pyrenejskou smlouvou (1659) musí Španělsko odstoupit z území Španělského Nizozemí, hrabství Artois, některé vlámské okresy a některé okresy Henegavska a Lucemburska Francouzskému království - "...la France obtient le comté d'Artois (sauf Aire et Saint-Omer), les places flamandes de Bourbourg, Gravelines et Saint-Venant, celles en Hainaut de Avesnes, Landrecies et Le Quesnoy, et au Luxembourg, celles de Damvillers, Montmédy et Thionville."

Hrabata de Bucquoy, von Buquoy[editovat | editovat zdroj]

Maximilien de Longueval (16. dubna 1537, Arras29. listopadu 1581, bitva u Tournai) byl 5. baronem de Vaulx, guvernérem Arrasu a Mons, ministrem financí Španělského Nizozemí, státním kancléřem (1578), kapitánem valonské kompanie a vyslancem španělského krále Filipa II. Roku 1567 koupil panství Grand Buquoy a v roce 1580 panství Petit Bucquoy. Nobilitační listinou Filipa II. španělského z 20. 6. 1580 je povýšen do hraběcího stavu "conde de Bucquoy" ve Španělském Nizozemí. Dnes žijící potomci rodu získávají potvrzení hraběcího stavu "Graf von Buquoy" v rakouských zemích nobilitační listinou ze dne 5. října 1703 pro Karla Kajetána, 9. hraběte de Bucquoy (1717), dědičného císařského hofmistra (* 25. srpen 1676 + 2. září 1750).

Knížata de Longueval[editovat | editovat zdroj]

Vnuk císařského generála Charlese Bonaventury Charles Philippe, 6. hrabě de Bucquoy (1687), (* 1636 - † 1. prosinec 1690), plukovník jízdy španělského krále a rytíř Řádu calatravských rytířů, je povýšen do knížecího stavu Španělského Nizozemí královským diplomem daným v Madridu 1. června 1688, uznáno pro Rakousko r. 1689, avšak už jeho synem Karlem Emmanuelem, 2. knížetem de Longueval, 7. hrabětem de Bucquoy (1690) (* 1674 + 4. březen 1703, Vídeň) knížecí linie rodu vymřela.

Buquoyové v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Prvním členem rodu, který do Čech v roce 1618 přišel, byl císařský generál Karel Bonaventura Buquoy (1571 - 1621). Narodil se v rodinném paláci v Arrasu, vystudoval universitu v Douai a po skončení studií se stal komorníkem na královském dvoře v Madridu. Už jako devatenáctiletý se zúčastnil bojů a ve 25 letech velel vlastnímu oddílu valonských pěšáků. Roku 1597 úspěšně bránil Arras proti nizozemským povstalcům. Roku 1598 je jmenován guvernérem Emmerichu v Porýní, kde je zajat Nizozemci a prodán zpět rodině za výkupné 20 000 dukátů. Ve 32 letech je generál-kapitánem dělostřelectva a spravuje značný rodinný majetek na 12 panstvích. 15.6.1606 se žení s Marií Magdalenou de Biglia (1573-1653), dcerou hraběte di Saronno a jeho choti Giustiny Visconti, hraběnky Carbonaro. Nevěsta dostává od své rodiny obrovské věno 55 000 zlatých a panství Farciennes [1] ve vévodství Lutych. Roku 1613 je Charles Bonaventura jmenován velkým bailli a suverénním velitelem provincie Hainaut a dostává Řád zlatého rouna [2] jako 327. rytíř řádu. Roku 1614 vstupuje do rakouských služeb a 15.7.1618 přebírá vrchní velení císařské armády v hodnosti polního maršála. V červnu 1619 poráží Petra ze Švamberka, jednoho ze třiceti protestantských zemských direktorů (+1620). Dne 6. února 1620[2] — tedy 9 měsíců před bitvou na Bílé hoře — darovací listinou císaře Ferdinanda II. psanou česky písařem Fabriciem, vlastnoručně signovanou císařem a kontrasignovanou kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, získává polní maršál hrabě Bucquoy jako náhradu za dlužné peníze a nevyplacený žold pro své vojáky od roku 1618 panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice a statky Žumberk, Chválkov a Cuknštejn z bývalého Švamberského majetku. Charles Bonaventura umírá 10.7.1621 ve věku 50 let u pevnosti Érsekújvár (Nové Zámky) v bitevní šarvátce.

O sto let později se Buquoyové dostali do tak silných finančních nesnází, že byli nuceni vyhlásit roku 1732 bankrot a se splácením dluhů měli potíže ještě několik dalších desetiletí.[3]

Majetkové poměry rodu v 18.- 20. století[editovat | editovat zdroj]

Krátce před smrtí knížete Emmanuela roku 1703 je prodán Vaux nemanželskému synovi krále Ludvíka XIV. a markýzy de Montespan, panství Petit Buquoy, Achiet le Petit a domy v Arrasu odstoupeny věřitelům (rodinám de Mullet a de Lattre). Dělení majetku po smrti knížete znamenalo přechod panství Farciennes a Grand Bucquoy na sestru knížete, provdanou hraběnku Waldstein, pro finanční vypořádání členů rodiny byla prodána Porceauville, Buisseaux au Vale, Bergaigne d'Arras a lesní hospodářství de Riaval a Rossignol. V období francouzské revoluce byl majetek rodu, stejně tak jako jiných velkých soukromých vlastníků, poničen, zámky a budovy vydrancovány, takže řada z nich zcela zanikla.[4]

V Rakousko-Uhersku patřilo rodu 6 domů ve Vídni a panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice. Císařská obligace na 200 000 zlatých z roku 1623 nebyla rodině nikdy vyplacena. Nákladná stavební činnost hraběte Alberta Karla přivodila hromadění dluhů a tak jeho syn zdědil dluh 150 000 zlatých přičemž ještě musel vyplatit tchyni a dcery. Sám však také nijak nešetřil a v roce 1732 musel vyhlásit bankrot, neboť dluhy činily 719 499 zlatých oproti aktivům ve výši 824 000 zlatých. Císař Karel VI. uvalil na buquoyský fideikomis nucenou správu. Hrabě Franz Leopold přebírá fideikomis roku 1740, začne hospodařit a splácí dluhy. Vyplácí bratra a roku 1756 věřitelům dluží 398 644 zlatých. Roku 1801 prodávají Buquoyové panství Libějovice Schwarzenbergům za převzetí dluhů a 300 000 zlatých. Tento prodej a dále sňatek hraběte Georga Franze roku 1806 s dědičkou panství Červený Hrádek na Chomutovsku, hraběnkou Rottenhan, konečně stabilizoval finanční situaci rodu. Hrabě Georg Franz vzorným hospodařením v 19. století majetek rodu dále rozšířil o panství Hauenstein, Měděnec a Přísečnice.[4]

Podle Schematismu velkostatků v Království českém z roku 1906 patřilo rodu hrabat Buquoy panství Nové Hrady, Rožmberk a Přísečnice o velikosti 25 278 ha, z toho 20 842 ha lesů, a dále panství Hauenstein o velikosti 2 584 ha, z toho 2 255 ha lesů.[5] Hospodaření panství bylo narušeno pozemkovou reformou ve 20. letech 20. století. Tehdy stát rodině ukradl 9558 ha především lesních pozemků (což je paradox, neboť účelem této pozemkové reformy mělo být přidělení půdy drobným zemědělcům tak, aby mohli samostatně hospodařit. O „smysluplnosti“ této reformy viz historik Josef Pekař - Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923) : z toho 4793 ha na panství Nové Hrady, 194 ha na panství Rožmberk, 4327 ha na panství Přísečnice, 245 ha na panství Hauenstein.[6]

Zbytek majetku byl zkonfiskován rodině 6. října 1945 na základě tzv. Benešových dekretů. Posledním majitelem panství byl Karl Georg, 15. hrabě Buquoy (9. 3. 1885–17. 5. 1952), který zemřel po delší nemoci ve vězeňské nemocnici Brno-Mírov.

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Poslední potomci rodu hrabat Buquoyů dle genealogických stránek Miroslava Marka [3] a Vincenta d´Hornes [4], linie a1 je linie Nové Hrady, Rožmberk a linie a3 je linie Hauenstein

  • a1. hrabě Karl-Georg Heinrich Maria Ferdinand Joseph ( * Vídeň 9.3.1885 + vězeňská nemocnice Brno-Mírov 17.5.1952 )
    s. Vídeň 7.7.1914
    hraběnka Marie Valerie Kinská z Vchynic a Tetova ( * 28.8.1896 +24.1.1963 )
    • b1. hrabě Ferdinand Karl Bonaventura Antonius Markus Maria ( * Vídeň 25.4.1915 + Kreuth 29.4.1986 )
      s. Karlovy Vary 23.3.1940
      hraběnka Charlotte Franziska von Ledebur-Wicheln ( * Heřmanův Městec 26.7.1913 + Rottach-Egern 11.11.1994 )
      • c1. hrabě Michael Carl Maria ( * Praha 12.1.1941 )
        s. Kloster Andechs 29.4.1972
        Carlotta Hilda Brunetti ( * Milán 12.6.1949 )
        • d1. Nicholas ( * Mnichov 23.8.1976 )
        • d2. Flora ( * Mnichov 11.5.1979 )
      • c2. hraběnka Maria Charlotte Therese ( * Praha 13.10.1942 + 12.12.2000 )
        s. Bad Wiessee 7.5.1966 (rozv.1981)
        hrabě Benedikt von und zu Hoensbroech ( * Kolín nad Rýnem 2.7.1939 )
      • c3. hrabě Franz Hubertus Maria ( * Praha 12.10.1944 )
        s. Neuburg 13.7.1973
        hraběnka Carla du Moulin-Eckart ( * Neuburg 13.11.1950 )
        • d1. Alice ( * Mnichov 27.8.1980 )
        • d2. Felix ( * Mnichov 25.1.1994 )
    • b2. hraběnka Henriette Marie Valerie Bonaventura Antonius Dominika Romana ( * Nové Hrady 4.8.1917 + Krumbach 3.3.1967 )
      1.s. Nové Hrady 28.4.1941
      hrabě Johannes Adam von Ledebur-Wicheln ( * Vídeň 18.2.1916 + Körsör 21.5.1945)
      2.s. Wallerstein 18.6.1950
      kníže Wolfgang Maria zu Öttingen-Öttingen und Öttingen-Wallerstein ( * Mnichov 1.8.1924 + zámek Seyfriedsberg 4.4.2001)
    • b3. hrabě Karl Albert Heinrich Maria Bonaventura Antonius Petrus ( * Nové Hrady 19.10.1918 + Markdorf 24.2.1955 )
    • b4. hrabě Johannes Ulrich Karl Bonaventura Antonius Maria ( * 8.12.1925 Vídeň + křižník Scharnhorst 26.12.1943 )
    • b5. hrabě Rudolf Hubert Bruno Karl Bonaventura Antonius Maria ( * Nové Hrady 6.10.1927 + Bonn 5.4.1995 )
      s. Haus Assen 12.7.1956
      hraběnka Hedwig Maria Antonia von Galen ( * Neuengraben 8.2.1934 )
      • c1. hraběnka Johanna Maria Fernande Huberta Theresia Bernadette ( * Bonn 1.8.1957 )
        s. 1990
        Alexis von Aminoss ( * 30.10.1957 )
      • c2. hraběnka Maria Bernadette Henriette Fernande Martina Huberta ( * Bonn 5.11.1958 )
      • c3. hrabě Carl Georg Maria Christoph Bernhard Hubertus Jakobus Bonaventura ( * Bonn 20.7.1961 )
      • c4. hrabě Markus Christoph Hubertus Karl Bonaventura Maria ( * Bonn 20.5.1963 )
  • a2. hraběnka Therese Sophie Julie Henriette Marie ( * Rosenberg (Olesno), Horní Slezsko 4.6.1888 + Mnichov 5.11.1968 )
  • a3. hrabě Heinrich Albert Joseph Maria ( * Hauenstein/Horní Hrad 6.9.1892 + Laupheim 21.12.1959 )
    s. Vernéřov 16.7.1941
    hraběnka Maria Anna Korb von Weidenheim ( * Vernéřov 25.5.1908 + Feldkirchen bei Westerham 2.9.1975 )
    • b1. hraběnka Margarete Hedwig ( * Karlovy Vary 1.5.1942 )
    • b2. hraběnka Sophie Therese ( * Karlovy Vary 9.3.1944 )
      s. Feldkirchen bei Westerham 20.12.1971
      Roland Sequira ( * Bombay 16.1.1937 )
  • a4. hrabě Ferdinand Philipp Georg Maria Heinrich ( * Hauenstein/Horní Hrad 5.2.1896 + Neustadt/Saale 30.9.1975 )

Významné osobnosti rodu hrabat Buquoyů v Čechách[editovat | editovat zdroj]

  • Johann Nepomuk Josef (* 28.6.1741 + 12.4.1803) - byl filantropem a zakládal na svých panstvích ústavy pro chudé a nemocné. Zřizoval rovněž školy a to i zvláštní (Kaplice), neboť vycházel z předpokladu, že vzdělání přinese lidem lepší výchozí šance pro jejich životní existenci a tím zmírní, resp. dokonce odstraní chudobu. Roku 1756 zřídil pod Novými Hrady, u říčky Stropnice, přírodní park a nazval jej „Tereziino údolí“ po své manželce. Údolí přiléhající od jihozápadu k Novým Hradům sloužilo původně jako bažantnice, roku 1756 tu vznikl rozsáhlý anglický park zvaný Valloncherie. Hraběnka Terezie Buquoy roz. Paar, podle níž dostalo údolí svůj název, zde v letech 1788-1797 nechala vybudovat malé soukromé lázně, roku 1803 pak tzv. Modrý dům, ve kterém s oblibou trávila letní měsíce (1915 stržen povodní). Postupně vznikly další pavilonky a pomníčky s veršovanými nápisy, roku 1817 přibyl umělý vodopád a 1852 švýcarská chata. V roce 1860 prošel zdejší mlýn novogotickou přestavbou. Tehdy se zde také začaly pěstovat exotické dřeviny (douglaska, vejmutovka apod.) a četné okrasné keře a byliny. Roku 1949 došlo k vyhlášení Tereziina údolí za přírodní rezervaci o rozloze 138 hektarů.[5]
  • Georg Franz August (* 7.9.1781 + 19.4.1851) byl vynikajícím vědcem, národohospodářem, podnikatelem a vynálezcem. Dokončil přestavbu zámku Rožmberk a výstavbu empírového zámku na Nových Hradech. Založil první přírodní rezervace v Čechách - Žofínský prales a prales Hojná Voda. Jeho hlavní matematickou prací je „Analytische Bestimmung des Gesetzes der virtuellen Geschwindigkeiten in mechanischer und statistischer Hinsicht“ (Lipsko 1812) [6], zabýval se praktickou mechanikou : na svém panství Červený Hrádek (Rothenhaus) dal už v letech 1811-1814 podle vlastních návrhů zbudovat a používat - v Čechách vůbec poprvé - dva dřevěné parní stroje. Stavěl sklárny a zasazoval se o technický pokrok. Na Novohradsku proslul svými výzkumy v oblasti sklářství: zmodernizoval výrobu křišťálového skla, vynalezl a vyráběl ve vlastních svých sklárnách černé hyalitové sklo, podobné obsidiánu, jehož tajemství dodnes zaměstnává znalce. Červená hyalitová skla produkovaly v té době i sklárny hraběte Harracha. Jednalo se o druh tehdy módního silnostěnného skla broušeného do jednoduchých tvarů a používaného ve formě sklenic, mís, váz apod. Buquoyské sklárny také vyráběly vrstvená opakní skla kalená kostní moučkou a vybrušovaná přes vrstvení, takže hotové užitné sklo vypadalo jako polodrahokam. Tato móda těžkých skel končí před rokem 1850 a pak i buquoyské sklářství upadá až ke svému zániku ve 2. pol. 19. stol. Hrabě Jiří František se věnoval i ekonomické teorii v četných pracích, z nichž nejvýznamnější je "Die Theorie des Nationalwirthschaft" (Lipsko 1815), homeopatii, přírodní filosofii ("Skizzen zu einem Gesetzbuche der Natur", Lipsko 1817) a poezii. Jako zemský vlastenec se stavěl proti vídeňskému centralismu a není divu, že za revoluce 1848 se ocitl v řadách Národního výboru vedle Palackého a Riegra, Deyma a Eberta. V karlovarském týdeníku Wochenblätter für Freiheit und Gesetz se tehdy (29.6.1848) dokonce objevila zpráva, že cílem povstání je prý samostatné České království s Buquoyem jako panovníkem. Stačí ovšem citovat slova Friedricha hraběte Deyma, jeho zetě, která zřejmě osvětlují i vlastní postoje Buquoyovy, abychom je správně pochopili: "Ich kenne nur ein Vaterland, es heißt Böhmen, dort nur ein Volk, es heißt das böhmische, nur einen Staat, er heißt Österreich." ("Znám jen jedinou vlast, která se jmenuje Čechy, v ní jen jediný národ, zvoucí se českým /bez ohledu na jazyk, dodejme - pozn. překl./, jen jeden stát, který se zve Rakousko") a "Wer vor allem Deutscher ist, wer vor allem Čeche oder Slave ist, ist kein Böhme." ("Ten, kdo je především Němcem, ten, kdo je především Čechem či Slovanem, ten není zemským Čechem"). Dva a půl roku nato umírá hrabě Georg Franz von Buquoy 19. dubna 1851 ve svém pražském paláci na malostranském Velkopřevorském náměstí (dnešní francouzské velvyslanectví).
  • Ludwig Ernst (*26.12.1783 + 14.2.1834) - byl známým malířem romantických krajin první třetiny 19. století. Maloval zvláště motivy z Buquoyských panství.
  • Georg Johann Heinrich (* 2.8.1814 + 2.9.1882) - nedaleko osady Javory (Ahornhütten) na Novohradsku nechal v roce 1854 přestavět tamější myslivnu na velkou dřevěnou loveckou chatu. Zámeček dostal jméno Sofienschloss na počest manželky stavebníka, hraběnky Sophie Theresie, rozené princezny zu Öttingen-Öttingen und Öttingen-Wallerstein. Budova byla bohatě vybavena nábytkem, výzdobu tvořily obrazy, rytiny a lovecké trofeje. V roce 1945 byl zámeček součástí zkonfiskovaného majetku a v roce 1948 byl předán armádě. Pohraniční stráž jej nechala zpustnout a zchátralý objekt v roce 1980 srovnala se zemí.

Erb[editovat | editovat zdroj]

V červeném poli se nachází modrobílý vzor v podobě zvonečků (v heraldice nazývané popelčina).[7]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). 1. vyd. Praha: NLN, 2004. Str. 461. ISBN 80-7106-312-6.
  2. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl III. str. 219
  3. Maťa (2004). Str. 131.
  4. a b Koblasa (2002)
  5. Schematismus velkostatků v království Českém , Ignaz TITTEL, Prag 1906, heslo Buquoy
  6. Lustig, R. – Světnička, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Zprac. R. Lustig a F. Světnička. Praha 1933. , heslo Buquoy
  7. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Buquoyové, s. 30-31.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha : Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8.  
  • Josef Pekař , Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923
  • Anton Teichl, Geschichte der Herrschaft Gratzen. Gratzen 1899.
  • KOBLASA, Pavel: Buquoyové. Stručné dějiny rodu České Budějovice, 2002. ISBN 80-903040-1-X.
  • WEYHE-EIMKE Baron von, Arnold: Karl Bonaventura Graf von Buquoy. Vídeň 1876.
  • BUQUOY, Margarete : Johann Graf von Buquoy, Feldkirchen-Westerham 2004.
  • Buquoyské sklo v Čechách 1620 - 1851, Praha 2001, ISBN 80-7101-046-4.
  • BUQUOY, Margarete: Das Buquoysche Armeninstitut - Herzstück einer bahnbrechenden Sozialreform. Ein Beitr. zur Geschichte d. kathol. Aufklärung. Zeitschrift f. Ostforschung 31 (1982) S. 255-270; In: Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis, 1785-1985 (Königstein/Taunus 1985) S. 279-289 (Archiv f. Kirchengeschichte v. Böhmen, Mähren, Schlesien 7).
  • BUQUOY, Margarete: Die Armen auf dem Lande im späten 18. und frühen 19. Jahrhundert. Eine Strukturanlayse am Beispiel d. Buquoyschen Herrschaft Gratzen in Südböhmen. Bohemia Bd. 26 (München 1985) S. 37-78 Betrifft das v. Johann Graf v. Buquoy entwickelte u. 1780 verwirklichte Modell mit nach OÖ. reichenden Einflüssen.
  • SOA Třeboň, fond Mimořádné lidové soudy Č.Bu., Karel Buquoy 1301 LS 21/48, protokoly o předání statku Nové Hrady z 18.12.1945.
  • Schematismus velkostatků v království Českém , Ignaz TITTEL, Prag 1906.
  • Lustig, R. – Světnička, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Zprac. R. Lustig a F. Světnička. Praha 1933.