Zjevení Panny Marie ve Fátimě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obraz Panny Marie v kapli zjevení ve svatyni Panny Maria Fatimské

Naše Paní z Fátimy je titul, který Blahoslavené Panně Marii přiřkli katolíci a další, kteří věří, že se zjevila třem malým pasáčkům v portugalské Fátimě každého třináctého dne v šesti po sobě jdoucích měsících v roce 1917. Titul Královna posvátného růžence se vztahuje k téže události, neboť podle dětí zjevení samo sebe označovalo jako „Královna růžence" či „Paní růžence". Lze se setkat i s kombinací těchto titulů, např. Naše Paní růžencová z Fátimy (portugalsky Nossa Senhora do Rosário de Fátima).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Od května do října 1917 líčili tři malí pasáčci, Lúcia dos Santos a její sestřenice Jacinta a bratranec Francisco Marto, zjevení Panny Marie v polích doliny Iria (Cova da Iria) u vísky Aljustrel nedaleko portugalského města Fatima. Tento zážitek se opakoval každého 13. dne v měsíci přibližně ve stejnou hodinu. Lúcia popisovala zjevení Panny Marie jako „jasnější než slunce, vyzařující paprsky světla jasnější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, kterým pronikají palčivé sluneční paprsky.“

Podle Lúciiny zprávy svěřila Panna Maria dětem tři tajemství, známá jako tři fatimská tajemství. Naléhavě děti žádala, aby činily pokání a oběti za spásu hříšníků. Děti si utahovaly kolem pasu provazy, způsobující jim bolest, v horkých dnech si odříkaly vodu a konaly další kajícné skutky.

Nejnaléhavěji Panna Maria žádala děti, aby se každý den modlily růženec. Opakovaně zdůrazňovala, že růženec je klíčem k osobnímu pokoji i světovému míru. Mnoho mladých Portugalců, včetně příbuzných malých vizionářů, bojovalo tehdy v 1. světové válce.

V následujících měsících proudily do Fatimy a Aljustrel tisíce lidí, přitahovány zprávami o zjeveních a zázracích. Dne 13. srpna 1917 je okresní hejtman Arturo Santos, který se obával negativního politického vlivu událostí, dal zadržet a uvěznit ještě předtím, než mohly dorazit do doliny Iria. Jejich spoluvězni v okresní věznici později vypověděli, že je děti požádaly, aby se společně modlili růženec.

Hejtman Santos děti vyslýchal především ohledně údajných tajemství, ovšem neúspěšně. Zašel dokonce až tak daleko, že dal připravit kotel vroucího oleje, vzal vždy jedno dítě a pod hrozbou, že ho uvaří v oleji, nutil zbývající děti k vyzrazení tajemství. V srpnu se pak Panna Maria místo 13. dne v dolině Iria zjevila 19. srpna v blízkém Valinhos.

Sluneční zázrak[editovat | editovat zdroj]

Při posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny Iria vypravilo 70 tisíc lidí včetně novinářů a fotografů na základě tvrzení dětí, že toho dne se stane zázrak, aby všichni uvěřili. Hustě pršelo, ale nespočetné množství pozorovatelů zaznamenalo, že v poledne se mraky roztrhaly a odhalily slunce v podobě matného disku, rotujícího po obloze a zářícího nad celým okolím různými barvami světla. Poté se slunce oddělilo od oblohy a vrhlo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo na své místo a lidé, kteří byli předtím promočení, byli zcela suší. Tato událost je známá jako „sluneční zázrak".

Reportér Avelino de Almeida z listu O Século (nejvlivnější portugalské noviny, provládní a otevřeně antiklerikální), napsal: „Před užaslými zraky davu lidí, jejichž vzezření bylo biblické, když stáli s nepokrytými hlavami a dychtivě hleděli k nebi, se slunce chvělo, provádělo náhlé neuvěřitelné pohyby v rozporu se všemi vesmírnými zákony – podle vyjádření většiny lidí 'tančilo'." Oční lékař dr. Domingos Pinto Coelho popsal pro list Ordem událost takto: „Slunce, v jedné chvíli obklopené šarlatovou září, vzápětí zahalené do žluté a nachové barvy, se zdálo nesmírně rychle rotovat, chvílemi jako by se uvolnilo z oblohy a blížilo se k zemi, vyzařujíc silný žár." Zvláštní zpravodaj pro vydání lisabonského deníku O Dia dne 17. října 1917 napsal: „…stříbrné slunce, zahalené do závoje bledého světla, se točilo a kroužilo mezi roztrhanými mraky… Světlo přecházelo do nádherné modré barvy, jako by procházelo barevnou vitráží okna v katedrále, a dopadalo na lidi, klečící s napřaženýma rukama… lidé plakali a modlili se s nepokrytými hlavami, přítomni zázraku, na který čekali. Vteřiny se zdály být hodinami, jak byly naplněné."

Vědci toho dne žádný pohyb nebo jiný neobvyklý úkaz vztahující se ke slunci nezaznamenali. Podle zpráv, které tehdy zaznamenali básník Afonso Lopes Vieira a učitelka Delfina Lopes se svými studenty a dalšími svědky ve městě Alburita, sluneční úkazy byly viditelné ze vzdálenosti až čtyřiceti kilometrů. Tři malí pasáčci kromě popisu slunečních úkazů toho dne také vyprávěli o dalších viděních, včetně Ježíše, Panny Marie a svatého Josefa žehnajícího lidem.

Fatimské poselství[editovat | editovat zdroj]

Lúcia Santos (uprostřed) a její sestřenice a bratranec Jacinta a Francisco Marto, 1917

První tajemství[editovat | editovat zdroj]

Prvním tajemstvím bylo vidění pekla, které Lúcia vylíčila ve třetím sešitě svých pamětí, sepsaných v roce 1942, takto:

„Naše Paní nám ukázala obrovské ohnivé moře, jakoby pod zemí. Do ohně byli ponořeni démoni a duše v lidské podobě, jako průsvitné žhavé uhlíky, černé nebo lesklé jako bronz, tonoucí v ohni, vyzdvihované do vzduchu plameny vyvrhovanými z vnitřku ohně spolu s velkými mračny kouře a vzápětí padající ze všech stran nazpět jako lehoučké jiskry v obrovském požáru, uprostřed křiku a zoufalého bolestného úpění, které nás naplňovalo hrůzou, až jsme se třásli strachem. Démony bylo možno rozeznat podle jejich hrozného vzezření, podobného odporným neznámým zvířatům, černým a průhledným. Toto vidění trvalo pouze okamžik. Jak jsme byli v té chvíli vděčni naší laskavé nebeské Matce, která nás na to připravila svým slibem v prvním zjevení, že nás vezme do nebe. Jinak myslím, že bychom strachem a hrůzou museli zemřít."

Druhé tajemství[editovat | editovat zdroj]

Druhé tajemství obsahovalo pokyny Panny Marie, jak zachránit duše před peklem a obrátit svět k pravé katolické víře a Kristově Církvi:

„Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků. K jejich záchraně si Bůh přeje uvést do světa úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Když lidé udělají, co vám říkám, mnoho duší bude zachráněno a nastane pokoj. Válka se chýlí ke konci: jestliže ale lidé nepřestanou urážet Boha, vypukne ještě horší válka během pontifikátu papeže Pia XI. Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení od Boha, že se chystá ztrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hladomor a pronásledování Církve a Svatého otce. Aby se to nestalo, přeji si zasvětit Rusko mému Neposkvrněnému Srdci, a konat kající svaté přijímaní každou první sobotu v měsíci. Jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování Církve. Dobro bude týráno, Svatý otec bude velmi trpět, mnohé národy budou vyhubeny. Nakonec ale mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko a ono se obrátí, a po celém světě zavládne mír."

Třetí tajemství[editovat | editovat zdroj]

Zveřejnění třetího tajemství církev dlouho odkládala. Jeho text Kongregace pro nauku víry odtajnila v roce 2000; pod dokumentem je podepsán prefekt kongregace, tehdejší kardinál Joseph Ratzinger.

„Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které, jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.“[1]

Další osudy tří pasáčků[editovat | editovat zdroj]

Lúcia Santos (vlevo) a její sestřenice a bratranec Jacinta a Francisco Marto, 1917

Lúcia znovu oznámila zjevení Panny Marie v roce 1925 u kláštera sv. Doroty v Pontevedra v Galicii (Španělsko). Tentokrát sdělila, že byla požádána, aby šířila zprávu o úctě první soboty v měsíci. V následujícím vidění tuto žádost znovu zdůraznil sám Kristus v podobě Dítěte.

Lúcia byla v roce 1928 přestěhována do jiného kláštera v Tui (nebo Tuy) v Galicii. V roce 1929 Lúcia oznámila, že se Panna Maria vrátila a opakovala svou žádost o zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci.

Lúcia údajně viděla Pannu Marii v soukromí ještě vícekrát během celého života. Nejvýznamnější bylo zjevení v Rianjo v Galicii v 1931, kdy sestra Lúcia řekla že ji navštívil Ježíš, naučil ji dvě modlitby a předal jí zprávu určenou pro církevní hierarchii.

V roce 1947 sestra Lúcia přestoupila z kláštera sv. Doroty do karmelitánského řádu v klášteře v Coimbra v Portugalsku. Zemřela 13. února 2005 ve věku 97 let. Po její smrti nechal Vatikán, jmenovitě kardinál Josef Ratzinger (tehdy ještě prefekt Kongregace pro nauku víry) zapečetit její celu. Existují spekulace, že důvodem byla snaha o cenzuru možných dalších odhalení, která byla sestře Lúcii svěřena, ale může jít prostě jen o prověření cely v souvislosti s procesem Lúciina svatořečení.

Lúciin bratranec a sestřenice, sourozenci Francisco (1908–1919) a Jacinta Marto (1910–1920) se stali obětí epidemie španělské chřipky.

Francisco a Jacinta byli slavnostně prohlášeni za ctihodné papežem Janem Pavlem II. ve Fatimě dne 13. května 1989. Jan Pavel II. se tam vrátil 13. května 2000, aby je blahořečil (předstupeň svatořečení). Jacinta je nejmladší dítě, které bylo kdy blahořečeno (kromě mučedníků).

Během druhého zjevení 13. června 1917 předpověděla Panna Maria smrt obou dětí, ačkoli Lucia o tom nikomu neřekla až do roku 1941. Některé zprávy, včetně svědectví Olimpie Marto, matky dvou mladších dětí, uvádějí, že její děti neudržely tuto informaci v tajnosti a vzrušeně mnohokrát předpovídaly svou vlastní smrt před ní i před zvědavými poutníky. Podle záznamu ze 13. června 1941 se tehdy Lúcia zeptala Panny Marie, zda všechny tři děti půjdou do nebe, až zemřou. Panna Maria odpověděla "Ano, brzy si vezmu Francisca i Jacintu, ale ty zůstaneš déle, protože Ježíš si přeje, abys na zemi šířila lásku ke mně. Přeje si také zavést po celém světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jacinta také přesně předpověděla okamžik a podrobné okolnosti své smrti, jak dosvědčila Lúcia i nemocniční personál.

Ostatky Jacinty a Francisca byly exhumovány v roce 1935 a znovu v roce 1951. Tělo Jacinty bylo neporušené, tělo Francisca podlehlo rozkladu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity informace z článku en:Our Lady of Fátima na anglické Wikipedii.

  1. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY. Fatimské poselství [online]. cirkev.cz, 2000-06-26. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Our Lady of Fatima ve Wikimedia Commons